slnečnica: Casa.de.locos píše v básních s malým počátečním písmenem všechno. Velké písmeno by ten verš esteticky znehodnotilo.

Zajímavé zkušenosti. Dokážu si to představit. Já bych asi patřil/a do té druhé kategorie - ptal/a bych se na otázky a divil/a se, že mi nerozumíš. Na povídce se mi líbí, že má "sad ending" (opak happy endu), je to takové neotřelejší a překvapilo mě to. Těším se na další projekt, který dovedeš do zdárného konce. :-)

NoWiš: Kdyby končila řádkem "v prohlubních tvýho těla", připadala by mi dodělaná. Ale ten řádek "Tam kde máš motýly já mám děla..." mi zní jako by to mělo pokračovat a nepokračovalo a ten poslední odstavec výslovně říká, že báseň se sama nedodělá, což básníci do dodělaných básní obvykle nepíšou (ačkoliv o básních vím asi tolik jako medvídek Pú, takže se možná mýlím).

Severak: Děkuji za komentář.

Mám dojem, že zrovna pohlavní dimorfismus se učí někdy asi v sedmé třídě (v biologii živočichů), takže "větší děti" už ten pojem budou znát. Kromě toho dnešní moderní děti mívají už od momentu, kdy se naučí číst, k dispozici Wikipedii (některé možná ještě dřív), čímž ale nechci říkat, že by ta pohádka byla určena právě jim; ideální by bylo, kdyby to dětem vysvětlili rodiče.

Jinak, nedávno jsem zhlédl/a jednu epizodu seriálu Winx Club ( http://www.csfd.cz/film/315194-winx-club/komentare/ ), který je evidentně pro děti (a ani jim bych ho nedoporučil/a), a tam byla hlavní zápletka, že víly sháněly "spektrografický lokalizér". :-D Oproti tomu je "pohlavní dimorfismus" velice užitečný pojem... Myslím, že jazyková zásoba dnešních dětí se výrazně posunula ve prospěch odborných termínů, ale přesto děkuji za postřeh. :-)

Neznám tvoje tvůrčí metody, ale když mě dojde inspirace, dílo odložím a vrátím se k němu později. Časem mě obvykle něco napadne a je to ve prospěch čtenářů.

Ale souhlasím, že vyspat se je opravdu důležité.

"Trochu čekáš odevzdaně" mi nesedí k bouři na horách. V takovém případě bych určitě odevzdaně nečekal/a. To už spíš mi to připomíná bouři za okny kavárny v seriálu Yokohama Kaidashi Kikou - Quiet Country Cafe - viz kousek https://youtu.be/H8tPWrGCqGA?t=11m40s (zvuk trochu nesedí s obrazem, ale podstata je z toho videa patrná).

O některých snech je lepší jen snít, ve skutečnosti nevypadají ani zdaleka tak hezky a lákavě jako ve fantazii a nepřinesou nám ani trochu štěstí. Podobně jako různé ty věci v obchodě, které vypadají v regálu krásně a prakticky, ale když si je přineseme domů, stanou se z nich překážející krámy a odpadky.

Nádherně vylíčená smutná rodinná situace. Někdy jsou i dva rodiče málo. Chtělo by to sourozence, kteří by byli vždy na tvé straně, a prarodiče jako zdroj moudrosti a nadhledu. Nikdo není dokonalý, ani rodiče.

projížďka trabantem po přírodě byla její jediná radost;
když viděla svět přes brýle nenávisti, své;
její život byl lemován zvukomalebnými jmény: Opařany, Oleško, Babylon;
a skončil devíti mrtvými, z nichž devátým byla ona;
jak by se jí asi žilo dnes v éře sociálních sítí?
jak dnes žijí Prügelknabe?

Takové dojmy jsem měl/a já. I ty tvoje jsou zajímavé, možná by to chtělo víc ticha a prázdnoty.

Téma úvahy mi připadá zajímavé. Poetický styl mi trochu ztěžuje čtení, ale současně mě vybízí k přemýšlení, takže to určitě nebyl špatný nápad.

Myslím, že knihy ovlivňují náš pohled na svět tak, že nám umožňují překonat nezbytnou omezenost našeho sociálního okolí a seznámit se s názory dávné minulosti či lidí, s nimiž nám nebylo dáno se setkat. Dítě z neúplné rodiny může v knize nalézt chybějícího rodiče, nebo dokonce i samo sebe. Vězeň v ní může najít svobodu, spisovatel se ve vlastní knize může setkat se svým dávno zapomenutým já bez vzpomínkového optimismu. Připadá mi až na škodu, když do tohoto podivuhodného komunikačního procesu vstupuje fantazie, když se knihy světu vzpírají či před ním utíkají, místo aby ho rozšiřovaly a hodnotily. Tím, že nám knihy pomohou pochopit dávnou minulost, umožní nám uvědomit si i současnost, protože není snadné pochopit jakoukoliv dobu bez srovnání s jinou.

Snad jsem tu úvahu správně pochopil/a.

Hm... tak už je pozdě. Teď už je aktuální: https://www.youtube.com/watch?v=Zck4Xh-Nivk

"Práci čest!" (Je sice neděle, ale svátek práce. :-) Zdůrazňuji, že jde o svátek práce, ne o svátek zaměstnání.)

Teron: Děkuji za námět k úvaze. Myslím, že záleží čistě na autorovi příběhu, jaká síla by převzala místo logiky. Ta myšlenka mi připomněla epizodu animovaného Star Treku "Mágové Megas Tu" ( https://cs.wikipedia.org/wiki/M%C3%A1gov%C3%A9_Megas_Tu ), kde se posádka Enterprise ocitla ve světě, jehož fyzika byla propletena s magií, takže pro svoji záchranu skutečně museli její členové svět kolem sebe začít ovládat svou vůlí. Ale logika v tomto případě porušena nebyla. (Ačkoliv k jednomu souboji tam došlo...)

Navíc myslím, že určitá zrada tkví v tom, že logika není jen vně člověka, ale i v něm, takže pokud se nebude chovat logicky svět vně, měly by se stát nelogickými i člověkovy myšlenky. Ale psát o tom má smysl jen tehdy, pokud to něco smysluplného sděluje.

Myslím, že se ti podařilo vystihnout jeden z nejhorších nedostatků psané komunikace - člověk se ozve, teprve až když něco opravdu nutně potřebuje, protože kdyby ostatní otravoval každým svým rozmarem a chvilkovým přáním či náladou, začali by ho ignorovat. I ve skutečnosti existují dilemata jako "co by si asi moje babička přála k narozeninám?", ale v online vztazích jsou mnohem častější.

Připadá mi, že by to chtělo vyvinout vhodnou komunikační platformu pro sdělování přání. Pak by se dalo zjistit, nakolik se lidé ve svých přáních překrývají a dalo by to příležitost udělat radost někomu, koho máme rádi/y. Možná taková už někde existuje... (Má to ale i negativní stránku - prozrazením svých přání můžeme pomoci svým nepřátelům, kteří je pak mohou zneužít proti nám.)

Mně to připadá příliš pesimistické. Podle mé zkušenosti závisí pravděpodobnost, že setkání odpadne, spíš na osobě, se kterou se chci setkat... Ale jako napodobenina Murphyho zákonů dobré, docela mě to pobavilo.

Tato úvaha mě příjemně překvapila, našel/a jsem v ní dokonce i několik myšlenek, které mě ještě nenapadly, přestože o tomto tématu také občas přemýšlím.

Myslím, že hlavní "ingrediencí" vnitřní samoty je absence sdílených hodnot (resp. lidí, s nimiž ty hodnoty sdílíme). Zažije ji třeba ateista, který se z nějakého důvodu ocitne na bohoslužbě v kostele, dívka s femininními zájmy, která studuje v jinak čistě chlapeckém kolektivu, či transvestita přes den v puritánském společenském prostředí. Účinnou zbraní proti ní je sdílená náboženská víra; většina náboženství nabízí dostatečně pestrou množinu hodnot a ideálů v kombinaci se skupinovou identitou.

V podstatě je tak vnitřní samota důsledkem demokracie. Ta by nebyla možná, kdyby si lidé nemohli zachovat i menšinové názory; tyto názory je pak ale vnitřně odcizují od většiny...

Zajímalo by mě, zda a do jaké míry tyto pocity (pocity samoty) vznikají ve virtuálních světech s realistickou počítačovou grafikou (např. Second Life či různé MMORPG). Tam je totiž kontakt lidí (resp. jejich avatarů) mnohem snažší, ale současně i (vizuálně) mnohem bližší realitě.

Určitě v úvahách na toto téma pokračuj. :-)

derrry: To je v pořádku, hlavně, že to stálo alespoň za přečtení. Děkuji za návštěvu.

Na úkoly ze základní školy už jsem málem zapomněl/a. Je škoda, že dospělý život zadává lidem poněkud jiné úkoly a poněkud jiným způsobem.

Povedl se ti příjemný fejeton, který mě potěšil a místy i pobavil, zvlášť to, že dítě přišlo žádat o pomoc čtyři hodiny poté, co prohlásilo, že už má vše hotovo. :-D

Bohužel se do toho nedokážu dobře vžít, protože se v geometrii docela vyznám a nedovedu si moc představit, co by mě na obsazích čtverců mohlo překvapit (zvlášť aby se to nedalo najít na Wikipedii).

Příjemná představa.

A42: Začíná se mi líbit, jak si to každý představuje jinak. :-) Hm... třeba to byly póly dvou různých soustav - jako severní pól jednoho magnetu a jižní pól druhého. Pak se může na jedné straně severní pól setkat s jižním a na druhé jižní se severním, aniž by se musely potkat navzájem. :-D (Koneckonců, mužů i žen přece také existuje víc, tak může existovat víc jižních a severních pólů.)

Děkuji za komentář a za inspiraci k takové zajímavé úvaze... :-)

Chválím nápad i provedení. Bohužel souhlasím s Wikipedií, říkající, že "Použití IPA je omezeno její relativně nízkou znalostí." ( https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%A1_fonetick%C3%A1_tra
nskripce ) Ale myslím, že by se hodilo IPA umět. Neznáš nějakou příručku typu "IPA pro samouky do 3 dnů"? (Мимоходэм, азбуку умим з гымназия а звладну йи и доцэла плынулэ чист.)