Oko potvora

Ten teleobjektiv mi neříkal pane moc dlouho. Koupil jsem ho od jednoho Poláka a pravděpodobně byl kradený, stejně jako foťák k němu. Ale čert vem Poláka.
Ten teleobjektiv byl totiž poslední součástí mého plánu. Tou první byly klíče.
Klíče? Ano, klíče. Ty nebyly kradený. Půjčil mi je Konstantin, Rus žijící v Praze, programátor a jeden z asi pěti mých fanoušků. Seznámili jsme se na nějaké literárně-alkoholické akci. S jeho bytem jsem se seznámil asi o půl roku později po jiné, podobně laděné akci. Tehdy jsme u něj v bytě skončili čtyři - Kosťa, já, jeden náš společný známý a jedna mladá písničkářka. Byt to byl pěkný, ale jediný já jsem jeho krásy dokázal ocenit docela: „Kosťo, vždyť ty ani nevíš, co máš za okny,“ řekl jsem mu, když jsem si poprvé uvědomil, v kterém že to domě jsem.

Všechno to začalo asi před rokem. Alice se mi tehdá mezi řečí zmínila, že občas taky postojí nahá před otevřeným oknem do dvora. Před oknem, kde vlastně ani záclony nemá.
To mě tak trochu zaujalo: „A kde že to vlastně bydlíš?“ řekl jsem v napůl v žertu, předtím jsme se totiž bavili o jejím právě proběhlém stěhování. „U nás v Karlíně totiž máme obchod s hvězdářskými dalekohledy, že bych si pronajal byt naproti.“ - Napsala mi adresu a dodala: „Ale naproti jsou nejdražší byty v Praze, tam moc nepochodíš.“
A po půl roce jsem v tom nejdražším bytě v Praze stál a pozoroval Alici, jak se za oknem převlíká. Tu Alici, do které jsem se asi třikrát neúspěšně zamiloval.
Třikrát nebo čtyřikrát.
A tehdy se v mé hlavě poprvé objevil teleobjektiv. Na svůj čas si ale musel dalšího půl roku počkat.

Svůj plán jsem mezitím vypiloval k dokonalosti. Pořídil jsem si techniku a naučil jsem se s ní fotit. Trénoval jsem na pohledech do kabin jeřábů a fotografiích vodních ptáků pořízených přes řeku.
A když pak jednou Konstantin odjížděl na víkend pryč, zeptal jsem se ho, zda by mi nepůjčil byt. Řekl jsem mu, že jdu fotit s jednou slečnou. To, že ona nebude fotit tak úplně dobrovolně jsem už radši nevysvětloval.
A zatímco si Konstantin lehkomyslně létal na větroni někde v jižním Maďarsku, já jsem se stal pánem jeho bytu. Válel jsem se na jeho gauči, sledoval jsem na jeho plazmovém televizoru Discovery channel. Občas jsem přišel k oknu, ale na to jsem měl smůlu. Alice zkrátka o tomhle víkendu nebyla doma.

A tak jsem promarnil víkend a štěstí se na mě usmálo až v Neděli večer.
Alice se vrátila z nějaké túry. Odložila si krosnu a začala vybalovat věci. Zaujal jsem palebné postavení a zapnul fotoaparát. Alice nesla ručníky a zpátky se vracela s nějakou taškou. Večeřela v kuchyni. Já jsem stál nalepený na okně a začal jsem být celkem nervózní, teprve teď jsem si začal uvědomovat, co vlastně dělám. Alice dojedla, napila se a já si uvědomil, že mám taky žízeň. Šel jsem se napít vody do kuchyně.
Když jsem se vrátil, přiložil jsem foťák na sklo a podíval se do hledáčku, strnul jsem. Alice se totiž právě svlíkala, byť zády k oknu.
Cvak. Cvak.
Položila zbývající kusy oblečení a zmizela v koupelně.
Na pohovce leželo všechno její oblečení a telefon. Alice zatím byla ve vaně nebo ve sprše, každopádně docela mokrá, až jsem z té představy taky potřeboval studenou sprchu.
Pak. Pak přišla další chvíle mého plánu. Trochu si jí přivábim zpět a vzal jsem do ruky mobilní telefon.
Vytočil jsem její číslo. Telefon jí zvonil v kuchyni a nikdo ho nebral. Ale já jsem byl neoblomný.
Telefon v kuchyni zvonil a zvonil. Pokaždé, když vytáčení skončilo, volal jsem znova. Telefon jsem měl položený na parapetu a nastavený na hlasitý odposlech. To abych měl volné ruce pro foťák, až přijde.
A přišla. V ručníku. Vzala telefon: „Haló?“ - „Haló, tady Štěpán.“ - „Jé. Ahoj, Štěpáne, co jsi chtěl?“ - „Chtěl jsem tě vidět,“ řekl jsem upřímně.
Zvedla ruku, aby si vyhrnula vlasy padající do obličeje. A jak zvedla ruku, ručník po ní skouzl dolů a ona zůstala nahá. Jako v nějakém erotickém béčku. Cvak. Cvak.
„Já teď ale nemám moc času… I když… Ve čtvrtek by to možná šlo,“ pravila do telefonu. - „Jo, čtvrtek mi vyhovuje.“ - „A co, že sis na mě tak vzpomněl?“ dotázala se a udělala při tom moc hezké gesto. Cvak.
„Ani nevím, prostě jsem si na tebe vzpomněl. Fotil jsem dnes kachny…“ - „Kachny?“ - „Jo. Kachny. V ten čtvrtek zase večer?“ - „Jo, večer. Drž mi dopoledne palce, mám zkoušku z mostních konstrukcí,“ řekla. - „Jo, budu. Tak se uvidíme ve čtvrtek“ - „Jojo, ahoj.“ zavěsila. Položila telefon a sklonila se pro ručník.
Cvak.

A pak už jsem opouštěl Konstantinův byt. Cestu domů jsem trávil v opojném pocitu kasaře, kterému se podařilo vyloupit Národní banku.
Doma jsem pak těch šest fotografií prohlížel jako ukradené diamanty, jako zcizenou Monu Lisu, jako zfalšované obrazy starých mistrů. Taková čistá nevinná krása! Žádná lascivní gesta, jako na pornofotkách, jen jedna nahá telefonující dívka za oknem.
Ano, to byla Alice. Ta Alice, do které jsem se asi čtyřikrát neúspěšně zamiloval. A teď vážně hrozilo, že to bude po pátý.
UÁÁÁÁÁÁÁÁÁ… Alice!
Bylo mi z toho úplně horko a tak jsem se šel napít trochu vody. A jak jsem pil vodu, došlo mi, že můj plán má podstatnou trhlinu.

Mám fotky, ale nepoložil jsem si doposud tu nerudovskou otázku: Kam s nimi?
První, co mě tak trochu instinktivně napadlo, bylo poslat je Alici. Klasický blackmailing.
Ale proč? Jedinou věcí, co jsem mohl po Alici chtít, totiž aby si mě začala víc všímat, jsem si nemohl takhle snadno vynutit. Její zájem by pak nebyl upřímný a byl by to v podstatě trestný čin.
Poslat ty fotky a nic nechtít? Tím bych akorát zlomil její důvěru. Ze stejného důvodu padla i myšlenka na zveřejnění, přestože by ty fotky mohly rovnou do galerie.
Do galerie? Ano, mohl bych si je nechat vytisknout. Pak jsem si ale představil, jak by se tvářila ta zrzka z fotolabu. Do toho, co je na fotkách, by jí sice nemělo nic být, ale akty se přece jen nefotí teleobjektivem přes dvůr.
Tohle taky nepůjde. Škoda, nad krbem na chatě by se to vyjímalo.
A pak mi to došlo. Náhle bylo jasné, že s tím můžu udělat jen jednu jedinou věc.
Označil jsem těch šest souborů a stiskl tlačítko DELETE. „Chcete tyto soubory (6) přesunout do koše?“ - „Ano.“

* * *

A pak přišel Čtvrtek a návštěva u Alice. Bavili jsme se o mostech a kachnách. A pak, po nějaké pauze, jsem si dovolil nadhodit jiné téma: „Co bys tomu řekla, kdybych získal tvoje nahý fotky?“ - „A jak jako?“ řekla s úsměvem. - „Třeba bych si půjčil klíče támhle od toho bytu…“ ukázal jsem přes dvůr na okna Konstantinova bytu. „Tam bych si počkal s foťákem až půjdeš do koupelny a pak bych ti zavolal. Ty bys vyšla, zvedla telefon a během hovoru by z tebe spadl ručník a ty bys zůstala před oknem dočista nahá… Záclony nemáš,“ usmál jsem se.
Bylo vidět, že zbledla: „A co bys… s takovejma fotkama dělal?“ - „To je snad jasný? Smazal je. Co jinýho bych s nima měl dělat? V naší společnosti je to pořád kompromitující materiál… A přitom - kdo z nás se rodí oblečený?“ odvrátil jsem řeč na filozofickou kolej.

* * *

Kousek na jih od Prahy leží malebná vesnice Hradišťko. A v ní, nadohled od Štěchovické přehrady, mimo letecké koridory a vysoko nad záplavovou oblastí, jsou budovy Národního filmového archivu. V těchto budovách je v kontrolované teplotě a vlhkosti uchováváno české kulturní dědictví. A někde tam, mezi doprovodnými materiály k filmu Valerie a týden divů je jedno nenápadné DVD. Je na něm jedinná složka a v ní šest fotografií. Vylovil jsem je z virtuálního koše, vypálil a propašoval do archivu. Na památku.

Oko je potvora a má hlad. A fotka se snadno okouká, ne tak živá Alice.

V archivu, mimo záznam katalogů, jsou ty fotky v bezpečí. Nikdo, kromě mě, je ještě neviděl. Vlastně se tedy nic nestalo.

Nebo přece jen.

Na jednom okně na Vinohradech se objevily nové závěsy. Pomáhal jsem je vybrat.

* * *

Poděkování si zaslouží: Alfred Hitchcock, Brian De Palma, Pavel Bušta ale především slečna Áňa.