Přisprostlý fragment

2017, tajný šuplík

2021 jsme říkali "jednou se tomu budem smát". Smáli jsme se tenkrát a s hořkým nádechem opravdova se tomu směju i dnes

2017, tajný šuplík

Kterou můj choť vymyslel včera večer ve vaně ...

Dost k mému tématu, tak se mi líbila, že jsem ji volně přeložila a sdílím.

Bylo třeba změnit název této básničky z 18. června 2012. Ostatně terapie veršováním to je téma na knihu. Je mimořádně těžké zbavit se trápení vyvolaného nenaplněnou platonickou láskou. Ke všemu první v životě. Lidský jedinec je od 15ti do 24 let v permanentním psychickém ohrožení života. Tak to příroda zařídila. Napustila naše maso hormony, abychom málem jak jeleni bojovali o život kvůli lásce. Lásce! Další lásky přijdou, ale ta první zůstává archivována v mozku a vytváří měřítko štěstí a spokojenosti, které je těžké překonat. A city slábnou, láska je časem usazenější, už není tak žhavá, už se nepopálíte, ta výsledná láska příjemně hřeje, když se vrátíte domů. Je to jiná láska. Ale popáleniny z té první, ty máte na těle pořád.

Básnička z archivu. Sepsaná na paměť prvního historického psaneckého srazu, který proběhl v Praze 19.5.2012. (Složeno o dva dny později.)

Někdy minulý týden vyprávěl v hospodě na venkově v Český Kanadě jeden známý, který mě zná od dětství, jak jsem v tý stejný vísce, kam jsem v 18 jezdila na brigády do hospody, když přišla bouřka, hodila na sebe plavky a šla tančit do deště. A já si to vůbec nepamatovala. Ale zní to přesně jako něco, co bych udělala. Dřív. A je tak skvělý se k těmhle poztráceným kouskům sama sebe vracet.