1638.gif
datum 06.12.2012
ying-yang 33, žena, muž
mailbox

komentáře uživatele komentáře uživatele :

všechny | k cizím dílům
přidáno 18.09.2020 - 19:49
komentářů7(2.)
Báseň mě až překvapivě oslovila a přesto s ní úplně nesouhlasím. Mně totiž připadá, že normální je dnes nebýt formální, naopak moje vyjadřování, které je formální až dost, připadá lidem nenormální, protože se v něm nevyskytují např. zdrobněliny jako „Víťa“. Další věc je, že formální věci (jako např. jízdní řád) mi často vůbec nepřipadnou nudné, zkus se podívat třeba na moji báseň Praha hlavní nádraží – Břeclav: https://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=38861-praha-hlavni-nadraz
i-breclav
Je formální, ale rozhodně ne nudná (alespoň ne pro mě).
přidáno 10.09.2020 - 11:18
komentářů5(5.)
Sebastián Wortys: Tvé myšlenky mi pomohly si uvědomit, že ty vztahy mezi dílem, jeho interpretacemi a adaptacemi, které mi původně připadaly jednoduché a jasné, jsou ve skutečnosti nesmírně složité a nepřehledné, takže se lidem nelze divit, že si je zjednodušují.

„jak jsi rozdíl mezi „jedinečností“ a „originalitou“ chápal/a předtím?“ – Předtím jsem mezi nimi rozdíl neviděl/a, jen ve vztahu k dílům pro mě obě měly negativní emoční zabarvení.

Připouštím, že v literárním stylu je o trochu víc místa pro přijatelné umění než ve fontu, ale z mého hlediska ne o mnoho, protože pro mě i styl je ryze praktický prostředek, který mi umožňuje především srozumitelné vyjadřování, někdy také specifické záměrné působení na čtenáře; v mém případě to ale nikdy není sebevyjádření jako u některých jiných autorů. Styl je pro mě jako kladivo, které beru do ruky a zatloukám s ním hřebíky, ne jako oblečení, ve kterém ukazuji ostatním svoje tělo. I když zrovna toto kladivo je třeba „moje“, nevadí mi, když jiní zatloukají svoje hřebíky kladivem, které vypadá úplně stejně.

„Když někdo schová svou jedinečnost za styl někoho jiného, tak to vypadá jako druh přetvářky.“ – Je mi velmi nepříjemné, když moje díla u vnímatelů budí zájem o mně; je to jako situace, kdy jdeš s druhým člověkem po ulici a uvidíš tam na domě zajímavou asambláž, tak mu ji ukážeš a on se místo toho dívá na tvoji ruku a řekne, že ji máš hezkou, ale měl by sis ostříhat nehty. Je to nepříjemné nedorozumění, které se špatně vysvětluje a chtěl/a bych, aby s tím lidé konečně přestali. Když píšu dílo, píšu ho s určitým záměrem a má budit zájem o ten záměr (to zpravidla znamená o čem to dílo je, jakou má strukturu a jak na čtenáře působí), ne o mě (specifickou výjimkou jsou texty, které výslovně o mně jsou, jako např. můj životopis nebo popis mých vzpomínek). Tvůj argument by se dal vyložit také tak, že spisovatel se nemá učit pravopis (protože když píše velká písmena ve stejných slovech jako ostatní, skrývá tím svoje vlastní preference) a že nemá psát spisovně (protože tím zase skrývá svůj původ, nařečí ve své rodině apod.). S tím nesouhlasím. Zastávám názor, že podstata a smysl díla spočívá v tvůrčím záměru, s jakým vzniká, nikoliv v osobě, která ten záměr realizuje, a čtenáři by neměli autora nutit, aby v díle projevoval sebe, když to není součást jeho záměru. (Jako zajímavost k tomu bych uvedl/a knihu Přečtený život od Milana Špůrka, která není sice moc čtivá, ale je fascinující tím, že její autor nevymyslel žádnou její větu – je od začátku do konce tvořena více než tisícem doslovných citací z děl jiných autorů. https://www.databazeknih.cz/knihy/precteny-zivot-219614 )

Moje osobní zkušenost je taková, že velkou část života jsem strávil/a tím, že jsem se učil/a vyjadřovat tak, aby tomu druzí rozuměli, což nezbytně obnášelo napodobovat jejich vyjadřování a tím se přetvařovat – třeba význam slova „někdo“ chápu jinak než druzí lidé, ale aby mi rozuměli, musím při komunikaci s nimi používat význam odpovídající jejich chápání. Celé moje vyjadřování (nejen to literární) je tak přetvářka, která vytváří dojem člověka, který ve skutečnosti neexistuje, ale jinak by to nefungovalo. (I takto to občas „drhne“.) Nemůžeš očekávat, že když si vymyslíš zcela vlastní jazyk neodvozený od jazyků ostatních lidí, tak mu budou rozumět. A jsem přesvědčen/a, že v menší míře totéž platí o literárním stylu.

Na druhou stranu malý (a pro jedinečnost dostatečný) prostor pro odchyky v literárním stylu vidím, takže není potřeba ho okopírovat úplně stoprocentně, a přesto z funkčního hlediska už může být rovnocenný.

„další nesrovnalost v tvé (přesto zajímavé) úvaze“ – Souhlasím, při psaní jsem ty druhy rozlišování nerozlišoval/a. Ale o „rozlišování mezi adaptacemi mangy“ opravdu nejde, z textu úvahy je jasné, že za adaptaci mangy považuji pouze „Fullmetal Alchemist: Brotherhood“, „Fullmetal Alchemist: Hledání kamene mudrců“ adaptací mangy podle mě není a z textu mé úvahy to nevyplývá, takže rozlišování mezi nimi nelze označit za rozlišování mezi adaptacemi mangy.

Děkuji za zajímavý pojem „meta-universum“.
přidáno 05.09.2020 - 14:13
komentářů5(3.)
Sebastián Wortys: „neandrtálec“ na „předchůdce člověka“ – Je to sice možná trochu zavádějící, ale není to úplně lež. Není možné, že třeba ten autor měl prostě se slovem „filozof“ problém a chtěl ho používat co nejméně?

„rozdíl mezi komplementaritou a kvazi-komplementaritou“ – Přesně ten rozdíl jsem tam měl/a na mysli, ale člověku, který o něčem takovém běžně nepřemýšlí, to asi ani nelze slovy dost srozumitelně popsat...

„Pokud jeden text zkopíruji a v kopii změním jedno slovo, tak už mohu tvrdit, že oba texty jsou jedinečné, i když jen velmi málo“ – Aha. Když tedy rozliším „jedinečnost“ a „originalitu“ tvým způsobem, tak s tím už mohu souhlasit. Já trvám hlavně na tom, že to, aby dílo bylo „lepší“ (ať už to v daném případě znamená cokoliv), je v umění důležitější, než aby bylo „co nejvíc odlišné“.

„Je rozdíl mezi „nalezeným jedinečným stylem“ a „hledáním jedinečného stylu““ – Na základě své zkušenosti s tím musím souhlasit a také souhlasím s tím, že u již „vybroušeného stylu“ je to hlavně otázka čtenářova vkusu. Třeba „Eldaron: Prsten osudu“ je psán stylem, který působí na první pohled dost otřesně, ale paradoxně, když jsem si na něj zvykl/a, je už mi celkem příjemný. Opačnou zkušenost mám z knih Jonase Jonassona „Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel“ a „Analfabetka, která uměla počítat“. I tam jde o „vybroušený jedinečný styl“, který navíc zpočátku působí zajímavě a efektně, ale při čtení mi začínal vadit čím dál víc, až jsem tu druhou knihu odložil/a a přestal/a číst. Přesto si myslím, že je lepší „jedinečný styl“ nemít. Styl bych přirovnal/a k rodině písma – je sice krásné mít knihu napsanou ozdobným písmem s kudrlinkami nebo vlastním psacím písmem, ale většina knih se nejlépe čte, když jsou tištěny úplně obyčejným písmem vhodného druhu (např. Times New Roman), a stejnětak většině textů prospěje, když budou psány úplně obyčejným stylem (vhodným k danému obsahu). Hledání jedinečného stylu pak je, jako když je každá kapitola tištěná jiným písmem – to nevypadá dobře asi nikdy.

Možná bych ještě víc souhlasil/a, kdyby se vynechalo to „jedinečný“ a nechalo by se prostě jen „hledání stylu“ nebo „hledání vhodného stylu“ – ano, myslím, že to, co autor především potřebuje, je najít vhodný styl, který si „vybrousí“ a bude schopen s ním dobře psát.

„rozlišovat [...] mezi různými adaptacemi jednoho díla“ – V tomto cítím nedorozumění. Já v té úvaze vůbec nemám na mysli rozlišování adaptací jednoho díla (jako je třeba rozhlasová adaptace Pána prstenů a televizní adaptace Pána prstenů nebo starší a novější film podle stejné knihy), naopak, těmi se prakticky vůbec nezabývám. Jde mi o to, že dílo fikce je popisem malé části určitého fiktivního světa („fiktivní reality“), ale ten svět není omezený na to jedno dílo – je v něm spousta věcí, událostí a osob, které v tom díle nejsou ani zmíněny. Mohou tak vznikat další díla, která popíšou jiné části téhož fiktivního světa. Pokud však na nich však pracují nezávisle různí lidé, jejich spekulace mohou být odlišné a protiřečit si. Tak vznikají ty paralelní reality, které mám na mysli. Ve většině případů dokonce tito lidé budou protiřečit i původnímu dílu, protože světy, které popisují, vlastně nebudou úplně táž fiktivní realita, ale budou k té původní realitě paralelní, což jim umožňuje se lišit. Doufám, že jsem to moc nezamotal/a...
přidáno 31.08.2020 - 18:55
komentářů5(1.)
Nesouhlasím, že ta úvaha vychází z naší konverzace „neodmyslitelně“. Některé z těch myšlenek jsem měl/a už před tím a ta úvaha by pravděpodobně vznikla, i kdybychom se neznali, jen mnohem později a měla by trochu jinou strukturu a detaily. Z mého úhlu pohledu jsi v jejím vzniku hrál úlohu katalyzátoru – katalyzátor není k chemické reakci nezbytný, ale učiní ji podstatně snazší (je na ni pak potřeba mnohem méně energie).

„kde se o filosofech pořád dokola psalo jako o předchůdcích vědců,“ – Já jsem se také učil/a, že filozofie je společným předchůdcem všech věd, včetně přírodních; myslíš, že to není pravda?

„skutečnost obvykle bývá komplementární“ – S tím souhlasím, jenže když smísíš několik úhlů pohledu primitivním způsobem, smísíš (a tedy posílíš) tím i veškeré zkreslení z jednotlivých zdrojů. Je třeba si nejprve nějakou dobu uchovat jednotlivé zdroje odděleně, abys jejich srovnáním mohl redukovat jejich zkreslení. Teprve pak je můžeš efektivně „dát dohromady“, a tak se přiblížít pravdě o tom, co popisují.

„slova „vůbec není pravda“ jsou dle mého až moc jednostranně vyhraněná [...] a dochází ke confirmation bias [...] (ignorovat ostatní souvislé jevy)“ – Děkuji; to jsem si v té chvíli neuvědomil/a. Jsi zřejmě v psaní takových úvah mnohem zkušenější než já.

„relativně originální ve své době být mohli“ – Nepopírám, že byli „relativně orignální“, naopak si myslím, že relativně originální určitě byli. Popírám však, že by byli „absolutně originální“, tedy že by v tvorbě usilovali o izolovanost a odlišnost až do detailů od čehokoliv, co už vymyslel někdo jiný. Tvůj ideál dynamické rovnováhy mezi stereotypností a experimentálností se mi velice líbí, nanejvýš bych do něj ještě zapojil/a pragmatismus (resp. vědomí účelu)...

„aby se dokázali odpoutat od přehnaného kopírování (svých oblíbených děl), našli si svůj jedinečný styl“ – Mně osobně se vůbec nelíbí, že jsou autoři vedeni k tomu, aby si hledali „jedinečný styl“. Projevy něčeho takového jsou mi zpravidla protivné a bývá to to první, co bych z díla vyhodil/a, kdybych ho měl/a předělávat. Odpoutání se od přehnaného kopírování vidím jako určitý nezbytný krok na cestě „růstu autora“; pokud se však člověk jako autor nechce zlepšovat, myslím, že není nutné, aby se od přehnaného kopírování odpoutával.

„A až v druhé řadě (v závislosti na zbývající kapacitě) rozdíly třeba nějakých fiktivních děl.“ – To znamená, že domy, dopravní značky a oblečení jsou pro lidi důležitější než fiktivní díla. Zajímavý postřeh... (Pro srovnání – já teď zastávám názor, že Linux je pro lidi v průměru důležitější než Ester Krejčí.)
přidáno 28.08.2020 - 08:47
komentářů4(4.)
Tato úvaha mě přivedla k jiné myšlence – nakolik je vlastně pro člověka důležité zapadat a co to znamená. V onom „zapadání“ se totiž vlastně skrývají dvě různé věci – jednak je to konformita, tedy dobrovolné plnění požadavků okolí, které následně vede k přijetí jeho hodnot za své; a jednak je to skrytí a nepraktikování svých identit, což následně vede k jejich vymizení či zapomenutí. To je efektivní z toho hlediska, že člověk se o svoji identitu nemusí starat sám – stará se o ni jeho sociální skupina, což je stav velice podobný tomu, jak to funguje v běžné rodině a na co je člověk zvyklý z děství (jen málokdo nezapadal ani ve vlastní rodině). Na druhou stranu, pokud se o identitu člověka skupina stará způsobem, který mu vnitřně nevyhovuje, a stanovuje mu roli, která je pro něj ponižující, nepříjemná a vysilující, je mnohem lepší nezapadat a snažit se být druhým pozitivním vzorem. Pokud to člověk dokáže. Možná, že jsou lidé, kteří nic jiného než zapadat neumí. To je můj pohled člověka, který takřka nikdy nikam nezapadal.
přidáno 22.08.2020 - 07:45
komentářů11(10.)
Velice povedená píseň. Bylo tam hned několik momentů, které mě oslovily. Až se z ní stydím, jak málo ještě druhým lidem rozumím, přestože se snažím.
přidáno 22.08.2020 - 07:40
komentářů12(11.)
Veršováním a některými myšlenkami se mi tuze líbí, nejvíc „Přibírám na váze, ztrácím na víře“, fascinuje mě ten kontrast. Ale zoufale mi tam drhne to „Kdo pomůže, kde zázrak se stává“. Ještě kdyby tam byl otazník, ale takto je to vedlejší věta vztažná a není vůbec jasné, co míníš tím zázrakem. Je snad zázrak, že trpíš ve městě? Nebo že ve městě je beton a šeď? A ta pomoc má být proti tomu zázraku? Ne, nic z toho mi nedává smysl.
přidáno 22.08.2020 - 07:34
komentářů7(6.)
Ta data jsou období, kdy jsi ten text psal?
přidáno 26.07.2020 - 12:26
komentářů3(1.)
Myslím, že předmětem výzkumu by se měla stát především samotná dadavěda. Znám totiž zatím jen asi dva velké dadavědecké úspěchy: silurianskou hypotézu ( https://en.wikipedia.org/wiki/Silurian_hypothesis ) a Pollyanin princip ( https://cs.wikipedia.org/wiki/Pollyannin_princip ). Oba jsou to vědecké pojmy, které oficiálně zavedli vědci, ale jejich původ připisují z větší či menší části nevědcům (v případě silurianské hypotézy jde o scénáristy epizody sci-fi seriálu Doctor Who, v případě Pollyanina principu jde o autora populárního románu pro děti).

Úspěchy dadavědy tedy existují, ale jsou zřejmě velmi zřídkavé. Provozovat dadavědu je dle mého názoru jako sázet do loterie – když budu sázet do loterie, mohu vyhrát miliony korun, to je pravda, ale většina lidí, kteří to dělají, naopak skončí bez peněz a špatně a stejné je to s dadavědou.

Pokud tedy v dadavědě existují nějaké postupy, kterými by šlo její úspěšnost zvýšit, je dost nezbytné je objevit a používat; pokud takové postupy neexistují, je to jako v loterii a dadavěda je pak čistě otázka štěstí, což by ale znamenalo, že si dadavědci za svoje úsilí nezaslouží žádné ocenění – výherce v loterii neoceňujeme za to, že měl štěstí.
přidáno 18.07.2020 - 09:20
komentářů2(1.)
Zajímavá myšlenka. Připomněl/a mi moje Přetečení zásobníku ( https://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=21085-preteceni-zasobniku
), ale Tobě se ten experiment podařilo udělat podstatně lépe (možná i proto, že ses inspiroval z těch závěrečných prací.

Chtěl/a bych Tě slyšet číst tu jednoslovnou verzi vlastním hlasem... To by ses asi pořádně zapotil. Mně rozhodně víc vyhovuje víc ta víceslovná, která mě místy i docela baví, nejvíc asi „hubou bouchnul nulového honosného houpačkou kousnutého holuba“.
přidáno 12.07.2020 - 18:34
komentářů3(3.)
Sebastián Wortys: Ano, to s tím napodobováním je docela možné.
přidáno 12.07.2020 - 09:52
komentářů3(1.)
Tentokrát se ti daří držet se určitého stylu humoru. Všiml/a jsem si jedné (možná spíš nepříznivé) věci: po nějaké době čtení mě to přestává bavit, jde o jakési „nasycení“. To u mě nenastává u každého druhu humoru, některé humorné věci mohu poslouchat stále dokola a stále mě baví, ale u projevů Hermana Schneidera to zřejmě neplatí, i když nevím proč, možná na ten humor adaptuji svoje vnímání a pak už přestává být vtipný, nevím...
přidáno 04.07.2020 - 12:21
komentářů8(3.)
Oceňuji, že o tom píšeš.

Já zrovna patřím k lidem, kteří mají empatie velice málo; vím to a potřebuji hodně věcí vysvětlovat, nevycítím je. Fotografie (jen ty z internetu, protože Praha je pro mě hodně daleko) mi celkem nic neříkají; nesoudím lidi podle vzhledu a to, že má někdo třeba nasazenou inhalační masku může mít spoustu důvodů. Spíš jsou pro mě zajímavější videa, která má Centrum provázení na stránkách v sekci „média“; tam ty nemoci a jejich důsledky i vysvětlují.

Myslím, že „To bude dobrý“ říkají lidé proto, že ti přejí uklidnění. Prvotní emocionální reakce na tato slova bez dalšího kontextu totiž zpravidla je uklidnění. Lidé si ale neuvědomují, že takové krátkodobé uklidnění je ti v tvé situaci k ničemu, protože nepotřebuješ uklidnění ale pomoc.

O vzácných onemocněních je problém mluvit, protože je každé jiné a dohromady mají společného asi jen to, že rodiče jsou nuceni se (ve srovnání s průměrem) o hodně více snažit s o hodně menší nadějí na odměnu. Takové dítě se o ně jen stěží postará ve stáří a jen stěží naváže na jejich život.

Přeji ti, ať v tom časem najdeš nějaký smysl.
přidáno 04.07.2020 - 11:12
komentářů2(1.)
Opravdu legrační! Od každého styly humoru něco. Nejvíc mě pobavilo „Já to fakt nečekal, že se stane něco nečekaného.“
přidáno 19.06.2020 - 18:32
komentářů3(3.)
Líbí se mi hlavně myšlenka té básně, i když to také neberu primárně z hlediska manželství. Můj názor na svobodu je takový, že smyslem svobody je umožnit člověku činit správná rozhodnutí a nést za ně plnou odpovědnost. Smyslem svobody není, aby bylo člověku lépe, ale aby jeho život měl smysl a aby ho člověk naplnil vlastní existencí, rolí a činy. Pokud člověk získá svobodu, ale zodpovědná rozhodnutí nečiní a o nic neusiluje, taková svoboda podle mě neplní svůj účel.

Svoboda je jako pravda. Nemusí být příjemná, často také nebývá, ale život s ní je hodnotnější než bez ní.
přidáno 15.06.2020 - 18:13
komentářů6(6.)
Při přednesu mi ta báseň připadá velmi uklidňující, hlavně ten rytmus a rýmy. Myslím, že by se k ní dala přidat nějaká jednoduchá hudba jako třeba ta na začátku písně Naruby od Zuzany Navarové a pak by z ní byla dobrá píseň.
přidáno 26.05.2020 - 16:24
komentářů20(5.)
První sloka je na můj vkus až příliš nepřímo vyjádřená; pod těmi zbylými dvěma si ale dokážu něco představit a vidím tam souvislost a to vyvrcholení s „předstíranou smrtí“ je udivující.
přidáno 15.04.2020 - 18:19
komentářů7(5.)
Pobavila mě. :-)
přidáno 09.04.2020 - 18:19
komentářů12(12.)
Damir: Určitě máš pravdu, to podezření hodně vypovídá o tom, jak to vidím a jaký k tomu mám postoj a netvrdím, že je můj postoj stoprocentně spravedlivý. Jsem rád/a, že jsi nechtěl lidi jen navnadit. (A myslím, že kdyby ano, asi bys tu povídku nenapsal tak dobře.) A díky tvým komentářům už asi chápu, co tě k tomu názvu dovedlo.

Nicméně měl/a bych s tou povídkou lepší zkušenost, kdybys byl býval v anotaci konkrétnější. Příště by sis mohl třeba zkusit vzít příklad z anotace mé povídky Pjú Zraněná ( https://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=40119-pju-zranena ).
přidáno 09.04.2020 - 16:26
komentářů12(10.)
Damir: Název „Můj nový stroj“ by mi připadal v pořádku, a dokonce by vyvolával i mírnou zvědavost, o jaký stroj se to jedná – mohl by to být robot, nebo třeba mlýnek na maso. Ale „Moje nové PC“ mi v mém kulturním kontextu vytváří naprosto jasnou představu, co od té povídky očekávám, a obsah se mi pak snaží předložit něco úplně jiného, takže se cítím podvedený/á. Z mého subjektivního hlediska se tak jedná o clickbait ( https://cs.wikipedia.org/wiki/Clickbait ), a když argumentuješ tím, že „název má být krátký a atraktivní“, tak mi z toho vyplývá, že jsi to čtenářům dokonce udělal naschvál!

(Mimochodem, já zastávám názor, že název má být právě tak atraktivní jako obsah, ne víc a ne méně.)

„Navíc dnes nevíme, jak se bude za 12 let takovému hardwaru říkat.“ – Toto je zcela bezpředmětná výmluva. Povídku píšeš teď a čtenáři ji teď čtou, takže ji interpretují v současném kulturním kontextu, obzvlášť název a anotace, které čtenáři čtou ještě předtím, než se seznamí s kulturním kontextem samotného obsahu díla. Pokud má dílo zavádějící název, jako třeba Jméno růže, musí to zachránit anotace, ale ta tvoje („Povídka z velmi blízké budoucnosti.“) je v tomto zoufale nicneříkající a spíš působí dojmem, jako bys ani žádnou anotaci psát nechtěl.

"Vůbec nezmiňuji výkon stroje" – máš pravdu. Toto byla jen zcela vedlejší myšlenka, která s tvojí povídkou vlastně ani nesouvisí. Omlouvám se, pokud tě zbytečně zatížila, přeskočily mi myšlenky.
1|2|3|4|5|6|7|8|9|10|11|12|13|14|15 ... 30

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku