Myšlenka mě oslovuje, i když už myslím o krok dál – co se z těch profilů stane, až je oživí umělá inteligence a z Facebooku tak bude nekromant... Nezávidím konformním lidem jejich vyhlídky do budoucna. Časem už je snad Facebook ani nebude potřebovat.

Homér: Dobrá otázka. Za těch pár let už jsem zapomněl/a, co jsem tím měl/a na mysli. Nyní mě napadají dva možné výklady:

Buď moderní svět skončil uzávěrami kvůli covidu, které přinesly práci z domu (klidně i z postele), takže namísto postavami ve fantasy světě se nyní spisovatelé/ky cítí být spíš postavami v počítačové hře.

Nebo že moderní svět skončí, až začne svět postmoderní. (Což je ovšem zcela abstraktní myšlenka.)

Sasanka: Děkuji za shrnutí, co se ti z básně líbí a co ti připadá legrační a inspirativní. Po mnoha letech to vidím vlastně dost podobně, ačkoliv v době, kdy jsem to psal/a, mi to legrační nepřipadalo a zápočet byl věcí, o kterou jsem každý semestr snaživě usiloval/a.

Bez překladu mi to neříká nic (neumím španělsky), ale když si to nechám přeložit, připomíná mi to atmosférou znělku anime Čarodějova nevěsta ( https://www.youtube.com/watch?v=KuZbmLLv1vM ), snad je tam alespoň podobný motiv. Váhám, zda by mě to mělo oslovovat, ale neoslovuje. Cítím v tom zvláštní balancování mezi osaměním a komunikací s někým. A také určitou nejistotu ohledně toho, jak to dopadne.

Sasanka: Tvoje řešení se mi tuze líbí. Chytrý nápad. :-)

Tato báseň mi připomněla, že bych měl/a napsat něco podobného jako https://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=40125-praha-hlavni-nadraz
i-stvoridla-brno-hlavni-nadrazi , ale kde by byl Přerov, Studénka a Bohumín. Zvláštní, jaké asociace mi vyvolává...

Místy mám potíže textu porozumět, nejvíc v části „maybe this love
this yearning love made safe by impossibility is forgiveness“, to mi ani nejde rozložit na věty. Ale celkově na mě text působí živým a konzistentním dojmem a dovedu si podle něj utvořit působivou představu, jen si nejsem jistý/á, jak nazvat ten pocit, který evokuje; je to trocha stesku po domově, trocha smutku a trocha trpkosti.

Tato báseň na mě silně zapůsobila. Zdá se mi, že se v ní určitým způsobem poznávám. (Přinejmenším odpovídá to, že už delší dobu píšu převážně pro sebe.) Mám strach, že ti neslyšící řvouni, zvouce se aktivisty/kami, přesvědčí společnost, že účel světí prostředky a že když má druhý člověk méně pokrokové názory, je v pořádku ho za to napadat, ponižovat a urážet. To je to, z čeho teď mám největší strach, a projektuji si to do té přestavy temna, bolesti a ohně. Zajímalo by mě, co si pod tím představují druzí lidé.

Děkuji za další provokativní příležitost k zamyšlení.

slavek: Myslel/a jsem tím, že se jí nechci věnovat tak dlouhodobě jako covidu, je to jiná situace, ze které mají lidé jiné pocity a myslím, že satira by v ní nebyla tak vítaná a prospěšná.

Martin42: Asi jsem příliš naivní, když mě nenapadlo, že někteří lidé nesledují satiru ke zprávám, ale *namísto* zpráv. Děkuji, že jsi mi „otevřel oči“.

Jasná a působivá představa. Děkuji za ni.

Popisy snů mi často připadají zajímavé a tento k nim patří. Zpočátku mi to moc jako popis snu nezní, ale ke konci už ano. Zajímavý zážitek.

Děkuji za haiku. Oslovilo mě a evokovalo mi krásnou písni kapek a vody. Ty slzy pociťuji dost jednoznačně (jako metaforické označení kapek deště), protože mám déšť spojený s radostí, s pláčem mi nedává smysl a ani sirotky s pláčem spojené nemám, ti, které znám z knih či filmů (Anne Shirley, Harry Potter, Pollyanna), obvykle neplakali.

RathuVSoak: Děkuji za názor. „Onikání“ zní celkem přijatelně, ale angličtinu bych jako vzor pro češtinu bral/a jen velice opatrně, protože jde o výrazně odlišný jazyk, který funguje podstatně jinak.

Martin42: Děkuji. Také už mě ta myšlenka napadla. Ale nevím, zda se lidem za nějakých deset let bude chtít to číst...

RathuVSoak: Děkuji za zajímavou asociaci! :-)

Báseň mě oslovuje, protože právě takový pocit, že mne múzy opustily, jsem měl/a loni, když jsem zůstal/a delší dobu v domácí izolaci, a vlastně ho stále ještě mám, protože jsem teď v izolaci znovu a nepříjemně to dopadá na můj duševní stav. Právě po realitě se mi stýská, protože to byl dobrý zdroj inspirace a zážitků. Už se mi nepíše tak dobře jako dřív.

Určitě by mě potěšilo, kdybys mi kousek té reality zkusila zprostředkovat a nemusel by být špatný nápad ji se sněním trochu skombinovat.

Je-li to pokračování, má být vnímáno samostatně? Pokud ne, chtělo by to možná doplnit odkaz na tu báseň, nebo i celý její text.

Dandy: Mohl bys být konkrétnější? Nějak netuším, co máš na mysli.

Zajímavé. Báseň jsi zařadila jako smutnou, ale na mě působí smutně snad až ten poslední verš, všechny předchozí mi budí spíš pozitivní a radostné pocity, což je asi dáno i tím, že už mám skoro dva roky výrazně omezené vycházení a společenské styky kvůli pandemii, takže myšlenka „chci ven“ se mi v hlavě objevuje dost často. Je zajímavé, jak může něco na jednoho člověka působit smutně a na druhého radostně.