Připadá mi konzistentní a blízká.

Zní to jako kvalitní začátek příběhu. Název a anotace jsou tajemnější než samotný příběh. Místy se trochu ztrácím, kdo co říká, ale to je spíš můj problém, protože ze scénářů jsem zvyklý/á na neustálé opakování jmen, které mi pak v próze schází.

Jakub,: Po vysvětlení to tam dokážu vidět. Je to téma, kterým se moc nezabývám, tak o tom mnoho nevím, ale zasvěceným to pravděpodobně dokáže sdělit, co má.

Pokud jde o zařazení, „poezie v próze“ by se sice nabízelo, ale připadne mi, že vlastně nedává moc smysl — co má čtenář od poezie v próze očekávat? Jakými estetickými kvalitami se takový druh díla vyznačuje?

Příkladem „poezie v próze“ může být třeba moje báseň Fatalista (doporučuji k návštěvě), ale ta uspěje jako plnohodnotná báseň, navzdory prozaické formě. (A vizuální dělení odstavců u ní dává vodítko, jak ji přednášet.) Tvoje dílo je podle mě spíš próza s mírnými náznaky poezie a já osobně bych ho (vzhledem k jeho malému rozsahu) zařadil/a jako miniaturu (ale to je jen můj názor).

Sympatická miniatura s dobrou myšlenkou. Myslím, že to, když člověka okolnosti nezlomí, ale ohnou, je spíš remíza než vítězství.

Jako báseň mi to nezní (ale moc se v tom nevyznám). Připadne mi, že to, že se tam tolikrát opakuje „Anděl děsu“, nezní moc dobře, ale nedokážu říci proč. A souhlasím s Neu, že tomu není bez dalšího vysvětlení či kontextu rozumět.

Působivá a kvalitní báseň. Jen v posledním verši první sloky je asi překlep (kydž, předpokládám, že to mělo být „když“).

Na první pohled povídce nemám co vytknout, zaujala mě a místy i pobavila, nejvíc „„C, L, O, T, I, N, G,“ hláskuje vedoucí důležitě a blbě.“

Při čtení jsem si dlouho myslel/a, že se z toho nakonec vyklube, že balík je do Srbska u Karlštejna, které znám hlavně díky tomu, že je tam nádraží. To, že to tak nakonec není, bylo pro mě spíš nepříjemné překvapení. A ten konec je vyloženě smutný, nevěděl/a jsem, zda mi má být víc líto těch balíků nebo babky. Děkuji za povídku.

Zajímalo by mě, kdo si co představí pod tím „tebou“. Mě by to pasovalo na návykové sociální sítě, ale u některých lidí by to mohl být i nějaký člověk. Rozhodně zajímavé téma k zamyšlení!

Myslím, že je snadné se naivně zamilovat do někoho, o kom známe jen dobré věci a ty špatné nám někdo zamlčel, nebo jsme se prostě rozhodli jim nevěřit. Podobně snadné může být se zamilovat do někoho, o kom slyšíme sice pořád jen špatné věci, ale myslíme si, že je to nezasloužená kampaň, která má za cíl mu zničit pověst, takže máme potřebu ho chránit.

Naopak dozvědět se o nějakém člověku úplné informace, které by nebyly zkresleny ani jeho vlastním vychloubáním či manipulováním, ani vizemi jeho nepřátel, a vytvořit si k němu komplexní postoj odpovídající tomu, co si ve skutečnosti zaslouží, to je opravdu těžké, v dnešní době možná ještě těžší než dřív, protože těch, kdo se nám snaží podsouvat nějaký postoj jako jediný správný, je v mediálním prostoru hodně.

V těchto volbách jsem prakticky moc nevěděl/a, koho volit, ale nakonec jsem i docela rád/a, jak to dopadlo, protože to mohlo dopadnout hůř.

Nejsem odborník na básně, ale podle dojmu bych také hlasoval/a pro „něco mezi“, určité znaky básně to určitě má. Celkem se mi to líbí, ale mate mě ten konec (ale pokud má být matoucí, je to v pořádku).

Také mě to pobavilo. Dobrý nápad. Nejvíc mě pobavilo „ten rohlík je error!!“

Smutek je cenný. Já jsem člověk, který snáší depresivní stavy velmi dobře (pokud nejsou extrémní), ale smutek je něco k prožití, něco zajímavého. Zvlášť když k němu hraje hudba, která se k němu hodí. Tato báseň na mě působí zvláštně, neuchopitelně. Nemám tam moc co kritizovat (pokud jejím záměrem nebylo vyjádřit se jasně, což se u básní obvykle neočekává).

To „každá sama“ by nemuselo být matoucí, v množném čísle se předměty rodu ženského a mužského životného sice podle normy slučují do plurálu maskulina, ale to je jen norma, prakticky vzato není důvod je nesloučit místo toho do plurálu feminina. V takovém případě by tam ale předtím muselo být „nechaly“, což lze ale bez bližšího vysvětlení interpretovat jako překlep.

Zajímalo by mě, co pro koho rod kterého slova v takovém kontextu znamená. Myslím, že mezi „nechali“ a „nechaly“ nebude pro většinu lidí velký rozdíl. Mezi „každá sama“ a „každý sám“ už by být mohl. A nabízí se i nestandardní kombinace „káždá sám“ a „každý sama“. Vnímají je lidé podobně, nebo každý jinak? To by mě zajímalo.

Myšlenka mě oslovuje, i když už myslím o krok dál – co se z těch profilů stane, až je oživí umělá inteligence a z Facebooku tak bude nekromant... Nezávidím konformním lidem jejich vyhlídky do budoucna. Časem už je snad Facebook ani nebude potřebovat.

Homér: Dobrá otázka. Za těch pár let už jsem zapomněl/a, co jsem tím měl/a na mysli. Nyní mě napadají dva možné výklady:

Buď moderní svět skončil uzávěrami kvůli covidu, které přinesly práci z domu (klidně i z postele), takže namísto postavami ve fantasy světě se nyní spisovatelé/ky cítí být spíš postavami v počítačové hře.

Nebo že moderní svět skončí, až začne svět postmoderní. (Což je ovšem zcela abstraktní myšlenka.)

Sasanka: Děkuji za shrnutí, co se ti z básně líbí a co ti připadá legrační a inspirativní. Po mnoha letech to vidím vlastně dost podobně, ačkoliv v době, kdy jsem to psal/a, mi to legrační nepřipadalo a zápočet byl věcí, o kterou jsem každý semestr snaživě usiloval/a.

Bez překladu mi to neříká nic (neumím španělsky), ale když si to nechám přeložit, připomíná mi to atmosférou znělku anime Čarodějova nevěsta ( https://www.youtube.com/watch?v=KuZbmLLv1vM ), snad je tam alespoň podobný motiv. Váhám, zda by mě to mělo oslovovat, ale neoslovuje. Cítím v tom zvláštní balancování mezi osaměním a komunikací s někým. A také určitou nejistotu ohledně toho, jak to dopadne.

Sasanka: Tvoje řešení se mi tuze líbí. Chytrý nápad. :-)

Tato báseň mi připomněla, že bych měl/a napsat něco podobného jako https://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=40125-praha-hlavni-nadraz
i-stvoridla-brno-hlavni-nadrazi , ale kde by byl Přerov, Studénka a Bohumín. Zvláštní, jaké asociace mi vyvolává...

Místy mám potíže textu porozumět, nejvíc v části „maybe this love
this yearning love made safe by impossibility is forgiveness“, to mi ani nejde rozložit na věty. Ale celkově na mě text působí živým a konzistentním dojmem a dovedu si podle něj utvořit působivou představu, jen si nejsem jistý/á, jak nazvat ten pocit, který evokuje; je to trocha stesku po domově, trocha smutku a trocha trpkosti.

Tato báseň na mě silně zapůsobila. Zdá se mi, že se v ní určitým způsobem poznávám. (Přinejmenším odpovídá to, že už delší dobu píšu převážně pro sebe.) Mám strach, že ti neslyšící řvouni, zvouce se aktivisty/kami, přesvědčí společnost, že účel světí prostředky a že když má druhý člověk méně pokrokové názory, je v pořádku ho za to napadat, ponižovat a urážet. To je to, z čeho teď mám největší strach, a projektuji si to do té přestavy temna, bolesti a ohně. Zajímalo by mě, co si pod tím představují druzí lidé.

Děkuji za další provokativní příležitost k zamyšlení.