Meluzina: Mám radost, že tě to nenechalo chladnou. :-) Myslím, že ne každý je něčemu takovému otevřený. Připadne mi zajímavé, že ti to připadne rozkolísané, asi je to způsobem vnímání. Podle mě to takto vybízí čtenáře k větší spoluúčasti a pozornosti, než kdyby se myšlenky neustále upínaly k jednomu tématu. Moc děkuji za komentář! :-)

poll: Děkuji. :-)

Předmluvy doporučuji psát až nakonec. Pokud to píšeš předem, nazval/a bych to spíš "záměr". Tou "nemocí s ředěním krve" myslíš hemofilii? ( https://cs.wikipedia.org/wiki/Hemofilie )

Cuk: Děkuji. :-)

Povídka má podle mě jasný děj a povedené charaktery postav. Vše mi připadá věrohodné (na první vztah, včetně návštěvy kina), což se o řadě jiných podobných povídek říci nedá.

Nevím, zda se to do tohoto žánru hodí, ale víc by se mi líbilo soustavnější používání jmen. Kdyby to byli dva gayové, byl by docela zmatek v tom, kdo co dělá. Také by se mi líbilo, kdyby ten film byl nějaký skutečný film (komedie k zamyšlení je jeden z mých oblíbených žánrů a znám jen málo takových...) a víc se prolínal s vlastním dějem povídky a odlehčoval ji. Takto to působí dojmem, že ani jeden z nich ten film vlastně skoro vůbec nesledoval a nezajímal se o něj.

Líbí se mi, že žena po cestě domů vzpomíná na každý okamžik schůzky a přehodnocuje ji, to dělávám také. :-) Zajímalo by mě, co ji provokovalo chovat se vedle něj jako dítě. Snaha odlišit se?

Pobavilo mě "No ženě holt jeden muž nestačil." V podstatě tak říká "Já jsem jí nestačil, ale naivně doufám, že tobě stačit budu." :-D

"Vytáhla si láhev a lehce se napila. Pak ji postavila na zem vedle jeho židle. Nedošlo mu to." - Zajímalo by mě, kolika procentům čtenářek/ů dojde, co mělo muži dojít. To si měl tu láhev vzít a vypít, aby se už vůbec neměla čeho napít? Toto by chtělo vysvětlení.

Líbí se mi ty ženiny ambivalentní pocity: těší ji, že má ve vztahu navrch, ale současně ji trápí, že muž je tak nechápavý, že mu nedokáže nic vysvětlit; a cítí lítost, že se vzdala příležitosti navázat první heterosexuální vztah, ale současně si uvědomuje, že muž z ní chtěl mít jen "plyšovou hračku" na objímání, líbání apod. Připadá mi to příjemně absurdní.

"Chvíli ji tak držel a on ruku zahříval." - To on je tam zbytečně.

A také nerozumím větám "Pokud toho byl dotyčný hoden, nestalo se nic. Bylo to něco jako důkaz, že udělala chybu." Pokud se nic nestalo, když mu řekla o duchovnu, znamenalo to, že udělala chybu? Jakou chybu?

Ještě chválím vyznačení retrospektivy kurzívou a doporučuji příště oddělovat přímé řeči do samostatných odstavců; lépe se to čte, než když je přímá řeč uprostřed dlouhého odstavce.

Cuk: Děkuji za komentář.

Jednou z věcí, které se v těchto povídkách snažím vyjádřit, je i můj způsob myšlení a k tomu takové odkazy nezbytně patří, protože různé knihy, filmy a seriály jsou pro mě významným zdrojem různých asociací a názorů. Jsou lidé (byť vzácní, např. já), kteří se na základě takových odkazů na některé odkazované dílo opravdu podívají a jistě pochopí, co tou zmínkou bylo míněno. V jiných podobných dílech mi právě takové odkazy chybí.

V básni vnímám především určité paradoxy - říkáš, že mlčíš, a přece tě slyšíme recitovat; vyměnila jsi poezii za lásku toulavých koček, ale tvůj text je stejně spíš báseň než kočičí vyznání lásky. Z posledního odstavce mám pocit, že tvoje duše by potřebovala nabrousit (odstranit rez) a nalakovat (lak je nátěrová hmota tvořící průhledný, tvrdý, ochranný film).

Jsem zvědavý/á, jak ji rozvineš...

slnečnica: Casa.de.locos píše v básních s malým počátečním písmenem všechno. Velké písmeno by ten verš esteticky znehodnotilo.

Zajímavé zkušenosti. Dokážu si to představit. Já bych asi patřil/a do té druhé kategorie - ptal/a bych se na otázky a divil/a se, že mi nerozumíš. Na povídce se mi líbí, že má "sad ending" (opak happy endu), je to takové neotřelejší a překvapilo mě to. Těším se na další projekt, který dovedeš do zdárného konce. :-)

NoWiš: Kdyby končila řádkem "v prohlubních tvýho těla", připadala by mi dodělaná. Ale ten řádek "Tam kde máš motýly já mám děla..." mi zní jako by to mělo pokračovat a nepokračovalo a ten poslední odstavec výslovně říká, že báseň se sama nedodělá, což básníci do dodělaných básní obvykle nepíšou (ačkoliv o básních vím asi tolik jako medvídek Pú, takže se možná mýlím).

Severak: Děkuji za komentář.

Mám dojem, že zrovna pohlavní dimorfismus se učí někdy asi v sedmé třídě (v biologii živočichů), takže "větší děti" už ten pojem budou znát. Kromě toho dnešní moderní děti mívají už od momentu, kdy se naučí číst, k dispozici Wikipedii (některé možná ještě dřív), čímž ale nechci říkat, že by ta pohádka byla určena právě jim; ideální by bylo, kdyby to dětem vysvětlili rodiče.

Jinak, nedávno jsem zhlédl/a jednu epizodu seriálu Winx Club ( http://www.csfd.cz/film/315194-winx-club/komentare/ ), který je evidentně pro děti (a ani jim bych ho nedoporučil/a), a tam byla hlavní zápletka, že víly sháněly "spektrografický lokalizér". :-D Oproti tomu je "pohlavní dimorfismus" velice užitečný pojem... Myslím, že jazyková zásoba dnešních dětí se výrazně posunula ve prospěch odborných termínů, ale přesto děkuji za postřeh. :-)

Neznám tvoje tvůrčí metody, ale když mě dojde inspirace, dílo odložím a vrátím se k němu později. Časem mě obvykle něco napadne a je to ve prospěch čtenářů.

Ale souhlasím, že vyspat se je opravdu důležité.

"Trochu čekáš odevzdaně" mi nesedí k bouři na horách. V takovém případě bych určitě odevzdaně nečekal/a. To už spíš mi to připomíná bouři za okny kavárny v seriálu Yokohama Kaidashi Kikou - Quiet Country Cafe - viz kousek https://youtu.be/H8tPWrGCqGA?t=11m40s (zvuk trochu nesedí s obrazem, ale podstata je z toho videa patrná).

O některých snech je lepší jen snít, ve skutečnosti nevypadají ani zdaleka tak hezky a lákavě jako ve fantazii a nepřinesou nám ani trochu štěstí. Podobně jako různé ty věci v obchodě, které vypadají v regálu krásně a prakticky, ale když si je přineseme domů, stanou se z nich překážející krámy a odpadky.

Nádherně vylíčená smutná rodinná situace. Někdy jsou i dva rodiče málo. Chtělo by to sourozence, kteří by byli vždy na tvé straně, a prarodiče jako zdroj moudrosti a nadhledu. Nikdo není dokonalý, ani rodiče.

projížďka trabantem po přírodě byla její jediná radost;
když viděla svět přes brýle nenávisti, své;
její život byl lemován zvukomalebnými jmény: Opařany, Oleško, Babylon;
a skončil devíti mrtvými, z nichž devátým byla ona;
jak by se jí asi žilo dnes v éře sociálních sítí?
jak dnes žijí Prügelknabe?

Takové dojmy jsem měl/a já. I ty tvoje jsou zajímavé, možná by to chtělo víc ticha a prázdnoty.

Téma úvahy mi připadá zajímavé. Poetický styl mi trochu ztěžuje čtení, ale současně mě vybízí k přemýšlení, takže to určitě nebyl špatný nápad.

Myslím, že knihy ovlivňují náš pohled na svět tak, že nám umožňují překonat nezbytnou omezenost našeho sociálního okolí a seznámit se s názory dávné minulosti či lidí, s nimiž nám nebylo dáno se setkat. Dítě z neúplné rodiny může v knize nalézt chybějícího rodiče, nebo dokonce i samo sebe. Vězeň v ní může najít svobodu, spisovatel se ve vlastní knize může setkat se svým dávno zapomenutým já bez vzpomínkového optimismu. Připadá mi až na škodu, když do tohoto podivuhodného komunikačního procesu vstupuje fantazie, když se knihy světu vzpírají či před ním utíkají, místo aby ho rozšiřovaly a hodnotily. Tím, že nám knihy pomohou pochopit dávnou minulost, umožní nám uvědomit si i současnost, protože není snadné pochopit jakoukoliv dobu bez srovnání s jinou.

Snad jsem tu úvahu správně pochopil/a.

Hm... tak už je pozdě. Teď už je aktuální: https://www.youtube.com/watch?v=Zck4Xh-Nivk

"Práci čest!" (Je sice neděle, ale svátek práce. :-) Zdůrazňuji, že jde o svátek práce, ne o svátek zaměstnání.)

Teron: Děkuji za námět k úvaze. Myslím, že záleží čistě na autorovi příběhu, jaká síla by převzala místo logiky. Ta myšlenka mi připomněla epizodu animovaného Star Treku "Mágové Megas Tu" ( https://cs.wikipedia.org/wiki/M%C3%A1gov%C3%A9_Megas_Tu ), kde se posádka Enterprise ocitla ve světě, jehož fyzika byla propletena s magií, takže pro svoji záchranu skutečně museli její členové svět kolem sebe začít ovládat svou vůlí. Ale logika v tomto případě porušena nebyla. (Ačkoliv k jednomu souboji tam došlo...)

Navíc myslím, že určitá zrada tkví v tom, že logika není jen vně člověka, ale i v něm, takže pokud se nebude chovat logicky svět vně, měly by se stát nelogickými i člověkovy myšlenky. Ale psát o tom má smysl jen tehdy, pokud to něco smysluplného sděluje.

Myslím, že se ti podařilo vystihnout jeden z nejhorších nedostatků psané komunikace - člověk se ozve, teprve až když něco opravdu nutně potřebuje, protože kdyby ostatní otravoval každým svým rozmarem a chvilkovým přáním či náladou, začali by ho ignorovat. I ve skutečnosti existují dilemata jako "co by si asi moje babička přála k narozeninám?", ale v online vztazích jsou mnohem častější.

Připadá mi, že by to chtělo vyvinout vhodnou komunikační platformu pro sdělování přání. Pak by se dalo zjistit, nakolik se lidé ve svých přáních překrývají a dalo by to příležitost udělat radost někomu, koho máme rádi/y. Možná taková už někde existuje... (Má to ale i negativní stránku - prozrazením svých přání můžeme pomoci svým nepřátelům, kteří je pak mohou zneužít proti nám.)