Nedaří se mi v tom vidět nic konkrétního, spíš z toho jen cítím jakousi rezignaci a touhu po útěše.

Velice zajímavé téma a poutavě napsané. Těším se na další kapitolu.

Text má nedostatky v pravopisu (hlavně čárky) a místy se trochu opakují slova. Je tam hodně málo uvozujících vět; zatím, když jsou tam jen dvě jasně rozlišitelné postavy, to není až tak vážný problém, ale pokud bude v dalších kapitolách skupina lidí, bude problém, když všechny promluvy splynou dohromady, protože nebude jasné, kdo co řekl. Doporučuji tedy začít raději uvozující věty používat co nejvíc. Nadbytečná uvozující věta je podle mě menší problém než chybějící.

„dostává svého jména“ — „dostává svému jménu“
„Nashledanou“ — „Na shledanou“

Ale oceňuji použití správných českých uvozovek. Líbí se mi myšlenka rozpoznávat náladu podle čaje, ale nemyslím, že by dobře fungovala u většiny lidí; hodně lidí volí čaj podle chuti, ne podle nálady.

Ze začátku by to chtělo trochu víc dělit odstavce. Když jsou příliš dlouhé, obtížně se to čte. Také mi text připadne trochu rozvláčný, má děj, ale ten je dost pomalý. Hlavně v první části příběhu se dost opakují slova a mimo přímé řeči to docela vadí. Ale pak to začne být zajímavější a jsou tam dva momenty, které mě příjemně pobavily („Jste svítící šílenci, kteří se mě bojí.“ a „Pořád bych se hádal.“).

Některé myšlenky jsou tam trochu divné, třeba: čtyři původní živly daly vzniknout pátému živlu, životu, a ten pak dával vzniknout... dalšímu životu? Nebo pak: andělé, kteří se zoufale bojí neznáma a bojí se, že přijdou o svůj svět, chystají rituál, který nikdy nikdo nezkusil a který rozbije jejich svět na čtyři živly, aby se toho neznáma zbavili?

Celkově bych opravdu doporučil/a to zkrátit tak na polovinu, hlavně úvodní část a rychleji vtáhnout čtenáře do děje. A v úvodu důkladněji dělit odstavce, aby byl text přehlednější. Sice jsem si z toho příběhu neodnesl/a žádné ponaučení, ale funguje a má několik momentů, na které budu vzpomínat, třeba na tu kupoli a na to, že o životě a smrti si každý rozhoduje sám.

Kristína Melegová: Ano, přesně tak. V povídce to vychází ze skutečnosti, že provoz květinářství byl v té době povolený.

Dovedu si tu situaci živě představit, je v básni ztvárněna velmi dobře. Jen mi vrtá hlavou tato část: „Rozum mi odpustiť nedá, / vraví, že zabudnúť treba.“ Připadne mi, že je to trochu protimluv — odpuštění obvykle funguje jako předpoklad zapomnění, tedy člověk musí nejdřív někomu odpustit a teprve pak mu půjde zapomenout na to, co mu ten člověk udělal. Ale nevím, zda není moje úvaha úplně mimo...

Ta myšlenka mi připadne docela zásadní, zvlášť v kontextu dnešní doby, kdy vzniká silná tendence zákazů, zakazovat věci, které se obecně soudí, že lidem škodí, a lidem, kteří ty zákazy prosazují, nedochází, že tím také připraví lidi o spoustu příležitostí a formujících faktorů, které by z těch „špatných věcí“ vzešly.

Současně ale cítím potřebu dodat, že to funguje i naopak - nejen, že všední a negativní věci v životě mohou přinést v důsledku také pozitivní a celoživotní přínosy, ale rovněž to, co se považuje za pro člověka pozitivní, ho může svést na zcestí a nechat ho promrhat roky svého života něčím, co mu nakonec přinese víc špatného než dobrého. Je to vlastně docela smutné, že snaha plnit si život tím pozitivním v praxi často nefunguje tak, jak by lidé chtěli a jak očekávají... Asi to chce moudrost a zkušenosti, aby to fungovalo lépe.

A pokud jde o otázku, zda mám v životě nějaký okamžik, který vypadal obyčejně, ale bez něj by můj život vypadal úplně jinak, ano, myslím, že takových okamžiků má asi v životě každý člověk spoustu, ale typicky jsou nashromážděné v dětství, pubertě a adolescenci; okamžiky, jako kdy se člověk učí chodit a mluvit, když dostane očkování nebo když si uvědomí svoji sexuální orientaci. Tyto okamžiky se nijak zvlášť neslaví, ale bez nich by život člověka vypadal naprosto jinak.

Krásné. Zjištění, které je dnes potřeba lidem zdůrazňovat víc než kdy dříve, obzvlášť těm, kdo si dopisovali s četbotem, jako by to byl člověk. Navíc podané velice působivým způsobem.

Působí to na mě smutným dojmem a kontrast dětství a ticha tomu dodává jakousi nedořečenost. A ta ilustrace obrázkem je působivá. Velmi povedené dílo.

Slovo „diner“ v tomto významu neznám, takže mi během skoro celého čtení vrtalo hlavou, kdo nebo co to je. Nakonec jsem dospěl/a k závěru, že je to něco jako bar. Čte se do snadno, nikde to nedrhne. Na můj vkus je to dost rozvláčné, ale to většina románů, takže to asi není problém.

Pro lepší přehled ohledně procesu tvorby tohoto románu doporučuji prozkoumat tuto stránku, kde uvádím srovnání páté kapitoly v jednotlivých fázích tvůrčího procesu od zadání po publikovaný výsledek: https://singularis.slapanet.cz/vav-kapitola.htm

K této kapitole je dostupné srovnání její podoby v jednotlivých tvůrčích fázích: https://singularis.slapanet.cz/vav-kapitola.htm

Stránka se srovnáním verzí vybrané kapitoly je zde: https://singularis.slapanet.cz/vav-kapitola.htm Takto to sestavit mi dalo 3 hodiny práce.

Homér: Děkuji za komentář, ale nejsem si jistý/á, jakou licenci máš na mysli, nebo komu je Tvůj komentář míněný. Mohl bys ho, prosím, trochu rozvést?

Pokud jde o licenci na model, tu mám; mnou použitý model qwen3 podléhá licenci Apache 2.0 (viz https://ollama.com/library/qwen3:14b/blobs/d18a5cc71b84 ). Tato licence se vztahuje na model jako takový a umožňuje mi ho používat, na výstup, který s ním vygeneruji, už nemá vliv.

Ukrást ve smyslu přivlastnit si autorství bych Ti vážně nedoporučoval/a, protože ačkoliv text vygenerovaný modelem je skoro nebo úplně prostý autorskoprávní ochrany, text, který dávám sem, už je možná tak z 80% moje práce, chráněná mým autorským právem. Chráněná jsou rovněž moje zadání modelu (která jsou dost podrobná).

Ale do nakladatelství to poslat můžeš — pod podmínkami mnou uvedené licence „Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International“; tyto podmínky zahrnují mimo jiné především korektní uvedení autorství, zachování značky copyrightu a veřejné poskytnutí stejné nebo kompatibilní licence k jakýmkoliv úpravám (např. sazbě provedené nakladatelstvím).

Chystám se udělat webovou stránku se srovnáním jednotlivých verzí určité kapitoly, která by prezentovala, jaký díl z tvůrčí práce na kapitole odvedl počítač. Dám vědět, až ji budu mít hotovou. Myslím, že je to důležité, aby si o tom lidé nedělali falešné představy.

Souhlasím s Umouněnkou. Je to momentka, podobně jako moje dílo Haf. Název „Svinov“ se svými konotacemi (které se u mě mohou lišit od těch, které mají obyvatelé Ostravy) mi do toho překvapivě dobře zapadá.

Dobře zvolené písmeno.

Připadá mi konzistentní a blízká.

Zní to jako kvalitní začátek příběhu. Název a anotace jsou tajemnější než samotný příběh. Místy se trochu ztrácím, kdo co říká, ale to je spíš můj problém, protože ze scénářů jsem zvyklý/á na neustálé opakování jmen, které mi pak v próze schází.

Sympatická miniatura s dobrou myšlenkou. Myslím, že to, když člověka okolnosti nezlomí, ale ohnou, je spíš remíza než vítězství.

Působivá a kvalitní báseň. Jen v posledním verši první sloky je asi překlep (kydž, předpokládám, že to mělo být „když“).

Na první pohled povídce nemám co vytknout, zaujala mě a místy i pobavila, nejvíc „„C, L, O, T, I, N, G,“ hláskuje vedoucí důležitě a blbě.“

Při čtení jsem si dlouho myslel/a, že se z toho nakonec vyklube, že balík je do Srbska u Karlštejna, které znám hlavně díky tomu, že je tam nádraží. To, že to tak nakonec není, bylo pro mě spíš nepříjemné překvapení. A ten konec je vyloženě smutný, nevěděl/a jsem, zda mi má být víc líto těch balíků nebo babky. Děkuji za povídku.