Smutek

Kovově žlutá chuť podzimu
zaniká v přízni rudé.
Je čas.
Ještě pohnem stínem,
chvíli se zasníme
než oči třeskuté
nahlédnou bdělosti příčinné.

Dřevitá příměs červeně
vytváří základ barev.
A přece,
získáme černou, černou jen
tak černou jako zem,
k níž zespodu oči hledí,
schované, schované, schované.

Beztvará příchuť bělosti
oblohy opačná strana.
Suneme dolů Sisyfa,
už nemůžem už ne,
soudem osudu souzeni,
ryjeme vzhůru k nebi
záhony nechané ladem.