Kosmos

Pokaždé, když sedím na té lavičce, zmocní se mě pocit, že zde je samotné bytí nejintenzivnější. Mlčky pozoruji pohyb kolem sebe, zatímco okolí moji přítomnost vnímá, ale nijak zvlášť na ni nereaguje. Připadám si trochu jako Slunce, kolem kterého obíhají tělesa. Přiblíží se, proletí a pokračují ve svých trajektoriích života.

Hle muž se širokými rameny, kráčející nesmělým krokem s pugétem lučního kvítí v dlani:

Na povrchu surový,
ale co na duši?
Mars sladký jako karamel,
když přiblíží se Venuši.

A ta dívka v modré halence a těsných nohavicích. Řeč těla mluví jazykem víry v sebe samu a svůj půvab:

Snad údiv mluví ze mě,
z toho pohledu je mi milo,
tohle musí být Země,
neb probouzí v nás život.

Obraz malého děvčátka učícího se šlapat do pedálů. Nadšení z úspěchu a pláč z pádu. Koloběh, který zažil každý z nás:

Vesmír běží naopak,
je to skutečnost, to se nezdá,
jsme svědky proměny,
z komety jasná hvězda.

Nebo snad ten chlapeček, který pozůstatkem klacíku šťourá ve spárách dlažebních kostek:

Užívej bádání,
skutečnost daleko,
přeji ti to, Pluto,
trpasličí planeto.

Vesmír. To je to správné slovo. Všední okamžiky, ale i výjimečné momenty. Emoce, pocity. Začátky i rozběhnutá dějství příběhů. Teď a tady. Vesmír, ve kterém bují život. Téměř hmatatelně to cítím.

ŽIJU.