Dočasná pracovní neschopnost a trocha masochismu.

Napsáno na motivy kamarádova zážitku

Hledání sebe sama po záchodcích kdesi vprostřed pivní pěny pokrytecké normálnosti

"Říkala jsem mu, ať přestane, ale zmáčkl mě loktem pod krkem, nemohla jsem nic dělat. Taky mi roztrhl triko, to už jsem měla strach, začala jsem křičet. Myslela jsem, že mi přijdou na pomoc." Zase ten přerývaný dech jako na začátku, pýcha a vzdor jsou pryč. Utírá si nos hřbetem ruky, podávám jí papírový kapesník. "A oni přišli, jenže ne na pomoc," doříkávám za ni.

Where is my mind? ~mimochodem, taky si všímáte jak "chci" je blbě divný slovo? Zní to tak.

Ač to tak nejdřív nevypadá, je to příběh o subjektivitě hodnocení amatérské umělecké tvorby. A taky o lži ve službách dobra.

Žiju vlastně docela vtipný život, když se tak na to podívám.

Kurva i já někdy potřebuju uspět a být vítězem. Tak proč né zrovna teď a u téhle servírky s pěknýma kozama?

Trochu starší text a pokus zjistit, jak to s tou prózou na literárních webech vlastně je :).

Peklo se zdálo snesitelnější. A mrdání bylo o citu.

Je to o ničem, ale o všem. Bez šance na pochopení. Ať už vámi, nebo mnou.

.. nejsem si jista, jestli by to nemělo být zařazeno v oddílu "tragická" :))

Teď už jen zbývá začít Svobodně dejchat Svobodně myslet Svobodně mrdat.

„Víš, žena, ačkoliv je na světě od nepaměti, je stále méně prozkoumána nežli sněžný muž yeti…“