|
Žiju vlastně docela vtipný život, když se tak na to podívám.
 12.08.2013 7 1674(14) 0 |
Probudil jsem se. Podíval jsem se na telefon. Bylo 4:29. Sakra, to je moc brzo. Šel jsem tedy ještě na chvíli spát. Parkrát jsem pak slyšel budík, ale neměl sílu vstát. Až pak…
Probudil jsem se. Podíval jsem se na telefon. Bylo 6:30. Sakra, to je moc pozdě! Zaspal jsem. Co teď? Pracovat z domova se mi rozhodně nechtělo, volat šéfovi a omlouvat se, že dorazím o hodinu později, taky ne. Zapnul jsem tedy počítač a podíval se na jízdní řády. Ano, když stihnu rychle dojít ke Kiliánovi, budu mít zpoždění třeba jen čtvrt hodiny celkem a to pravděpodobně nikdo řešit nebude. To je má spása! Těch autobusů tam za sebou jede dost, takže když nestihnu jeden, další jede za ním.
Vyrazil jsem tedy nejrychleji, jak jsem uměl, a šel nejvyšší rychlostí, která se u mě dá ještě označovat jako chůze. Jablko jsem snídal za chůze. Šel jsem polní cestou plnou ranní rosy. Jak že to dělá ten pan Dichmann? Taky každý den chodí pěšky na autobus a prý to dělá pro zdraví. Tak aspoň budu zdráv.
V údolí se převalovaly oblaky, kdybych měl čas, mohl bych napsat nějakou báseň. Vešel jsem do lesa. Nevadilo mi ani tak po ránu jít, jako spíš fakt, že přeci jen dorazím do práce pozdě. V lese jsem byl nucen místy zpomalit, cesta byla svažitá a terén celkem neschůdný. Za chvíli jsem však uviděl vodní hladinu, silnici a autobusovou zastávku. Na zastávce čekala nějaká ženská v pruhovaných šatech. To, že ženské v pruhovaných šatech nosí štěstí, jsem věděl, ale až tak… No nebudu předbíhat. Podíval jsem se na jízdní řád a zjistil jsem, že jsem stihnul první z těch autobusů, co jsem si vyhlídnul. To mi udělalo celkem radost.
Za minutu autobus přijel. Místo k sezení jsem snadno našel, a tak jsem si řekl, že zpoždění zatím pustím z hlavy, a budu se věnovat něčemu užitečnějšímu (dopisovaní rozepsaných povídek).
Na Smíchov jsme dojeli přesně, jak jsme měli. Nastoupil jsem do metra, tím bude cesta nejrychlejší. Jel jsem a koukal jsem se na hodinky. A znova. Bylo nějak podezdřele brzo.
A pak mi to došlo! Já idiot! Vstal jsem přesně tak, jak jsem chtěl vstát, akorát jsem se bál, že zaspim, a tak jsem se po ránu vyschízoval. Myslel jsem si, že je o hodinu později! Takže jsem ve finále neměl o půl hodiny zpoždění, ale naopak jsem dorazil do Prahy o půl hodiny dřív! Já vůl…
A tak jsem se tomu jenom smál.
Probudil jsem se. Podíval jsem se na telefon. Bylo 6:30. Sakra, to je moc pozdě! Zaspal jsem. Co teď? Pracovat z domova se mi rozhodně nechtělo, volat šéfovi a omlouvat se, že dorazím o hodinu později, taky ne. Zapnul jsem tedy počítač a podíval se na jízdní řády. Ano, když stihnu rychle dojít ke Kiliánovi, budu mít zpoždění třeba jen čtvrt hodiny celkem a to pravděpodobně nikdo řešit nebude. To je má spása! Těch autobusů tam za sebou jede dost, takže když nestihnu jeden, další jede za ním.
Vyrazil jsem tedy nejrychleji, jak jsem uměl, a šel nejvyšší rychlostí, která se u mě dá ještě označovat jako chůze. Jablko jsem snídal za chůze. Šel jsem polní cestou plnou ranní rosy. Jak že to dělá ten pan Dichmann? Taky každý den chodí pěšky na autobus a prý to dělá pro zdraví. Tak aspoň budu zdráv.
V údolí se převalovaly oblaky, kdybych měl čas, mohl bych napsat nějakou báseň. Vešel jsem do lesa. Nevadilo mi ani tak po ránu jít, jako spíš fakt, že přeci jen dorazím do práce pozdě. V lese jsem byl nucen místy zpomalit, cesta byla svažitá a terén celkem neschůdný. Za chvíli jsem však uviděl vodní hladinu, silnici a autobusovou zastávku. Na zastávce čekala nějaká ženská v pruhovaných šatech. To, že ženské v pruhovaných šatech nosí štěstí, jsem věděl, ale až tak… No nebudu předbíhat. Podíval jsem se na jízdní řád a zjistil jsem, že jsem stihnul první z těch autobusů, co jsem si vyhlídnul. To mi udělalo celkem radost.
Za minutu autobus přijel. Místo k sezení jsem snadno našel, a tak jsem si řekl, že zpoždění zatím pustím z hlavy, a budu se věnovat něčemu užitečnějšímu (dopisovaní rozepsaných povídek).
Na Smíchov jsme dojeli přesně, jak jsme měli. Nastoupil jsem do metra, tím bude cesta nejrychlejší. Jel jsem a koukal jsem se na hodinky. A znova. Bylo nějak podezdřele brzo.
A pak mi to došlo! Já idiot! Vstal jsem přesně tak, jak jsem chtěl vstát, akorát jsem se bál, že zaspim, a tak jsem se po ránu vyschízoval. Myslel jsem si, že je o hodinu později! Takže jsem ve finále neměl o půl hodiny zpoždění, ale naopak jsem dorazil do Prahy o půl hodiny dřív! Já vůl…
A tak jsem se tomu jenom smál.
Ze sbírek: 
20.10.2013 - 21:27TomasNois: protože se mi povedlo zaspat už předtím... nechtěl jsem to opkovat. A když si myslim nějakou blbost tak důsledně.
20.10.2013 - 15:18Tyhle pozitivní povídky já taky rád. Vžít se do nich není problém, protože takové zážitky asi prožil každý. Ať už tedy ty špatné nebo ty dobré, ale známe je všichni. Jen mi tam chybí trošku vysvětlení proč by ses měl ráno vyschízovat kvůli tomu, že jedeš pozdě do práce... To asi bude moje chyba, že jsem si toho nevšim :)
13.08.2013 - 10:08líbí se mi jak si to pojal, kdysi se mi stalo cosi podobného a taky jsem se smála. Pozitivní s nadhledem.
12.08.2013 - 11:31Život je vtipný, občas i absurdní. A líbí se mi ho tak brát. (Ale samozřejmě k němu patří i smutné věci.)
Pěkná povídka. :-)
Pěkná povídka. :-)
12.08.2013 - 10:10Tak přesně tohle znám :D Život se musí občas něčím zpestřit a zasmát se sám sobě také není na škodu :) Líbí se mi styl, s jakým jsi to pojal :)
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Jak jsem zaspal : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Rámusák
Předchozí dílo autora : Kde jinde?
» vyhledávání
» menu
novinky [65] literatura [58/333] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory kontakt - formulář statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Chloé [12]» řekli o sobě
kmotrov řekl o GULI :Kdyby byl GULI můj soused, chodili bychom na terasu na točený, v odpařujícím se večeru četli svoje básničky a dohadovali se o Bohu-Nebohu. Bylo by to docela fajn.
