|
"Říkala jsem mu, ať přestane, ale zmáčkl mě loktem pod krkem, nemohla jsem nic dělat. Taky mi roztrhl triko, to už jsem měla strach, začala jsem křičet. Myslela jsem, že mi přijdou na pomoc."
Zase ten přerývaný dech jako na začátku, pýcha a vzdor jsou pryč. Utírá si nos hřbetem ruky, podávám jí papírový kapesník.
"A oni přišli, jenže ne na pomoc," doříkávám za ni.
 05.02.2015 29 1231(21) 0 |
Sedí proti mně, na patnáct let vypadá vyspěle, v příliš těsném oblečení místy vyhřezává špeková oblinka. Husté tmavé vlasy svázané do ohonu, širší tvář s milými rysy, pleť se stopami po akné, vyděšené oči. Drobné rty nervózně vtahuje dovnitř, takže skoro zmizely z obličeje. Obyčejná holka, které se stala neobyčejná věc, jinak by tady neseděla.
Zapínám diktafon.
- Tak začneme.
- Vy si mě nahráváte? Přece jste říkala, že žádný výslech nebude! Já nic vyšetřovat nechci!
- Není to výslech, tady nejsi na policii. Ale potřebuji vědět, co se stalo, jen anonymně, nemusíš nikoho jmenovat. Slíbila jsem ti, že nikam nic hlásit nebudu, neměj strach. Ale musíš mi říct pravdu, abych ti mohla pomoci.
Zhluboka se nadechne, přerušovaně, jako by lapala po dechu, a stejně fázovaně vydechne. Její strach se šíří místností jako neviditelná vlna.
- Nikdo se nic nedozví. Možná to nevíš, ale vztah psychologa a klienta je přísně důvěrný. To je něco jako u kněze ve zpovědnici.
Mlčí. Dívám se na ni, je zahleděná na koberec, pěšinku ve vlasech má křivou a klikatou. Nakonec špitne směrem ke svým botám:
- Přece už víte, co se stalo.
- Bylo jich víc?
Přikývne, hlavu už má skoro u kolen.
- Kolik?
- Tři.
- Kde?
- V jednom bytě. Ten kluk tam bydlel.
- Jaký kluk? Znáš ho?
- Ne. Viděla jsem ho až tam.
Najednou se podívá přímo na mě, v očích čtu obranný vzdor, snad čeká, že jí začnu nadávat.
- Proč jsi tam chodila?
Ticho s útrpným úsměškem kolem úst.
- S kým jsi tam šla?
- S tím hezkým.
- A toho jsi znala?
Pomalu zavrtí hlavou.
- Vlastně trochu jo, ale ne moc dobře. Jen jsme si povídali v tom baru.
- O čem?
- Tak různě, o blbostech.
Tváří jí kmitne úsměv Mona Lisy.
- Říkal mi, že jsem hrozně hezká. Že tak hezkou holku ještě nikdy neviděl. Asi blbost, co?
Upře na mě naléhavé oči, jen lehounce pokrčím rameny, pokerovou tvář umím už dávno.
- Co jste v tom baru pili?
- Koupil mi víno. Už měl osmnáct, takže žádnej problém.
- Vaši věděli, že jdeš do baru?
- Né, proboha! Byla jsem u kámošky, řekla jsem, že u ní přespím, někdy to tak děláme.
- A pak jdete do baru?
Vzdorovitě se ušklíbne.
- Někdy. Tohle byl hlavně taneční bar, dobrej dýdžej.
- Kamarádka taky popíjela?
- Ne, ona zůstala tancovat. Jen jsem na ni pak houkla, že odcházím, aby byla v klidu.
- Proč jsi s ním vlastně chodila někam pryč?
Krčí rameny.
- Pozval mě. Říkal, že jeho kamarád dělá party a že mě tam musí vzít, aby se pochlubil tak krásnou holkou.
Zase ke mně tázavě zvedne oči. Skoro se tomu nechce věřit, ale v jejím hlase opravdu není žádná sebeironie, spíš pýcha.
- Co bylo pak?
- No party to vlastně nebyla, to trochu kecal. Ten kamarád tam měl ještě jednoho kluka. Pili jsme pivo, já moc ne, oni víc. Pak mě ten hezkej odvedl za ruku do vedlejšího pokoje, šeptal mi samý hezký věci, líbilo se mi to. Ale nic víc jsem nechtěla, fakt ne!
Úpěnlivý pohled žádá o potvrzení nevinnosti. Přikyvuji.
- Já ti to věřím. Ale on asi nevěřil, že?
Znovu dlouze zkoumá koberec. Pak tichounce vypráví.
- Říkala jsem mu, ať přestane, ale zmáčkl mě loktem pod krkem, nemohla jsem nic dělat. Taky mi roztrhl triko, to už jsem měla strach, začala jsem křičet. Myslela jsem, že mi přijdou na pomoc.
Zase ten přerývaný dech jako na začátku, pýcha a vzdor jsou pryč. Utírá si nos hřbetem ruky, podávám jí papírový kapesník.
- A oni přišli, jenže ne na pomoc, doříkávám za ni.
Přikývne a nahlas se vysmrká. Po chvilce pokračuje.
- Bylo to strašný. Pořád jsem křičela, tak ten třetí kluk zesílil hudbu. Toho druhého jsem kousla, ale chytil mě za bradu a tlačil nahoru, strašně jsem se bála, že mi zlomí vaz. Pak už jsem jenom chtěla, aby byl konec.
Chvíli mlčíme obě, je potřeba další kapesník.
- A potom?
- Nejdřív mě tam nechali a šli vedle, byla jsem ráda. Připadala jsem si úplně rozbitá, hnusná. Jenom jsem se oblíkla a ležela. Pak tam přišel ten hezkej, donesl mi vodu. Sedl si ke mně a hladil mě po vlasech. Bylo mi to odporný, ale neměla jsem sílu se pohnout.
Jako by přemýšlela, jestli nemá radši mlčet, ale pak přece jen dodává:
- Říkal mi, že to tak nemyslel a ať se nezlobím.
Tázavě ke mně zvedne oči.
- A ty ses nezlobila?
- Když já byla úplně mimo, vůbec jsem nemohla mluvit. Pak si lehl ke mně a nakonec jsme oba usnuli. Já se ráno probudila první a vypadla ven, ty druhé dva kluky jsem už nepotkala.
- Šla jsi domů?
- Nejdřív ke kámošce, probudila jsem ji, ale věděla jsem, že její rodiče už budou v práci. Tak jsem se osprchovala, půjčila mi triko. Ale řekla jsem, že se mi roztrhlo omylem, nic jsem jí povídat nechtěla.
- Proč?
Krčí rameny.
- To je blbý, ne? Nechtěla jsem to říkat nikomu. Akorát jsem pak zjistila, že krvácím. A taky jsem měla strach, jestli třeba nebudu těhotná. Tak jsem šla za tou gynekoložkou.
Přikyvuji.
- Tak to naštěstí nejsi.
Chvíli mlčíme, pak to přece jen zkusím.
- Víš, kdybys to nahlásila, možná bys pomohla nějaké jiné holce, aby ji nepotkalo to stejný.
Rozhodně vrtí hlavou.
- Naši to nesmí vědět!
- Ale nemyslíš, že by si to ti kluci zasloužili? Přece jim tohle nemůže jen tak projít.
- Ti dva by si to zasloužili. Ale já žádné vyšetřování nechci. Slíbila jste mi to!
- Ti dva? Proč ne všichni tři?
Mlčí, až po chvíli z ní vypadne:
- Když já nevěřím, že by byl tak úplně špatnej. Ti dva byli hajzlové, ale on mi říkal takový hezký věci. Přece by si to všechno nevymyslel?
Zapínám diktafon.
- Tak začneme.
- Vy si mě nahráváte? Přece jste říkala, že žádný výslech nebude! Já nic vyšetřovat nechci!
- Není to výslech, tady nejsi na policii. Ale potřebuji vědět, co se stalo, jen anonymně, nemusíš nikoho jmenovat. Slíbila jsem ti, že nikam nic hlásit nebudu, neměj strach. Ale musíš mi říct pravdu, abych ti mohla pomoci.
Zhluboka se nadechne, přerušovaně, jako by lapala po dechu, a stejně fázovaně vydechne. Její strach se šíří místností jako neviditelná vlna.
- Nikdo se nic nedozví. Možná to nevíš, ale vztah psychologa a klienta je přísně důvěrný. To je něco jako u kněze ve zpovědnici.
Mlčí. Dívám se na ni, je zahleděná na koberec, pěšinku ve vlasech má křivou a klikatou. Nakonec špitne směrem ke svým botám:
- Přece už víte, co se stalo.
- Bylo jich víc?
Přikývne, hlavu už má skoro u kolen.
- Kolik?
- Tři.
- Kde?
- V jednom bytě. Ten kluk tam bydlel.
- Jaký kluk? Znáš ho?
- Ne. Viděla jsem ho až tam.
Najednou se podívá přímo na mě, v očích čtu obranný vzdor, snad čeká, že jí začnu nadávat.
- Proč jsi tam chodila?
Ticho s útrpným úsměškem kolem úst.
- S kým jsi tam šla?
- S tím hezkým.
- A toho jsi znala?
Pomalu zavrtí hlavou.
- Vlastně trochu jo, ale ne moc dobře. Jen jsme si povídali v tom baru.
- O čem?
- Tak různě, o blbostech.
Tváří jí kmitne úsměv Mona Lisy.
- Říkal mi, že jsem hrozně hezká. Že tak hezkou holku ještě nikdy neviděl. Asi blbost, co?
Upře na mě naléhavé oči, jen lehounce pokrčím rameny, pokerovou tvář umím už dávno.
- Co jste v tom baru pili?
- Koupil mi víno. Už měl osmnáct, takže žádnej problém.
- Vaši věděli, že jdeš do baru?
- Né, proboha! Byla jsem u kámošky, řekla jsem, že u ní přespím, někdy to tak děláme.
- A pak jdete do baru?
Vzdorovitě se ušklíbne.
- Někdy. Tohle byl hlavně taneční bar, dobrej dýdžej.
- Kamarádka taky popíjela?
- Ne, ona zůstala tancovat. Jen jsem na ni pak houkla, že odcházím, aby byla v klidu.
- Proč jsi s ním vlastně chodila někam pryč?
Krčí rameny.
- Pozval mě. Říkal, že jeho kamarád dělá party a že mě tam musí vzít, aby se pochlubil tak krásnou holkou.
Zase ke mně tázavě zvedne oči. Skoro se tomu nechce věřit, ale v jejím hlase opravdu není žádná sebeironie, spíš pýcha.
- Co bylo pak?
- No party to vlastně nebyla, to trochu kecal. Ten kamarád tam měl ještě jednoho kluka. Pili jsme pivo, já moc ne, oni víc. Pak mě ten hezkej odvedl za ruku do vedlejšího pokoje, šeptal mi samý hezký věci, líbilo se mi to. Ale nic víc jsem nechtěla, fakt ne!
Úpěnlivý pohled žádá o potvrzení nevinnosti. Přikyvuji.
- Já ti to věřím. Ale on asi nevěřil, že?
Znovu dlouze zkoumá koberec. Pak tichounce vypráví.
- Říkala jsem mu, ať přestane, ale zmáčkl mě loktem pod krkem, nemohla jsem nic dělat. Taky mi roztrhl triko, to už jsem měla strach, začala jsem křičet. Myslela jsem, že mi přijdou na pomoc.
Zase ten přerývaný dech jako na začátku, pýcha a vzdor jsou pryč. Utírá si nos hřbetem ruky, podávám jí papírový kapesník.
- A oni přišli, jenže ne na pomoc, doříkávám za ni.
Přikývne a nahlas se vysmrká. Po chvilce pokračuje.
- Bylo to strašný. Pořád jsem křičela, tak ten třetí kluk zesílil hudbu. Toho druhého jsem kousla, ale chytil mě za bradu a tlačil nahoru, strašně jsem se bála, že mi zlomí vaz. Pak už jsem jenom chtěla, aby byl konec.
Chvíli mlčíme obě, je potřeba další kapesník.
- A potom?
- Nejdřív mě tam nechali a šli vedle, byla jsem ráda. Připadala jsem si úplně rozbitá, hnusná. Jenom jsem se oblíkla a ležela. Pak tam přišel ten hezkej, donesl mi vodu. Sedl si ke mně a hladil mě po vlasech. Bylo mi to odporný, ale neměla jsem sílu se pohnout.
Jako by přemýšlela, jestli nemá radši mlčet, ale pak přece jen dodává:
- Říkal mi, že to tak nemyslel a ať se nezlobím.
Tázavě ke mně zvedne oči.
- A ty ses nezlobila?
- Když já byla úplně mimo, vůbec jsem nemohla mluvit. Pak si lehl ke mně a nakonec jsme oba usnuli. Já se ráno probudila první a vypadla ven, ty druhé dva kluky jsem už nepotkala.
- Šla jsi domů?
- Nejdřív ke kámošce, probudila jsem ji, ale věděla jsem, že její rodiče už budou v práci. Tak jsem se osprchovala, půjčila mi triko. Ale řekla jsem, že se mi roztrhlo omylem, nic jsem jí povídat nechtěla.
- Proč?
Krčí rameny.
- To je blbý, ne? Nechtěla jsem to říkat nikomu. Akorát jsem pak zjistila, že krvácím. A taky jsem měla strach, jestli třeba nebudu těhotná. Tak jsem šla za tou gynekoložkou.
Přikyvuji.
- Tak to naštěstí nejsi.
Chvíli mlčíme, pak to přece jen zkusím.
- Víš, kdybys to nahlásila, možná bys pomohla nějaké jiné holce, aby ji nepotkalo to stejný.
Rozhodně vrtí hlavou.
- Naši to nesmí vědět!
- Ale nemyslíš, že by si to ti kluci zasloužili? Přece jim tohle nemůže jen tak projít.
- Ti dva by si to zasloužili. Ale já žádné vyšetřování nechci. Slíbila jste mi to!
- Ti dva? Proč ne všichni tři?
Mlčí, až po chvíli z ní vypadne:
- Když já nevěřím, že by byl tak úplně špatnej. Ti dva byli hajzlové, ale on mi říkal takový hezký věci. Přece by si to všechno nevymyslel?
Ze sbírky: Povídky
02.02.2017 - 10:33kmotrov: Děkuji za zajímavý komentář. Ono je to o úhlu pohledu, který jsem zvolila záměrně. Pobuřuje tě, že ten případ vidím zjednodušeně a neřeším příčiny. Ale to by byl zase jiný a delší příběh. Já to napsala schválně stroze popisně a schválně s ostrým slovem, které tady myslím dobře funguje. Psát o chudince oběti a litovat ji, obávám se, že by to četlo a dočetlo daleko míň lidí, nedonutilo by je to zamyslet se nad celou situací a třeba k tomu i něco napsat. Obětí je v mojí verzi vlastně psycholožka, která vyznívá jako cynická mrcha, co se na svoje povolání moc nehodí. Ale třeba je jenom vyhořelá a otupělá všemi těmi vyslechnutými příběhy. Svůj účel tady každopádně splnila. A já si aspoň mohla vyzkoušet psaní dialogu :).
21.01.2017 - 01:17Povídka je rozhovor psychologa s obětí znásilnění, Nejde mi k tomu název. Psycholog je vypravěč, mám důvod se domnívat, že vyjádření v názvu koresponduje s jeho názorem na nešťastný případ. Byl by to z jeho strany velmi povrchní úsudek. Chybí mi rozplétání příčiny, proč dívka za milá slůvka nechce vidět realitu. Třeba se ji nedostávalo milých slůvek v dětství. Třeba debil není ta dívka, ale nepřiměřeně autoritativní rodič. Třeba to "hloupé" znásilnění je jen špička ledovce, nebo poslední článek řetězu, který musel přijít. Jsou v životě situace, kdy se nezachováme adekvátně, prostě nemůžeme jinak, z různých příčin.
10.02.2015 - 11:58Jiří Turner: Myslím, že jsi na to kápnul. Nejsi jediný, komu vyprávění připadalo useknuté. Já v závěru pointu viděla, ale určitě to šlo ještě dotáhnout, dopovědět, vyšperkovat. Teď z nadhledu to vidím, takže děkuji. Asi by ten rozhovor šel použít jako stavební kámen nějakého příběhu, sám o sobě je málo.
08.02.2015 - 05:18Orionka: Rozumím, ono ani nejde o to, že nejsem ta správná cílová skupina (asi fakt nejsem), ale o to , že jsem očekával, že ten fiktivní rozhovor ( jak se to v povídkách a v románech občas dělá) má ten účel, že navodí situaci, ve které pak vygraduje ta pointa. Třeba, teď mě napadla taková blbost: končí to co jsi napsala - střih - zmíněná slečna se vrací večer z kina a zmíněný "galantní násilník" na ní čeká ve vchodě se strunou od kontrabasu za zády...
06.02.2015 - 14:54jo jasně to mě napadlo hned jak jsem to napsala že vše co se nechce zalíbit většině je psáno naprosto subjektivně, ok, ale trvám si na svém že u té dívenky je cosi v nepořádku, není normální nechat si ubližovat, je cosi nezdravého v jejím přístupu a to mi nevymluvíš :-) ona opravdu není jen pitomá, víš, znám spoustu dívenek a když mají sklon k takovému chování jaké popisuješ, věř mi, je tam vždy nějaký problém, ale je přece fajn vidět další pohledy a já vím že ty dokážeš psát s určitým nadhledem až drsností o problematice a to je tvůj nekompromisní pohled a proč ne? Nemůžou všichni, všechno a všechny omlouvat.
06.02.2015 - 14:27Yana: Drsný nadpis i určitá drsnost podání je záměr. Nechtěla jsem se vciťovat do situace té dívky (pro mě neskonale pitomé, pro tebe nemocné, to je věc názoru), chtěla jsem jejímu chování nastavit zrcadlo.
Ale vlastně si ani nemyslím, že by byla nešťastná a neměla se ráda. Spíš se jí strašně zalíbila ta verze, že byla pro hezkého kluka ta nejhezčí na světě a chtěl ji tak moc, že se neudržel, a bla bla, snad by si ochotně i lásku namluvila a klidně se s ním sešla znova... Cokoliv, jen aby se téhle verze, o tolik přijatelnější než skutečnost, nemusela vzdát. A taky nemyslím, že je tenhle masochistický přístup daný pubertálním věkem, možná jen do jisté míry, ale speciálně z téhle pitomosti některé ženy nevyrostou nikdy :).
Samozřejmě souhlasím, že je to napsáno subjektivně (jako ostatně asi všechno), záměrně z toho úhlu pohledu, který pointa vyžadovala. Díky za zajímavý komentář.
Ale vlastně si ani nemyslím, že by byla nešťastná a neměla se ráda. Spíš se jí strašně zalíbila ta verze, že byla pro hezkého kluka ta nejhezčí na světě a chtěl ji tak moc, že se neudržel, a bla bla, snad by si ochotně i lásku namluvila a klidně se s ním sešla znova... Cokoliv, jen aby se téhle verze, o tolik přijatelnější než skutečnost, nemusela vzdát. A taky nemyslím, že je tenhle masochistický přístup daný pubertálním věkem, možná jen do jisté míry, ale speciálně z téhle pitomosti některé ženy nevyrostou nikdy :).
Samozřejmě souhlasím, že je to napsáno subjektivně (jako ostatně asi všechno), záměrně z toho úhlu pohledu, který pointa vyžadovala. Díky za zajímavý komentář.
06.02.2015 - 14:05napsané je to tak že jsem povídku přečetla jedním dechem, tedy pro mě dobře, ale víš, mně se nelíbí nadpis, ani náhodou, k přístupu psychologa výhrady nemám, ale jedná se o dívenku pubertálního věku, já chápu že chceš poukázat i na to že kdyby něco řekla mohla by pomoci jiným dívkám, chápu že se ženy někdy nechají ponižovat a mnohdy mnohem více a svými stálými partnery, tedy, není u nich cosi v pořádku, jsou opravdu nemocné, ale nejsou debilní, víš, to jsou ženy, které se nemají rády, stačí jim pár slůvek pěkných a k tomu spousta ran a potupy, já tedy nahlížím pod povrch tvých řádků a proto mně přijde ta povídka drsná tím jak jsi popsala tu dívenku, ona je vlastně, nešťastná a nemocná, normální zdravá holka by utrpěla šok z kterého by se dostala, ale nikdy by toho hajzlíka neomlouvala. Tahle dívka bude potřebovat psychologa a jednou možná i psychiatra, je mi jí vlastně líto a proto mi ta povídka přijde strašně subjektivní.
06.02.2015 - 10:45Orionka: Díky! Opět jsi krásně vystihla, že to je i na nás. Ovšem pro někoho je to (z jeho pohledu!) stále menší zlo než být sám...:-)
Každý osud svůj si volí,
jak to jeho právem jest,
tupě žijí tuční voli,
pestrý život býka jest...
Howgh!
Každý osud svůj si volí,
jak to jeho právem jest,
tupě žijí tuční voli,
pestrý život býka jest...
Howgh!
06.02.2015 - 10:06Jiří Turner: Dík za přečtení i komentář, máš pravdu, asi nebudeš ta správná cílová skupina :). Vlastně mě tak trochu inspirovala právě oblíbenost těch rubrik, které zmiňuješ, a jejich "skutečné" příběhy. Jenže tohle je vymyšlené sakumpakum a reportáž by měla být založená na faktech. Takže myslím, že povídka je správné označení, i když je to povídka psaná formou reportáže nebo spíše záznamu.
06.02.2015 - 09:32Severak: Díky za komentář. Připadá ti to jen s odrážkami nesrozumitelné? Uvozovky tam dát můžu, ale říkala jsem si, že v tomto rozhovorovém textu nejsou nutné, bylo by tam až přeuvozovkováno.
Jinak hezcí padouši jsou samozřejmě nejhorší... ono se jim totiž lépe padouší :).
Jinak hezcí padouši jsou samozřejmě nejhorší... ono se jim totiž lépe padouší :).
06.02.2015 - 09:29shane: Myslím, že rozumím. Ale mám pocit, že ženské pohlaví je slabší právě v tom, že se snadněji nechá oblbovat... jednoduše proto, že oblbováno být chce :). Ale znám i případy v opačném gardu, to ano.
06.02.2015 - 06:19Abych pravdu řekl, nerozumím tomu " jako povídce". Jako reportáž - záznam rozhovoru novinářky ( psycholožky) s obětí znásilnění do rubriky časopisu "holky dejte si pozor", to je dobré.
05.02.2015 - 22:17Povídka napsaná záživně, ačkoliv mi přijde, že by neškodilo přidat úvozovky.
Jinak co se týká námětu - ten je pochopitelně zavrženíhodný. Obzváště zavrženíhodný je pak "ten hezkej" - hlavní padouch.
Jinak co se týká námětu - ten je pochopitelně zavrženíhodný. Obzváště zavrženíhodný je pak "ten hezkej" - hlavní padouch.
05.02.2015 - 21:04Orionka: Pokračování? Proč ne? Ale stou hranicí budeš muset jít hodně nahoru! A možná by to chtělo i zrcadlovou variantu. Ono to někdy funguje i v opačném gardu. Jistě mi rozumíš!:-)
05.02.2015 - 18:35shane: Dík za komentář. Ano, takových patnáctek je a bude, bohužel. Já tu naivitu posouvám ještě o kousek dál. Pointou mého příběhu je, že některé dívky, ženy odpustí pro hezká slůvka skoro všechno, i zneužití, a tím nemyslím jen to fyzické. Asi bude ještě pokračování :).
05.02.2015 - 16:21Orionka: Ach ta naivita! Asi je to i vina školy a rodičů. A filmy jsou toho taky plné, tak jaký div!
Připomíná mi to, jak jsem byl na vojenském cvičení v Plzni a nějaká patnáctka tam dobrovolně vlezla do kasína. Oni ji tam vojáci protáhli oknem s uvolněnou mříží a vystřídali se tam na ní! My se to dozvěděli ráno, když nás všechny vyhnali ven a ona tam chodila s policajty a hledala toho, kdo ji tam zatáhl. Myslím, že ho tehdy nenašli, asi se zašil někam do služby...Bylo to v r. 1990! To už byly v armádě volnější mravy a já až na jednu výjezdovou noc byl doma se ženou a synkem. Prostě jsem si vzal tepláky, klíče a tramvajenku a hupl přes plot...
Připomíná mi to, jak jsem byl na vojenském cvičení v Plzni a nějaká patnáctka tam dobrovolně vlezla do kasína. Oni ji tam vojáci protáhli oknem s uvolněnou mříží a vystřídali se tam na ní! My se to dozvěděli ráno, když nás všechny vyhnali ven a ona tam chodila s policajty a hledala toho, kdo ji tam zatáhl. Myslím, že ho tehdy nenašli, asi se zašil někam do služby...Bylo to v r. 1990! To už byly v armádě volnější mravy a já až na jednu výjezdovou noc byl doma se ženou a synkem. Prostě jsem si vzal tepláky, klíče a tramvajenku a hupl přes plot...
05.02.2015 - 16:19Máta: Máš pravdu, šlo by s tím dělat víc. Možná se mi příčilo zabíhat moc do detailů. A hlavně to byla taková rychlovka - napadlo mě to komplet, název, příběh i pointa, napsala jsem během hodinky nebo dvou. Tak s tím možná časem ještě něco provedu, každopádně dík za postřehy :).
05.02.2015 - 16:11Orionka: Já nevím, asi bych to stále nazývala hloupostí hloupoučkého naivního mládí, aniž bych to ovšem chtěla omlouvat. Možná jsem shovývavější k nepoučitelným mláďatům, možná lecos chápu :-)
A ne, nejde mi o zdlouhavé popisy, vůbec ne. Naopak, líbí se mi forma rozhoru, určitá strohost, ale i v té strohosti a úspornosti by s tím šlo udělat víc ;-) Ale to nic :-D
A ne, nejde mi o zdlouhavé popisy, vůbec ne. Naopak, líbí se mi forma rozhoru, určitá strohost, ale i v té strohosti a úspornosti by s tím šlo udělat víc ;-) Ale to nic :-D
05.02.2015 - 15:50Máta: Moc děkuji, to potěšilo :). Hloupost a naivita tam byly na začátku, ale na konci se - navzdory té ráně - podle mě přehouply už za hranici debility, proto ten nepříliš shovívavý název.
A já vím, že bys chtěla víc :). V tomhle se prostě lišíme, já jako čtenář i autor tíhnu ke strohosti, úspornosti, rozvláčné popisy mě nebaví číst a už vůbec ne psát. Ale možná to není úplně dobře :).
A já vím, že bys chtěla víc :). V tomhle se prostě lišíme, já jako čtenář i autor tíhnu ke strohosti, úspornosti, rozvláčné popisy mě nebaví číst a už vůbec ne psát. Ale možná to není úplně dobře :).
05.02.2015 - 14:39Hloupost a naivita mládí... za hloupost se platí, za naivitu dvojnásob, život ranami nešetří a je jen na každém jednom, zda se z těch ran poučí, nebo ne. Je jen na každém jednom, zda se z hlouposti a naivity stane debilita, či nikoliv :-)
Moc pěkně napsáno, myšlenka vyjádřena přesně. :-) Achjo... sem hrozná, ale zase bych toho chtěla vidět víc... (myslím toho textu kompletně), víš jak to myslím, že? :-D
Moc pěkně napsáno, myšlenka vyjádřena přesně. :-) Achjo... sem hrozná, ale zase bych toho chtěla vidět víc... (myslím toho textu kompletně), víš jak to myslím, že? :-D
05.02.2015 - 13:52AdamSeski: Jak říkáš, šlo mi hlavně o myšlenku, k tomu stačí popis událostí. Předpokládám, že do hloubky by jejich rozhovor pokračoval dál, v rámci terapie, tohle je vlastně jen její úvod, vstup do prvního sezení.
05.02.2015 - 13:49Orionka: když jsem si představil, že bych toto dílko napsal já, tak jsem si řekl, že mi tam chybí určitá snaha psychologa pochopit hloubku věci. A na druhou stranu chápu, že to není primárně založeno na tomhle. Osobně bych více rozpitvával dialog. Ale jak říkám to není podstatné. Jde především o myšlenku :)
05.02.2015 - 13:41AdamSeski: Děkuji za přečtení i za názor, jsem ráda, že nelituješ :). V čem konkrétně se ti postup psychologa nezdá?
05.02.2015 - 13:40Amelie M.: Děkuji moc :). Ono někdy od mladické naivity k debilitě není tak daleko, asi záleží, jak se na to člověk dívá.
05.02.2015 - 13:03Občas mi trochu vadí postup psychologa, nicméně jsem to se zvědavostí přečetl až do konce. A nelituji toho :)
05.02.2015 - 12:54"..z příliš těsného oblečení místy vyhřezává špeková oblinka." - tak tady jsi mě vážně rozesmála.. vtipný popis :))
k povídce, jako takové.. já myslím, že to není o debilitě, jako spíš o mladé naivitě.. ta holčina jedná v některých věcech sice nelogicky, ale kdo z nás v mezních situacích jedná dle příruček? :) prostě se to stává.. popsané to máš dobře..
k povídce, jako takové.. já myslím, že to není o debilitě, jako spíš o mladé naivitě.. ta holčina jedná v některých věcech sice nelogicky, ale kdo z nás v mezních situacích jedná dle příruček? :) prostě se to stává.. popsané to máš dobře..
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
O nekonečnosti debility : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Pivo nahoře bez
Předchozí dílo autora : Nespavá
» vyhledávání
» menu
novinky [65] literatura [58/333] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory kontakt - formulář statistiky online: 2» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» řekli o sobě
Singularis řekla o Sebastián Wortys :Zcestovalý umělec, filozof a snílek v jedné osobě. Stvořitel 3D mouchodlaka na fazolové ovládání, nesčetných neologismů a spousty dalších výplodů nezávislé mysli. Svérázný, ale inteligentní a schopný. V jeho dílech je víc, než se na první pohled zdá. Občas mívá opravdu geniální myšlenky.
