 02.05.2013 4 964(11) 0 |
Radost
Ach ano, dnes byl tak krásný den.
Ne! On ještě je. Dnešní den byl ve znamení setkání s kamarády po dlouhém roce, které jsem strávil mimo domov.
Vše začalo tak nádherně nevinně, jak jen může být vcelku obyčejné setkání s přítelem.
„Nazdar, ty vole, kam se valíš? Už jsem tě tak dlouho neviděl. Kdy ses vrátil?“ Vykřiknul na mě Pepík v centru Prahy ve Vodičkově ulici. Dloubnul mě až mi rameno zabrnělo a já mu známým gestem naznačil pozdrav, který se nakonec nedokončí, protože jen zasvěcenec ví, že se při podání ruky má uhnout, aby se tomu všichni mohli zasmát a tím se pozná, kdo patří do party.
„Čau, ty vole,“ nadšeně jsem zahulákal pozdrav do tváře, „včera jsem se vrátil. Potom jsem celej den spal. Pak jsem se vítal s mámou a tátou a jedli jsme a pili. Teď jsem vyrazil rovnou za tebou. Počítal jsem s tím, že budeš akorát končit v práci. Jak se máš? A co u Schnellů, čepujou tam dál plzeňský? Dobrý pivo jsem už neměl ani nepamatuju. Taky jsme tam měli plzeň, ale jen láhvový a to není ono. Chlape, tak povídej.“
Zapadli jsme na jedno k Jelínkům a Pepa vyprávěl, jak se za ten rok stačil oženit, a taky se mu narodil kluk a s rodinou se přestěhovali do Řep na sídliště. S partou už se tolik nevidí, ale jsou v kontaktu.
„Stejně, ty máš štěstí,“ vykřikl na mě s mocným plácnutím do zad, „zrovna dnes máme spicha v Sokolovně v Řepích. Bude tam nějaký country bál, ale hlavně, je to v naši bejvalý tělocvičně.“
V hlavě se mi vyjevily všechny ty zážitky z řepské sokolovny. Když jsem tenkrát v šesté třídě vykopnul míč ke stropu se zářivkami bez krytu a z té výšky padala bílá trubice, která se spolužákovi Jardovi rozlomila za krkem a nic se nestalo. Učitelka byla zelená vztekem a my jsme z toho měli vánoce ještě nějaký ten měsíc potom.
Také jsem tam v deseti letech hrál divadlo. Byl jsem obrovským a hrozným drakem, který nemohl trémou vyslovit ani slovo. Měl jsem zařvat něco ve smyslu: „zničím celé království, když mi nevydáte princeznu.“ Místo toho ze mně vyšlo zachrčení a chroptění jako: „Grr“ a „chrr.“
Také jsem se kdysi ošklivě spálil na noze o výfuk pepíkova Pionýru a při tělocviku se mi rána otevřela a krvácela. Třídní učitelka Ševčíková málem omdlela a poslala mě k doktorovi a já jsem myslel, že asi umírám.
Tohle všechno jsme spolu probírali než tramvaj dojela do Řep. Mezi paneláky mi Pepík ukázal bezpečně ten jejich a jen já vím, že už jsem tam nikdy nedokázal trefit.
Ve dveřích nás přivítala Karolína s Honzíkem v náručí. Naštěstí to byla moje dlouholetá kamarádka, takže tolik nenadávala, že se její manžel zdržel a táhlo z něj pivo.
Na večer měli hlídání a tak jsme mohli vyrazit.
Vchod do sokolovny byl stále stejný, jen to vypadalo, že schodů je nějak méně. Bylo to ovšem tím, že jsme vyrostli a byli starší s dospěláckými nadhledy. Já jsem přidal historku o tom, jak mě rodiče nutili vstoupit do SK Řepy za žáky, slavného fotbalového klubu, i když jsem neuměl hrát fotbal a nikdy mě to nebavilo. Dodnes mám problém si uvědomit co je to ofsajd a proč se vhazuje aut tak divně. Takže to dopadlo nakonec tak, že jsme skoro všechny tréninky prokouřili vedle tělocvičny pod schody a k jídlu jsme měli chleba namazaný s hořčicí, za který chtěla výčepní jen korunu.
Zážitky z nás vypadávaly jeden za druhým a postupně se doplňovaly s dalšími kamarády, kteří dále přicházeli. Vysoký intelektuál Karel se svou zrzavou holkou Renátou a její sestrou Mirkou. Dvakrát záplava zrzavých vlasů, protože holky byly a jsou jednovaječná dvojčata s neustálým přísunem bláznivých nápadů.
Dále vkráčel do dveří vysoký a mohutný Bedřich s předčasně plešatící hlavou a se slovy: „Ty hajzle,“ mi přátelsky hrábnul rukou do mých hustých kudrnatých vlasů.
Objevil se také malý a velice pracovitý Tadeáš, který stavěl už svůj třetí dům. Postupně se rozváděl a ženil až se dostavěl k šestému domu a stavební firmě.
Zabrali jsme obrovský stůl a já vychovaný na Floydech, překvapeně si pobrukoval country popěvky, nesnášející už asi od třinácti let, protože tenkrát jsem objevil rockovou operu Jesus Christ Superstar a nic jiného se tomu nemohlo vyrovnat.
Také došlo i na taneček s jednou z Lišek. Tak jsme přezdívali těm krásným, zrzavým a pihovatým dvojčatům. Kamarádi chodili a plynuli kolem nás. Dokonce jsem se pozdravil i s vysokým Petrem, který mě kdysi přepral a já jsem ho za to neměl rád.
Všichni se bavili a vyptávali se mě, jak se jezdí po moři a já vyprávěl zážitky z Indie a Kanady a taky přeháněl, protože už mi pivo stouplo do hlavy. K tomu jsem všem nabízel cigarety Chesterfieldky a já kouřil jejich Startky a Sparty.
Byla půlnoc s časem loučení a odchodů.
Pevně jsme si slíbili, že se zase určitě setkáme. Za rok, možná za dva. Určitě, vždyť je to tak super znovu se vidět.
Už nikdy jsme se takhle nesetkali.
Každopádně tento den byl výjimečný. Tento večer, byl výjimečný. Pepík mě ještě pozval k nim domů, ale měl jsem nutkání. Chtělo se mi létat...a křičet... zpívat...
Ze sídliště jela noční tramvaj do města. Využil jsem této nabídky a rozloučil se s přáteli. Budu chvíli sám se svými zážitky a vzpomínkami. Věděl jsem, že mám vystoupit za Palackého mostem u Křivejch. Tak jsme přezdívali nádherné skulptuře sousoší Jana Palackého na stejnojmenném náměstí. Ty sochy byly tak pokroucené, že se jim snad ani jinak nedalo říkat.
Něco mě donutilo vystoupit o zastávku dříve a já jsem se pomalu loudal směrem k mostu vychutnávajíce tu atmosféru nočního šumu a nastávajícího jitra.
Po pravé ruce, pokud jste sešli z mostu do ulice pod ním, byla hospoda u Karla IV. Pokud vím, takových hospod s tímto jménem je po Praze hodně, ale jen v této mi na Silvestra v roce 1979 parta opilých vyznavačů country hudby přerazila nos a já jsem ležel na chodníku celých deset minut v bezvědomí. Ovšem dokázal jsem později uznat, že těch pět chlapů nemohlo jinak jednat, jelikož jsem nařkl v opilosti jejich kamarádku, že je kurva. Před tím totiž tato dáma vrazila facku mému spolužákovi Tomášovi a já se ho zastal.
Tak jsem tam stál na tom mostě a přemýšlel nad tím, že se můj osud mohl vyvíjet úplně jinak. Stál jsem tam a díval se do plynoucí řeky a měl pocit odlehčení. Roztáhl jsem ruce a objal celý svět. Najednou, v té plynulé radosti jsem se cítil, jako anděl. Byl ze mně obrovský bílý Cherubín, který se díval v tlumeném světle na všechny vody světa. V té chvíli jsem odpustil těm pěti chlapům, kteří mě zmlátili a odpustil jsem také sobě za všechny své činy.
Tady jsem byl silný a nikdo mě v té chvíli nedonutil změnit mé přesvědčení.
Stál jsem na tom mostě Odpuštění a všechen vztek nechal plynout vodou dál po proudu.
Ten den byl krásný a já měl obrovskou radost.
Nikdy na něj nezapomenu
19.05.2013 - 01:54Nádhera :).....jako by jsem tam byl sám....připomíná mi to trochu mne samotného....odešel jsem brzo z domova,ale dodnes je to pořád místo,kam se rád vracím i když už zde nikdo z mé rodiny nežije,ale pořád je to můj domov a každý člověk z minulosti,kterého potkám je malým zázrakem plného krásných vzpomínek.
02.05.2013 - 11:04přečetla jsem tu povídku jedním dechem, jsou tam místa s kterými se naprosto ztotožnuji, a ten pozitivní závěr, láska k životu, žádné fňukání, navíc vnímám všechno to prožité, čím vším jsme mohli být a čím jsme, moc se mi to líbí
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Radost : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Bráška
Předchozí dílo autora : Ve tváři
