Zloděj v podkroví

Šramot nad hlavou mohl znamenat jen jedno. Manželé se probudili najednou a nepotřebovali mluvit, myšlenky se samy rozběhly stejným směrem. Dveře na terasu otevřené kvůli kočce. Úleva, že chlapeček ještě spí s nimi v ložnici. Cennosti, které zůstaly v kuchyni. Byli mladí a odvážní, tak si šli na vetřelce počkat pod schody.
Spěchali. V domku bydleli teprve rok a nahoru dali jen pár krámů, co zloděje dlouho nezdrží. Vyzbrojili se kuchyňskými noži a za chvíli bez dechu pozorovali plazící se stín, který se vyloupl nad schodištěm. Jeden stín. Ozbrojený levnou baterkou. A vyděšený k smrti. Cvak! Oslepený prudkým světlem z moderního hranatého lustru před nimi stál sotva patnáctiletý kluk tmavý nejen špínou. S jeho zanedbaným zjevem kontrastovala jediná věc. V ruce držel dva spacáky vzorně zabalené ještě z obchodu, kde si je před týdnem koupili.
Chvíli se třásli všichni tři a mířili na sebe noži a baterkou. Vetřelec pošilhával k otevřeným dveřím na terasu, žena otáčela hlavu ke kuchyni, kde ležel telefon. Možná by ho dokázali zadržet a neublížit. Možná by policie přijela včas. Možná by byli celou noc vzhůru. Možná by zkomplikovali život jemu i sobě. Muž napětí rozsekl: „Hoď to na zem a běž!“

Časem se noční příhoda proměnila v matnou vzpomínku vytahovanou na světlo jen k pobavení přátel. Roky se skládaly jeden na druhý jak kostky lega. Dveře na terasu od té doby každou noc pečlivě zavírali a podkroví brzy dostalo právoplatného obyvatele. Chlapeček byl živel a na druhé dítě ani neměli chuť, naplnil jejich svět až po okraj. Palubová podlaha podkrovního pokoje pod jeho nožkami často vrzala celý den, ale v noci mohla odpočívat. Dlouho to tak zůstalo. Noční kroky je začaly budit až později, o hodně později. Jako ozvěna průšvihů bez řešení a nikdy nesplněných slibů. Předzvěst nekonečných hádek a hororových scén. Noční vrzání nad hlavou teď znamenalo sevřený žaludek, zírání do tmy a čekání na ještě černější ráno.
Noc je mlýnice palčivých myšlenek. Dali mu všechno, a všechno bylo málo. Po vyhození ze školy ho zapsali do soukromé, marný pokus. Desítky cest do poraden a ordinací. Stud, který se časem vytrácel, až zůstal jenom šílený strach. A ještě naděje, které si ze zoufalství stavěli pořád nové a každá další byla trochu slabší než ta před ní. Zbořil je všechny, zadupal do země, až zbyla jenom ta úplně poslední. Aby přežil a nezmizel z jejich života docela.
Když mu bylo osmnáct, práskl za sebou dveřmi.

Šramot nad hlavou mohl znamenat jen jedno. Manželé se probudili najednou a nepotřebovali mluvit, myšlenky se samy rozběhly stejným směrem. Z podkroví všechny cennosti už dávno zmizely a zbytek domu nechali po zkušenostech zabezpečit. Stejně jim to bylo fuk. Byli staří a unavení, tak nikam nespěchali. Chytli se za ruce a nechali se opájet poslední nadějí. Aspoň na pár hodin. Jejich chlapeček. Zloděj v podkroví.