MOC MÁLO

Snad je mě příliš.

Křičím do ticha, abych neztratila se v šeru.
Stékám ti po tvářích, když pláčeš za své rány.
Rozkvétám barvami, které si sama vybírám.

Jsem přesycený prostor.

Nejsem chléb pro každého, jsem studna pro ty, kdo znají žízeň.
Jsem tu pro svou vlastní hloubku a pro tichý potok, co ve mně pramení.

Jsem příliš hluboká pro tvůj mělký břeh,příliš jasná pro ty, kteří si zvykli na tmu a pro oči, co oslepuje moje slunce.

Ale ve svém vlastním domě jsem akorát.
Vyrostla jsem do výšky svých vlastních snů.

Můj smích se toulá ulicemi daleko za roh, mé srdce je otevřená brána pro ty, kdo jdou blízko, a v dlaních držím teplo.

To nejteplejší – pro sebe.

Pro tebe.

Jsem vesmír sama v sobě.
jsem moc