Můj šťastný den

Matka s otcem odjeli na služební cestu. Já, jakožto dospívající dcera, mám za úkol hlídat sebe i dům. Blíží se dvanáctá hodina. Podzim za oknem oklepává zbytek listí jakoby se snažil zbavit všech důkazů, co svědčí proti mně.
Z patra kde mám pokoj seběhne schody Beatrice. Myslím si, že je o něco mladší než já, ale jediné čím si nejsem vůbec jistá je, kde se tu znenadání opět objeví. Je jako myšlenka- objeví se avšak kdy, se nedá uhodnout.
Jelikož je čas se nasytit, zvu ke stolu i svou blízkou přítelkyni. „Udělala jsem vaječnou omeletu. Pro Tebe se slaninou, vím jak ji zbožňuješ.“ Zasedneme za stůl. „Ani nepoděkuješ?“, podotknu smutně. Beatrice s upřeným pohledem na mou osobu a s ledově modrými rty, co se podobaly více kusu ledovci než kostce ledu odpověděla „co dnes budeme dělat?“ Vůbec mě tahle zcestná odpověď nezarazila. Pokaždé to vypadá jako bychom každá hovořila jiným jazykem.
Jsme si tak blízké. Je jako má sestra, které by nyní bylo šestnáct let. Tudíž o rok méně než mě, kdyby žila. Příčinu smrti ví pouze Beatrice.
Právě jsem vložila do úst poslední sousto a s nadšením, že nám chutnalo sklízím ze stolu. „Jsem tak šťastna, že tu jsi se mnou“ usměji se po pokoji ale.... Zmizela. Už zase.
Slyším klíče a bouchnutí dvěří.“Ahoj zlatíčko“, zakřičí na mě mamka ode dveří. Přiběhnu jí rovnou do náruče.“Víš silný vítr a déšť blokuje všechny dostupné silnice tudíž jsme byli donuceni se vrátit. Táta vyloží zavazadla a já postavím na čaj. Vlastně ještě něco, vzala sis prášek?“ Tisknu k sobě rty, aby odpověď byla co s nejmenším důrazem. „Ne, mami.“
Mám ho přpravený na stole jako vždy. Ochotně prášek zapíjím a mé kroky se ztrácejí z pokoje rychleji než plyne čas s mou drahou Beatrice. Posadím se u sebe na postel a prášek plivu do dlaně se slovy „Nemohu, omlouvám se mami.“ Zkroušeně zvedám hlavu před kterou stojí má jediná přítelkyně. Už se ani nelekám. „Chyběla jsi mi. Kam jsi zmizela?“ táži se s menším rozhořčením. Pohladí mě studenými prsty po tváři. „Přeji si, aby slibované navždy bylo už jen naše. Nikdo nám v tom nemůže bránit, rozumíš?“ Chytí mě za ruku s kroky vedoucí k oknu. „Ukáži Ti svobodu. Svobodu co má pták a co můžeš mít i Ty.“
Jsem tak nadšená, že v rukou mačkám kapky potu štěstí jako při pohledu na mou školní lásku. Její dotyk je najednou tak teplý, příjemný, naplňující.
Nejprve na okení římsu vyleze Beatrice a s její pomocí poté i já. „Nikdy jsem ti to neřekla avšak jsi půvabná jako anděl. Nosíš také na zádech křídla? Pojď to zkusit.“
„Jak?“ odpovídám. „Skoč. Budu tě stále držet.“ Výhled je tak krásný. Najednou krása oplývá i mě.
Zavřela jsem oči a udělala krok vpřed.