Dočasná pracovní neschopnost a trocha masochismu.

Teď už jen zbývá začít Svobodně dejchat Svobodně myslet Svobodně mrdat.

Hledání sebe sama po záchodcích kdesi vprostřed pivní pěny pokrytecké normálnosti

Peklo se zdálo snesitelnější. A mrdání bylo o citu.

Teprve smrt milované sestry dodala Samantě sílu uniknout z rodinného pekla.

Malá a zrzavá, s obličejem plným pih a duší prolezlou skrz na skrz. S otevřeným srdcem, které věnovala. Ale mělo by to snad znamenat, že s ním měla věnovat i své tělo? Nejspíš mělo, ale - znamenalo?

Ač to tak nejdřív nevypadá, je to příběh o subjektivitě hodnocení amatérské umělecké tvorby. A taky o lži ve službách dobra.

Ničíme svět a děláme další podobný kraviny.

Where is my mind? ~mimochodem, taky si všímáte jak "chci" je blbě divný slovo? Zní to tak.

„A máš zájem je ještě někdy vidět?“. „Ale jo, ta 19 dorazí zítra. Chce mi ho přeblafnout. Sice to není ono, znáš to, mladý dříví.....

"Říkala jsem mu, ať přestane, ale zmáčkl mě loktem pod krkem, nemohla jsem nic dělat. Taky mi roztrhl triko, to už jsem měla strach, začala jsem křičet. Myslela jsem, že mi přijdou na pomoc." Zase ten přerývaný dech jako na začátku, pýcha a vzdor jsou pryč. Utírá si nos hřbetem ruky, podávám jí papírový kapesník. "A oni přišli, jenže ne na pomoc," doříkávám za ni.

o tom čeho se bojí a kdo nás před tím ochrání

Nemůžu do práce odejít, aníž bych si ho nevyhonil, to bych pak koukal na každou babu se zájmem a chtíčem a zas bych chtěl opíchat všechny hubený devetenáctky pod sluncem. První kolo je super, ani ne za dvě minuty otírám ruku do ponožky pohozený vedle postele.