Teprve smrt milované sestry dodala Samantě sílu uniknout z rodinného pekla.
přidáno 13.01.2013
hodnoceno 6
čteno 590(6)
posláno 0
Sestry

Dnes uplynuly tři roky od tvé smrti.
Pořád ještě pláču, když myslím na tebe a na tvou smrt. Mám dny, kdy nedokážu přestat, pláču po celý den a nejsem schopná se na nic soustředit, cokoliv dělat. V noci se pak choulím pod dekou a tiše tě volám. Tak, aby mě otec neslyšel. Stydím se za své slzy, a i když mě už za ně nikdo nebije, tedy ne tak často jako dřív, pořád jsou pro mě ještě cosi zakázaného.
A přesto pláču, Samaro. Pro sebe, pro Tebe, pro to, co bylo, a především pro to, co mělo být a už nikdy nebude. Mám tě před očima, Samaro – tebe a tu skálu. Jak často jsme si v tom údolí hrály. Bylo tam krásně, ticho a plno tajemství. Částečka dětství, svět, kde nebylo žádné nebezpečí, žádný strach, žádná špína a vina.
Co jsi z té skály skočila, ono údolí prostě nesnáším. Od té doby ten výběžek zabezpečili a já si kladu otázku, proč tak otáleli, proč už dávno na její okraj nedali pevnou mříž. Takovou, která by tě dokázala zastavit. I když vím, že by ses ničím zastavit nedala.
Dodneška si netroufám na tu skálu vstoupit, na tvou skálu, protože mám strach, abych na tom místě neprovedla, cos provedla ty. Mám strach, že bych skočila do náruče smrti za tebou. Mám strach ze své touhy po klidu a zapomnění a touhy následovat tě, místo abych konečně udělala, cos ode mne vždycky očekávala: abych se nějak bránila.
„Pomstíme se mu!“ říkávala jsi často, když jsme zoufalé a smutné jedna u druhé hledaly útěchu. „Jednoho dne se to o něm všichni dozvědí. A pak uvidí, co se u nás děje. Pak nám někdo pomůže a bude s tím konec!“
Nevím, kolik nám bylo, když se to stalo poprvé – zato velmi přesně vím, jak jsme byly malé. Všechno na nás bylo malé, zvenčí i uvnitř. Jenom naše bolest byla veliká. Nikdy se nezbavím smutné myšlenky, žes možná mohla ještě žít, Samaro, kdybych se byla bránila dřív. Vždycky jsi mi přece opakovala, co mám dělat. Jenže, já jsem tvou myšlenku nikdy neuskutečnila. Kdybych dala na tebe, nedošlo by to snad tak daleko: žes totiž nenašla žádné jiné východisko než zemřít.

Jsi mrtvá, Samaro, a přesto žiješ. Ve mně. Pokud budu žít já, potud budeš ve mně i ty. Co jsi mrtvá, nikdy mě nepřešel smutek a pořád si přeju znovu tě uvidět. Všechny věci, které jsem od tebe dostala, jsou mi svaté a nikdy bych je nikomu nedala. A když stojím u tvého hrobu, cítím tvou přítomnost tak silně, že nejsem schopna uhrabat hlínu nebo zasadit květinu. Mám pocit, že bys musela cítit, jak tě hrabičky drásají, jako bych jimi rušila tvůj spánek a zraňovala tvé tělo.
Když zhaslo světlo na tvém hrobě, byla jsem právě nemocná. Vážně nemocná. Jsem si jistá, žes věděla, co mi udělal, jakou bolest mi způsobil. I matka to věděla. Jediné, co ji zajímalo, zda mně toho spratka určitě zbavili. Myslela jsem, že umírám, protože s tvým světlem vyhaslo i poslední hmatatelné spojení mezi námi. Bylo to, jako bys mě podruhé opustila. Teprve když se mi udělalo trochu líp a mohla jsem rozsvítit tvé světýlko a obnovit naše spojení, pomalu jsem se začala uzdravovat.
Víš, v těch prvních měsících po tvé smrti, když z domu odnesli vše, co jen tě mohlo připomínat a tvé jméno se u nás nesmělo ani vyslovit, a po tom, co se mi to stalo, mívala jsem často strach. Zůstala jsem v tom pekle sama a můj žal po tobě byl až nepřirozený a vypadal spíš jako projev šílenství. Jedinou úlevou mi bylo, že o mě ON ztratil zájem.
Potom se však objevil jeden přítel a něco důležitého mi řekl: „Samara je sice mrtvá, ale neodešla jenom tak. Je přece ještě tady, v tobě!“ Měl pravdu.
A od té doby vím, že budeš stále se mnou, protože jsi mé druhé já, má polovina, mé dvojče. Díky němu už zase na tebe mohu myslet a rozmlouvat s tebou kdykoliv se mi zachce. Přestala jsem si vyčítat své smutky anebo je potlačovat. Dnes jsi mi možná dokonce bližší než po těch dvanáct let, kdy jsme se spolu smály, hádaly, plakaly, trpěly a navzájem se utěšovaly. Tvůj hrob je tak daleko, a přesto jsem ti nablízku, jak jenom je možné někomu být.
Momentálně sedím za oknem a hledím na drobné vločky sněhu. Zapálila jsem svíčku a dala ji na parapet. Kdybys byla v posledních třech letech se mnou, věděla bys, kolik sil mě stálo udržovat tenhle oheň, aby se neobrátil proti mně. Ale já chci, aby dnešní den, třetí výročí tvé smrti, byl velmi zvláštní. Mám plán, Samaro. Již brzy odejdu a naši sestru vezmu s sebou.
Dnes při světle tvé svíčky jsem se rozhodla, že z toho, co jsem si ze vzpomínek zapisovala, jednou napíšu příběh. Chci, aby tvá smrt nebyla marná, Samaro. Chci, aby všichni věděli, proč jsi neviděla jiné východisko. Chci, aby se stalo to, co pro tebe bylo důležitější než vlastní život: aby pravda o nás vyšla najevo, aby ho to konečně zastavilo.
Jenom kdo prošel tím, co já a ty, a čím budu muset do konce života stále procházet, jenom ten dokáže změřit, jak těžko se mi mluví. Ale já budu mluvit! Pro tebe, Samaro, a taky pro naši sestřičku, která příliš brzy dospěla. Nedopustím, aby ji zničil, aby jí udělal to, co nám. A já to na něm vidím, vidím ty třesoucí ruce, dychtivý pohled, odporné rty oplývající úsměvem…
Přísahám ti, Samaro, že ji ochráním. Už se nebojím mluvit. A vím, že někde hluboko ve mně mluvíš i ty. Tu sílu mám od tebe. Cítím ji. Je zárukou mého nového života.


Samaro, je to už rok, co otce odsoudili, a já se pustila do psaní, přestože jsem nechtěla o tom už nic vědět. Ale taky jsem nechtěla nic z toho, co se odehrálo. Mé vzpomínky jsou neúplné, vybavuji si je jen útržkovitě a nesnáším je. Tolik je nesnáším…
Bylo to těžké, moc těžké, ale můj slib daný tobě, mě podržel. A tak slova pomalu naplňovala řádky, řádky pak stránky. Vím, že to zdaleka neznamená konec všech mých problémů, je přede mnou ještě daleká cesta, ale pomáhá to. Trochu.

Můj životní příběh je sepsán, nezbývá než si přát, aby dodal odvahu lidem, kteří zažili něco podobného jako já a Samara. Aby otevřel oči matkám a ony zůstaly matkami, aby jim dal zřetelně najevo, že se kolem nich mohou dít i neuvěřitelné věci. Otcům má připomenout, jak rychle se dá zničit život dítěte. Překazí-li tato strašná zpověď byť jediné zneužití dítěte v rodině, bude moje duše zas o něco svobodnější. Samanta

přidáno 17.01.2013 - 12:15
No, dočíst to šlo. Píšeš pořád taková depresivní témata (viz S pečetí viny)?
přidáno 13.01.2013 - 14:20
PetrK.: ach tak
přidáno 13.01.2013 - 14:11
Devils_PIMP: Díky za upozornění, vyjádřil jsem se dost nepřesně, teď to otočím: myslel jsem, že to nedočtou ti, kteří takové činy páchají, nebo tolerují... Něco jako "denial".:-)
přidáno 13.01.2013 - 13:59
Ano pusobi velmimrealisticky
přidáno 13.01.2013 - 13:59
PetrK.: spis naopak ne?
přidáno 13.01.2013 - 10:09
Samanto, mám dojem, že dokonce dočtou jenom ti, kterých se to nijak netýká. :-)
Působí opravdově.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Sestry : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : S pečetí viny

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku