Dočasná pracovní neschopnost a trocha masochismu.

Hledání sebe sama po záchodcích kdesi vprostřed pivní pěny pokrytecké normálnosti

Ničíme svět a děláme další podobný kraviny.

Bylas vše, co jsem viděla. Bylas vše, co jsem potřebovala. Již to tak není, je to jinak, ale ~ já to potřebovala napsat. Já to potřebovala ukončit.. Sama v sobě.

Ač to tak nejdřív nevypadá, je to příběh o subjektivitě hodnocení amatérské umělecké tvorby. A taky o lži ve službách dobra.

Peklo se zdálo snesitelnější. A mrdání bylo o citu.

Where is my mind? ~mimochodem, taky si všímáte jak "chci" je blbě divný slovo? Zní to tak.

"Říkala jsem mu, ať přestane, ale zmáčkl mě loktem pod krkem, nemohla jsem nic dělat. Taky mi roztrhl triko, to už jsem měla strach, začala jsem křičet. Myslela jsem, že mi přijdou na pomoc." Zase ten přerývaný dech jako na začátku, pýcha a vzdor jsou pryč. Utírá si nos hřbetem ruky, podávám jí papírový kapesník. "A oni přišli, jenže ne na pomoc," doříkávám za ni.

Stačilo se trošku zhulit za školou a ze mě a třech kámošů se rázem stali feťáci. Trapný divadýlko v ředitelně, příjezd rodičů do školy, test na tvrdý drogy v nemocnici, možnej vyhazov ze školy půl roku před maturitou. Jó, tomu všemu jsem se mohl vyhnout, kdybych se ten poslední prosincovej den před Vánocema vysral na školu a zůstal pěkně doma. Vzhledem k tomu, že jsem tuhle story fakt zažil na vlastní kůži, jakákoliv podobnost se skutečnými osobami nebo událostmi není vůbec náhodná...

Jak poznáme, že už jen přežíváme?

Trochu starší text a pokus zjistit, jak to s tou prózou na literárních webech vlastně je :).

lehký odkaz na píseň pana Mansona. Heart Shaped Glasses.

Je to z psychiatrického prostředí. Ale potřebuju znát váš názor jestli v psaní této povídky pokračovat a jestli ji publikovat. Jedná se o mou vlastní ne moc příjemnou zkušenost.

Všem ženám přeji, aby každá měla svého Viktora.

Povídka o tom,jak samota a trápení dokáží dokonale sežrat veškerou naději