Když tělo zůstává

Každý den se probouzím, ale nevím proč. Dělám věci, které jsou jen sérií gest, které mi někdo kdysi naprogramoval. Když jsem ve své kanceláři, cítím, jak se mé tělo odpojuje od zbytku mě samotného. Jsem tam, ale zároveň nejsem. Když se dívám na ty prázdné obrazovky, na neustále měnící se čísla, necítím nic.

Mám dobrou pracovní pozici. Pracuji jako bankéř a je mi čtyřiadvacet. Věk, kdy by člověk měl růst. Tvořit. Toužit. Ale já mezitím chátrám. Jsem vyhořelý, shnilý a prázdný. Moje kůže je už jen kůra. Pod ní není nic..

Práce působí barvitě. Pokaždé jiný klient, jiná minulost, jiný úsměv. Liší se jejich požadavky, tón hlasu, tempo řeči i vůně parfému. Někteří jsou nejistí, jiní přehnaně suverénní. Čím déle to ale děláte, začnete vnímat, že ta pestrost je jen kamufláž. Vzorce se opakují. Stejné fráze, stejné potřeby přestrojené do různých vět, stejné typy úsměvů na různých tvářích.

A inovace, kterými vás každý měsíc krmí, je jako sledovat moře: vlny se mění, ale slanost zůstává.

A až v těchto propastných stavech si ji znovu všimnu.

Dřív jsem si jí nevšímal. Byla jen součást pozadí. Jako kávovar. Jako bílé světlo zářivky. Ale dnes... dnes se naše pohledy na zlomek vteřiny střetnou. Možná ani ne na vteřinu. Jen záblesk. Ale stačí to.

V jejích očích není nic dramatického. Za tou pečlivě upravenou tváří se na okamžik pohnulo něco jiného. Maskovaný stroj, který se naučil napodobit život.

Co když je tohle úspěch? Tvář, která se dál hýbe, i když duše už odešla.

Kdysi dávno jsem si myslel, že pod povrchem lidí je něco skutečného. Něco živého. Ale teď? Teď už to nevidím. Je to jen zbytek. Trosky něčeho, co dřív bývalo.

Její pohled není pohledem člověka, který žije. Je to pohled někoho, kdo už umřel. Jen si to neuvědomuje.

A co když… co když to jsem já?