|
lehký odkaz na píseň pana Mansona. Heart Shaped Glasses.
 06.02.2012 2 1165(9) 0 |
Dvě postavy, sotva viditelné v ponurém šeru, které na ně působí uklidňujícně. Mrtvý, zemřelý lunapark.
Sedí na kolotoči a drží se v objetí, hlavy vzájemně položené na ramenech a oči dokořán zavřené. Nikdo jiný nechápe. Nikdo jiný tady není. A i kdyby byl, byl by nechápal.
Ticho. Žádný pohyb, žádný zvuk. Jeden z nich ho přeruší. Za normálních okolností příjemný hlas, doprovázený zvonivým smíchem. Teď zastřený maskou okolní atmosféry a nejniternějších myšlenek. Proč to tak je? Kdo ví..
"Don't break.. don't break my heart. Please.." nese se nepropustitelným tichem. Možná dívčí hlas. Ale to je vedlejší. Teď a tady, není to podstatné. Odpověď v podobě dalšího ticha. Mlčení. Zahryzává se hluboko do nitra a nechává jizvy, otisky zubů v podobě mnoha malých obav, tvořící osobní osobitou propast. Jako díry v silonkách..
"And don't break," pokračuje, po zdánlivě nekonečné chvilce čekání, již ustaranějším, zastřenějším a přitom nejveselejším tónem, "don't break my heart-shaped glasses," a po těch slovech - pár okamžiků klidu. Ničím nerušeného.
Ale potom.. šelest látky, skoro neslyšitelný, když se druhá, oslovená postava odtáhla, vymanila z objetí. Oči dokořán otevřené. Čtyři. Dva páry. Dvě duše. Tři barvy.
Čelo opřené o čelo. Dlaň, chladná jak čerstvě napadlý sníh a téměř totožné barvy, lehce se dotýkajíc hořící tváře. A chvění.
Chvění ušních lalůčků. Všech těch, skrytých mezi chuchvalci cukrové vaty. Všechny barvy, všechny chutě.
"Kiss me," tak zní odpověď. A první obrys těla pomalu poslechne. Polibek? Setkání rtů. Jedny chladné jak kamená zídka na které sedí Bílá Holubice s Černým Havranem, druhé horké a sladké jako medový čaj. Neutuchající vůně kopretin se pronáší tím okamžikem..
Nikdy se nezapomene - i kdybychom chtěli. Nepůjde to. Zastřené hlasy, zastřené všechno. Kromě těch dvou duší, které jsou si vzájemně stále otevřeny.
"It'll heal, but - it won't forget.."
Sedí na kolotoči a drží se v objetí, hlavy vzájemně položené na ramenech a oči dokořán zavřené. Nikdo jiný nechápe. Nikdo jiný tady není. A i kdyby byl, byl by nechápal.
Ticho. Žádný pohyb, žádný zvuk. Jeden z nich ho přeruší. Za normálních okolností příjemný hlas, doprovázený zvonivým smíchem. Teď zastřený maskou okolní atmosféry a nejniternějších myšlenek. Proč to tak je? Kdo ví..
"Don't break.. don't break my heart. Please.." nese se nepropustitelným tichem. Možná dívčí hlas. Ale to je vedlejší. Teď a tady, není to podstatné. Odpověď v podobě dalšího ticha. Mlčení. Zahryzává se hluboko do nitra a nechává jizvy, otisky zubů v podobě mnoha malých obav, tvořící osobní osobitou propast. Jako díry v silonkách..
"And don't break," pokračuje, po zdánlivě nekonečné chvilce čekání, již ustaranějším, zastřenějším a přitom nejveselejším tónem, "don't break my heart-shaped glasses," a po těch slovech - pár okamžiků klidu. Ničím nerušeného.
Ale potom.. šelest látky, skoro neslyšitelný, když se druhá, oslovená postava odtáhla, vymanila z objetí. Oči dokořán otevřené. Čtyři. Dva páry. Dvě duše. Tři barvy.
Čelo opřené o čelo. Dlaň, chladná jak čerstvě napadlý sníh a téměř totožné barvy, lehce se dotýkajíc hořící tváře. A chvění.
Chvění ušních lalůčků. Všech těch, skrytých mezi chuchvalci cukrové vaty. Všechny barvy, všechny chutě.
"Kiss me," tak zní odpověď. A první obrys těla pomalu poslechne. Polibek? Setkání rtů. Jedny chladné jak kamená zídka na které sedí Bílá Holubice s Černým Havranem, druhé horké a sladké jako medový čaj. Neutuchající vůně kopretin se pronáší tím okamžikem..
Nikdy se nezapomene - i kdybychom chtěli. Nepůjde to. Zastřené hlasy, zastřené všechno. Kromě těch dvou duší, které jsou si vzájemně stále otevřeny.
"It'll heal, but - it won't forget.."
15.02.2012 - 13:36Opět tak mrazivý, jako to počasí venku. Možná že ta inspirace Mansonem, ale povídka tvoje. Brrr, jak ty dovedeš sakra dobře psát. MM spojuje dobro a zlo nejen ve jménu, tvé texty mi připadají vždy pochmurné, ale někde v jádru to nevidim až tak bolestivé. Vnímam tam cosi, no nevim, asi mladost, no piš, já na to přijdu.
06.02.2012 - 23:05D_P
Hm hm ty máš talent to jiste ale také hodne bolesti - nu kdyby něco ďábel je tu pro všechny - můžeš kdykoli napsat ;)
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Noční štreka : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Myšlenky milující Z.et
Předchozí dílo autora : Beznaděj Šílenců šeptajících křikem
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 1» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Capik [16], ludvig lerian [15], smarstin [14], Kaliban [9], magdalena [6]» řekli o sobě
wojta řekl o "Autor"sám :Nemám rád, když mě nutí, dělat něco z chutí. To se mě právě stalo, že chci vložit další ,,dílo" a hle, nejde to. Nejsem dosti aktivně kritický a počet vložených děl, začíná převyšovat počet kritik. Jistě, mohl jsem to přejít mlčky, zkritizovat nebo pochválit jiného autora- autorku, mohl jsem .... . Ale to se neslučuje s mým naturelem, avšak dříve, než-li začnu pěnit, bych se měl zeptat sám sebe k čemu to všechno vlastně je ? Někdo moudrý napsal, že inteligenci nelze jednoznačně definovat, ale je to zhruba stav přizpůsobení se lidem, kteří nebyli ochotni se přizpůsobit. Je to věc názoru, ale abych dostál pravidlům, budu kritizovat - sám sebe. Pravidla to nezakazují, navíc já se dostatečně znám natolik, abych věděl, co si mohu jako kritik k sobě, jako autorovi dovolit, mohu se proto plně opřít do významu díla, které jsem jako autor napsal a které současně, jako kritik kritizuji. Jednou jsem měl napsáno v posudku: v kolektivu je oblíben i když jej svým jednáním, často rozvrací. Tenkrát jsem se zlobil, dneska tomu musím dát za pravdu.
