|
lehký odkaz na píseň pana Mansona. Heart Shaped Glasses.
 06.02.2012 2 1146(9) 0 |
Dvě postavy, sotva viditelné v ponurém šeru, které na ně působí uklidňujícně. Mrtvý, zemřelý lunapark.
Sedí na kolotoči a drží se v objetí, hlavy vzájemně položené na ramenech a oči dokořán zavřené. Nikdo jiný nechápe. Nikdo jiný tady není. A i kdyby byl, byl by nechápal.
Ticho. Žádný pohyb, žádný zvuk. Jeden z nich ho přeruší. Za normálních okolností příjemný hlas, doprovázený zvonivým smíchem. Teď zastřený maskou okolní atmosféry a nejniternějších myšlenek. Proč to tak je? Kdo ví..
"Don't break.. don't break my heart. Please.." nese se nepropustitelným tichem. Možná dívčí hlas. Ale to je vedlejší. Teď a tady, není to podstatné. Odpověď v podobě dalšího ticha. Mlčení. Zahryzává se hluboko do nitra a nechává jizvy, otisky zubů v podobě mnoha malých obav, tvořící osobní osobitou propast. Jako díry v silonkách..
"And don't break," pokračuje, po zdánlivě nekonečné chvilce čekání, již ustaranějším, zastřenějším a přitom nejveselejším tónem, "don't break my heart-shaped glasses," a po těch slovech - pár okamžiků klidu. Ničím nerušeného.
Ale potom.. šelest látky, skoro neslyšitelný, když se druhá, oslovená postava odtáhla, vymanila z objetí. Oči dokořán otevřené. Čtyři. Dva páry. Dvě duše. Tři barvy.
Čelo opřené o čelo. Dlaň, chladná jak čerstvě napadlý sníh a téměř totožné barvy, lehce se dotýkajíc hořící tváře. A chvění.
Chvění ušních lalůčků. Všech těch, skrytých mezi chuchvalci cukrové vaty. Všechny barvy, všechny chutě.
"Kiss me," tak zní odpověď. A první obrys těla pomalu poslechne. Polibek? Setkání rtů. Jedny chladné jak kamená zídka na které sedí Bílá Holubice s Černým Havranem, druhé horké a sladké jako medový čaj. Neutuchající vůně kopretin se pronáší tím okamžikem..
Nikdy se nezapomene - i kdybychom chtěli. Nepůjde to. Zastřené hlasy, zastřené všechno. Kromě těch dvou duší, které jsou si vzájemně stále otevřeny.
"It'll heal, but - it won't forget.."
Sedí na kolotoči a drží se v objetí, hlavy vzájemně položené na ramenech a oči dokořán zavřené. Nikdo jiný nechápe. Nikdo jiný tady není. A i kdyby byl, byl by nechápal.
Ticho. Žádný pohyb, žádný zvuk. Jeden z nich ho přeruší. Za normálních okolností příjemný hlas, doprovázený zvonivým smíchem. Teď zastřený maskou okolní atmosféry a nejniternějších myšlenek. Proč to tak je? Kdo ví..
"Don't break.. don't break my heart. Please.." nese se nepropustitelným tichem. Možná dívčí hlas. Ale to je vedlejší. Teď a tady, není to podstatné. Odpověď v podobě dalšího ticha. Mlčení. Zahryzává se hluboko do nitra a nechává jizvy, otisky zubů v podobě mnoha malých obav, tvořící osobní osobitou propast. Jako díry v silonkách..
"And don't break," pokračuje, po zdánlivě nekonečné chvilce čekání, již ustaranějším, zastřenějším a přitom nejveselejším tónem, "don't break my heart-shaped glasses," a po těch slovech - pár okamžiků klidu. Ničím nerušeného.
Ale potom.. šelest látky, skoro neslyšitelný, když se druhá, oslovená postava odtáhla, vymanila z objetí. Oči dokořán otevřené. Čtyři. Dva páry. Dvě duše. Tři barvy.
Čelo opřené o čelo. Dlaň, chladná jak čerstvě napadlý sníh a téměř totožné barvy, lehce se dotýkajíc hořící tváře. A chvění.
Chvění ušních lalůčků. Všech těch, skrytých mezi chuchvalci cukrové vaty. Všechny barvy, všechny chutě.
"Kiss me," tak zní odpověď. A první obrys těla pomalu poslechne. Polibek? Setkání rtů. Jedny chladné jak kamená zídka na které sedí Bílá Holubice s Černým Havranem, druhé horké a sladké jako medový čaj. Neutuchající vůně kopretin se pronáší tím okamžikem..
Nikdy se nezapomene - i kdybychom chtěli. Nepůjde to. Zastřené hlasy, zastřené všechno. Kromě těch dvou duší, které jsou si vzájemně stále otevřeny.
"It'll heal, but - it won't forget.."
15.02.2012 - 13:36Opět tak mrazivý, jako to počasí venku. Možná že ta inspirace Mansonem, ale povídka tvoje. Brrr, jak ty dovedeš sakra dobře psát. MM spojuje dobro a zlo nejen ve jménu, tvé texty mi připadají vždy pochmurné, ale někde v jádru to nevidim až tak bolestivé. Vnímam tam cosi, no nevim, asi mladost, no piš, já na to přijdu.
06.02.2012 - 23:05D_P
Hm hm ty máš talent to jiste ale také hodne bolesti - nu kdyby něco ďábel je tu pro všechny - můžeš kdykoli napsat ;)
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Noční štreka : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Myšlenky milující Z.et
Předchozí dílo autora : Beznaděj Šílenců šeptajících křikem
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 2» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Kritik [13], veselý smutek [12], Terézia Rosinová [5], Nositel Pravdy [3]» řekli o sobě
Trochublázen řekl o Leslie :Až vznikne učebnice v příštím století, jen jedna umělkyně bude v ní jistá, že nová generace otočí list a při četbě těžko skryje stopy dojetí. Básnířka mimořádná, vesmírných kvalit, z jiného asi světa, z hlavního města, nejde to slovy popsat, vím, měl bych přestat, zkrátka je dokonalá, jak víc ji chválit? Kdysi též bagatelu napsali pro ni, se spoustou je pocitů a samá krása, za mě jen dík, že jsi tu, což není zázrak, tím vzdávat hold géniu, před ním se sklonit. Na tuhle zapomenout se prostě nesmí. Pokud to snad nevíte, říká si Leslie.
