|
Všem ženám přeji, aby každá měla svého Viktora.
 22.05.2025 2 26(7) 0 |
Sedím ve své kanceláři. Sama. Konečně. Zavřené dveře jsou dnes víc než jen dřevo a kov. Jsou hranicí. Ochrannou linií mezi mnou a světem, který si bere, co chce, bez ptaní.
Sundám si lodičky z nohou a prsty přejedu po látce nohavice. Skvrna. Krev. Zranění z víkendu. Sakra!!! Už to zase prosakuje. Stejně jako z mého srdce.
Viditelná stopa, že nejsem stroj. Že i já krvácím. A nejen na noze.
Dívám se do prázdna. Ale uvnitř to hučí. Jakoby ve mně rezonovalo tolik nestrávených slov. Tolik výkřiků, které nejsou slyšet, když křičí pod hladinou.
Proč to dělám?
Proč se najednou tak měním?
Ne... neměním se. Já se vracím. K sobě. K té, kterou jsem kdysi byla, než jsem si sama sobě zakázala milovat. Bolest zrady pomalu uhasíná jako slunce na západě.
Tolik let jsem kolem sebe stavěla zdi. Chladné, pevné, krásné. Byla jsem jako skleněná vitráž – obdivovaná, ale neproniknutelná. A ti muži? Všichni stejní.
Nabídli večeři, lístek do divadla, svou pozornost, drahé dárky… a čekali, že za to dostanou přístup. K mému tělu. K mé kráse. K tomu, co oni považují za odměnu.
A já… já jim to někdy i dovolila. Abych si nakonec znovu ověřila, že opravdu nestojí o mě.
A pak jsem si zase přišila další nový knoflík na kabát cynismu. Připsala další důkaz do sbírky tichých bolestí, kterou nikdo nečte.
Další potvrzení, že skutečná láska neexistuje. Že je to jen mýtus. Slabost. Iluze.
Proč nikdo nechce vidět pod obal? Zjistit jak moc je tam lásky, která čeká pod hladinou. Která čeká na podanou ruku, která ji vytáhne, aby se mohla zhluboka nadechnout.
A pak přišel on.
Viktor.
Z ničeho nic. Bez scénáře. Bez očekávání. Vidí mě. Ne kostým. Ne obal. Ne moji roli.
Mě.
Až je to… děsivé. Když se na mě dívá, jeho pohled nešmátrá po mém těle, ale proniká přímo dovnitř.
Cítím se více nahá, než kdybych před ním stála bez šatů. Jako bych už neměla žádné brnění, žádnou masku. A při tom – tolik toužím se mu odevzdat. Celá. Se vším, co jsem a co nejsem.
Ale bojím se. Bože, jak moc se bojím. Že zase uvěřím a ztratím se. Zase a znovu na cestě za světýlkem do močálů.
Jenže on je jiný. Nereaguje jako ostatní. Nečeká cenu. Nepožaduje výměnu. On vidí. Moji bolest. Moji minulost. Jizvy na srdci, na duši. Mou vzdorovitou něžnost. A nezalekne se. Jen… je.
A tak dnes odhazuju ty, kteří si mě nezasloužili. Ty, kteří si brali všechno a nedali nic. Ty pro které jsem byla jen další trofejí do sbírky.
Ne z nenávisti. Ale z uzdravení.
Ne kvůli pomstě. Ale kvůli sobě.
Nikdy jsem se nespletla v tom, že toužím po lásce. Jen jsem ji hledala tam, kde být nemohla. V bažinách luxusu a rádoby přátelství.
Možná… možná láska bez podmínek skutečně existuje. Ta o které sní každá holka a věří, že se splní.
A možná právě teď – sedím v kanceláři, zrazená, unavená, ale živá – a dělám první skutečný krok k tomu, abych si ji dovolila přijmout.
Nejen přežít. Ale žít.
A milovat.
Sundám si lodičky z nohou a prsty přejedu po látce nohavice. Skvrna. Krev. Zranění z víkendu. Sakra!!! Už to zase prosakuje. Stejně jako z mého srdce.
Viditelná stopa, že nejsem stroj. Že i já krvácím. A nejen na noze.
Dívám se do prázdna. Ale uvnitř to hučí. Jakoby ve mně rezonovalo tolik nestrávených slov. Tolik výkřiků, které nejsou slyšet, když křičí pod hladinou.
Proč to dělám?
Proč se najednou tak měním?
Ne... neměním se. Já se vracím. K sobě. K té, kterou jsem kdysi byla, než jsem si sama sobě zakázala milovat. Bolest zrady pomalu uhasíná jako slunce na západě.
Tolik let jsem kolem sebe stavěla zdi. Chladné, pevné, krásné. Byla jsem jako skleněná vitráž – obdivovaná, ale neproniknutelná. A ti muži? Všichni stejní.
Nabídli večeři, lístek do divadla, svou pozornost, drahé dárky… a čekali, že za to dostanou přístup. K mému tělu. K mé kráse. K tomu, co oni považují za odměnu.
A já… já jim to někdy i dovolila. Abych si nakonec znovu ověřila, že opravdu nestojí o mě.
A pak jsem si zase přišila další nový knoflík na kabát cynismu. Připsala další důkaz do sbírky tichých bolestí, kterou nikdo nečte.
Další potvrzení, že skutečná láska neexistuje. Že je to jen mýtus. Slabost. Iluze.
Proč nikdo nechce vidět pod obal? Zjistit jak moc je tam lásky, která čeká pod hladinou. Která čeká na podanou ruku, která ji vytáhne, aby se mohla zhluboka nadechnout.
A pak přišel on.
Viktor.
Z ničeho nic. Bez scénáře. Bez očekávání. Vidí mě. Ne kostým. Ne obal. Ne moji roli.
Mě.
Až je to… děsivé. Když se na mě dívá, jeho pohled nešmátrá po mém těle, ale proniká přímo dovnitř.
Cítím se více nahá, než kdybych před ním stála bez šatů. Jako bych už neměla žádné brnění, žádnou masku. A při tom – tolik toužím se mu odevzdat. Celá. Se vším, co jsem a co nejsem.
Ale bojím se. Bože, jak moc se bojím. Že zase uvěřím a ztratím se. Zase a znovu na cestě za světýlkem do močálů.
Jenže on je jiný. Nereaguje jako ostatní. Nečeká cenu. Nepožaduje výměnu. On vidí. Moji bolest. Moji minulost. Jizvy na srdci, na duši. Mou vzdorovitou něžnost. A nezalekne se. Jen… je.
A tak dnes odhazuju ty, kteří si mě nezasloužili. Ty, kteří si brali všechno a nedali nic. Ty pro které jsem byla jen další trofejí do sbírky.
Ne z nenávisti. Ale z uzdravení.
Ne kvůli pomstě. Ale kvůli sobě.
Nikdy jsem se nespletla v tom, že toužím po lásce. Jen jsem ji hledala tam, kde být nemohla. V bažinách luxusu a rádoby přátelství.
Možná… možná láska bez podmínek skutečně existuje. Ta o které sní každá holka a věří, že se splní.
A možná právě teď – sedím v kanceláři, zrazená, unavená, ale živá – a dělám první skutečný krok k tomu, abych si ji dovolila přijmout.
Nejen přežít. Ale žít.
A milovat.
22.05.2025 - 17:22Miras2250 : tak tohle nedávám. Někdy může být zjevné, když se autor snaží psát z perspektivy, která mu není vlastní, a výsledek pak působí neautenticky. Pokud má příběh reflektovat vnitřní svět ženy – její hluboké emoce, zkušenosti, nuance myšlení – a přitom cítíš, že je to jen povrchní napodobenina, pak je frustrace naprosto oprávněná.
Autentičnost v psaní není jen o tom, že autor rozumí svému tématu, takhle by to žena nenapsala. Když se to nepovede, čtenář to okamžitě pozná – a pokud je text napsán s určitou naivitou nebo zkreslením, je to nepřirozené. Promiň.
Autentičnost v psaní není jen o tom, že autor rozumí svému tématu, takhle by to žena nenapsala. Když se to nepovede, čtenář to okamžitě pozná – a pokud je text napsán s určitou naivitou nebo zkreslením, je to nepřirozené. Promiň.
22.05.2025 - 17:16Jak čisté a pravdivé vyznání. Sníme a toužíme po opravdovém citu, snad existuje a jednou přijde ..
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Nahá před Láskou : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Předchozí dílo autora : Pěšinkou přes louku
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 4+1 skrytých» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» řekli o sobě
BorůvkaB řekla o mannaz :Autorka s duchaplnou prózou i poezií, člověk si ji prostě musí zamilovat. Jsem ráda, že čte mé básně i mé povídky a vděčím jí především za pokračování ve Vlkodlačí hrozbě, kterou čte i příjemně komentuje. Těším se, až si od tebe zase něco přečtu! :)
