|
Všem ženám přeji, aby každá měla svého Viktora.
 22.05.2025 11 92(14) 0 |
Sedím ve své kanceláři. Sama. Konečně. Zavřené dveře jsou dnes víc než jen dřevo a kov. Jsou hranicí. Ochrannou linií mezi mnou a světem, který si bere, co chce, bez ptaní.
Sundám si lodičky z nohou a prsty přejedu po látce nohavice. Skvrna. Krev. Zranění z víkendu. Sakra!!! Už to zase prosakuje. Stejně jako z mého srdce.
Viditelná stopa, že nejsem stroj. Že i já krvácím. A nejen na noze.
Dívám se do prázdna. Ale uvnitř to hučí. Jakoby ve mně rezonovalo tolik nestrávených slov. Tolik výkřiků, které nejsou slyšet, když křičí pod hladinou.
Proč to dělám?
Proč se najednou tak měním?
Ne... neměním se. Já se vracím. K sobě. K té, kterou jsem kdysi byla, než jsem si sama sobě zakázala milovat. Bolest zrady pomalu uhasíná jako slunce na západě.
Tolik let jsem kolem sebe stavěla zdi. Chladné, pevné, krásné. Byla jsem jako skleněná vitráž – obdivovaná, ale neproniknutelná. A ti muži? Všichni stejní.
Nabídli večeři, lístek do divadla, svou pozornost, drahé dárky… a čekali, že za to dostanou přístup. K mému tělu. K mé kráse. K tomu, co oni považují za odměnu.
A já… já jim to někdy i dovolila. Abych si nakonec znovu ověřila, že opravdu nestojí o mě.
A pak jsem si zase přišila další nový knoflík na kabát cynismu. Připsala další důkaz do sbírky tichých bolestí, kterou nikdo nečte.
Další potvrzení, že skutečná láska neexistuje. Že je to jen mýtus. Slabost. Iluze.
Proč nikdo nechce vidět pod obal? Zjistit jak moc je tam lásky, která čeká pod hladinou. Která čeká na podanou ruku, která ji vytáhne, aby se mohla zhluboka nadechnout.
A pak přišel on.
Viktor.
Z ničeho nic. Bez scénáře. Bez očekávání. Vidí mě. Ne kostým. Ne obal. Ne moji roli.
Mě.
Až je to… děsivé. Když se na mě dívá, jeho pohled nešmátrá po mém těle, ale proniká přímo dovnitř.
Cítím se více nahá, než kdybych před ním stála bez šatů. Jako bych už neměla žádné brnění, žádnou masku. A při tom – tolik toužím se mu odevzdat. Celá. Se vším, co jsem a co nejsem.
Ale bojím se. Bože, jak moc se bojím. Že zase uvěřím a ztratím se. Zase a znovu na cestě za světýlkem do močálů.
Jenže on je jiný. Nereaguje jako ostatní. Nečeká cenu. Nepožaduje výměnu. On vidí. Moji bolest. Moji minulost. Jizvy na srdci, na duši. Mou vzdorovitou něžnost. A nezalekne se. Jen… je.
A tak dnes odhazuju ty, kteří si mě nezasloužili. Ty, kteří si brali všechno a nedali nic. Ty pro které jsem byla jen další trofejí do sbírky.
Ne z nenávisti. Ale z uzdravení.
Ne kvůli pomstě. Ale kvůli sobě.
Nikdy jsem se nespletla v tom, že toužím po lásce. Jen jsem ji hledala tam, kde být nemohla. V bažinách luxusu a rádoby přátelství.
Možná… možná láska bez podmínek skutečně existuje. Ta o které sní každá holka a věří, že se splní.
A možná právě teď – sedím v kanceláři, zrazená, unavená, ale živá – a dělám první skutečný krok k tomu, abych si ji dovolila přijmout.
Nejen přežít. Ale žít.
A milovat.
Sundám si lodičky z nohou a prsty přejedu po látce nohavice. Skvrna. Krev. Zranění z víkendu. Sakra!!! Už to zase prosakuje. Stejně jako z mého srdce.
Viditelná stopa, že nejsem stroj. Že i já krvácím. A nejen na noze.
Dívám se do prázdna. Ale uvnitř to hučí. Jakoby ve mně rezonovalo tolik nestrávených slov. Tolik výkřiků, které nejsou slyšet, když křičí pod hladinou.
Proč to dělám?
Proč se najednou tak měním?
Ne... neměním se. Já se vracím. K sobě. K té, kterou jsem kdysi byla, než jsem si sama sobě zakázala milovat. Bolest zrady pomalu uhasíná jako slunce na západě.
Tolik let jsem kolem sebe stavěla zdi. Chladné, pevné, krásné. Byla jsem jako skleněná vitráž – obdivovaná, ale neproniknutelná. A ti muži? Všichni stejní.
Nabídli večeři, lístek do divadla, svou pozornost, drahé dárky… a čekali, že za to dostanou přístup. K mému tělu. K mé kráse. K tomu, co oni považují za odměnu.
A já… já jim to někdy i dovolila. Abych si nakonec znovu ověřila, že opravdu nestojí o mě.
A pak jsem si zase přišila další nový knoflík na kabát cynismu. Připsala další důkaz do sbírky tichých bolestí, kterou nikdo nečte.
Další potvrzení, že skutečná láska neexistuje. Že je to jen mýtus. Slabost. Iluze.
Proč nikdo nechce vidět pod obal? Zjistit jak moc je tam lásky, která čeká pod hladinou. Která čeká na podanou ruku, která ji vytáhne, aby se mohla zhluboka nadechnout.
A pak přišel on.
Viktor.
Z ničeho nic. Bez scénáře. Bez očekávání. Vidí mě. Ne kostým. Ne obal. Ne moji roli.
Mě.
Až je to… děsivé. Když se na mě dívá, jeho pohled nešmátrá po mém těle, ale proniká přímo dovnitř.
Cítím se více nahá, než kdybych před ním stála bez šatů. Jako bych už neměla žádné brnění, žádnou masku. A při tom – tolik toužím se mu odevzdat. Celá. Se vším, co jsem a co nejsem.
Ale bojím se. Bože, jak moc se bojím. Že zase uvěřím a ztratím se. Zase a znovu na cestě za světýlkem do močálů.
Jenže on je jiný. Nereaguje jako ostatní. Nečeká cenu. Nepožaduje výměnu. On vidí. Moji bolest. Moji minulost. Jizvy na srdci, na duši. Mou vzdorovitou něžnost. A nezalekne se. Jen… je.
A tak dnes odhazuju ty, kteří si mě nezasloužili. Ty, kteří si brali všechno a nedali nic. Ty pro které jsem byla jen další trofejí do sbírky.
Ne z nenávisti. Ale z uzdravení.
Ne kvůli pomstě. Ale kvůli sobě.
Nikdy jsem se nespletla v tom, že toužím po lásce. Jen jsem ji hledala tam, kde být nemohla. V bažinách luxusu a rádoby přátelství.
Možná… možná láska bez podmínek skutečně existuje. Ta o které sní každá holka a věří, že se splní.
A možná právě teď – sedím v kanceláři, zrazená, unavená, ale živá – a dělám první skutečný krok k tomu, abych si ji dovolila přijmout.
Nejen přežít. Ale žít.
A milovat.
29.05.2025 - 12:35Mně se ty pocity zdají autentické (až dost). :-) Vyjádřeno čtivě, byť to zavání trochu červenou knihovnou a tu já fakt nemusím. Ale nějak to se mnou zarezonovalo, i když moc takových žen neznám, co by se ztrácely v bažinách luxusu, ale určitě takové jsou. Jen nevím, jestli by přemýšlely zrovna tak, jako tahle. Já si tam dosazuju jiné bažiny a pak mi to dává smysl. A oceňuji pokus psát z pohledu ženy, sama bych to z pohledu muže (asi?) nezvládla. Čím jsem starší, tím míň asi. I z tohohle hlediska je to vlastně zajímavé čtení.
22.05.2025 - 22:12Yana. Děkuji, že jsi při čtení zaujatá (nezaujatá). Poctivá cesta ke štěstí dlouhá. A když se pak ohlédneš zpět, tak nevidíš začátek cesty na kterou jsi se vydal. Ti, kteří to pochopí jsou šťastní a Ti, kteří ne, musí
jít dál. Hezký den. Miras
jít dál. Hezký den. Miras
22.05.2025 - 21:54LadyLoba. Moc děkuji za Paleček. Že to oslovuje ženu je pro mě velká odměna. Rád bych napsal další podobné - třeba i veselé. Hezký den. Miras
22.05.2025 - 21:45Hanulka. Moc děkuji za tvůj (bez sarkasmu) milostný dopis. Jsem vděčný za každou kritiku, která mi přistane. Vím, že se nemohu zavděčit každému. Zkusil jsem se vydat do světa s opačným nábojem a přinesl pár vět. Budu to zkoušet znovu a snad se polepším. Moc děkuji a hezký den. Miras
22.05.2025 - 21:34koiška. Moc děkuji že se ti líbí. Určitě existuje, ale zřejmě se nedostalo na všechny - v tomto životě. Děkuji a hezký den. Miras
22.05.2025 - 20:07Musím napsat, že mně se to taky moc líbí, a vlastně je mi ta imaginární dotyčná sympatická a zaujalo mě jak si došla k tomu co je v závěru, o to víc bude šťastnější, protože pochopila..., někdo to nepochopí nikdy, celkově mě to zaujalo a moc hezky se mi přečetlo, a ano láska bez podmínek existuje
22.05.2025 - 19:42Super, mě se to líbí a oslovuje mě to a až komentář od dámy s nulkou mě upozornil, že to asi nepsala žena ... o to víc palec nahoru ...
22.05.2025 - 17:22Miras2250 : tak tohle nedávám. Někdy může být zjevné, když se autor snaží psát z perspektivy, která mu není vlastní, a výsledek pak působí neautenticky. Pokud má příběh reflektovat vnitřní svět ženy – její hluboké emoce, zkušenosti, nuance myšlení – a přitom cítíš, že je to jen povrchní napodobenina, pak je frustrace naprosto oprávněná.
Autentičnost v psaní není jen o tom, že autor rozumí svému tématu, takhle by to žena nenapsala. Když se to nepovede, čtenář to okamžitě pozná – a pokud je text napsán s určitou naivitou nebo zkreslením, je to nepřirozené. Promiň.
Autentičnost v psaní není jen o tom, že autor rozumí svému tématu, takhle by to žena nenapsala. Když se to nepovede, čtenář to okamžitě pozná – a pokud je text napsán s určitou naivitou nebo zkreslením, je to nepřirozené. Promiň.
22.05.2025 - 17:16Jak čisté a pravdivé vyznání. Sníme a toužíme po opravdovém citu, snad existuje a jednou přijde ..
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Nahá před Láskou : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Holka z Palmovky - Copánky z lásky
Předchozí dílo autora : Pěšinkou přes louku
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 1» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
ladygodiwa [13], Davidss [9], fastavačka [8], oči směrem k zemi [7]» řekli o sobě
Liss Durman řekla o kryndy :Kryndy... Tady asi bez komentáře. Stejně nevim, jak ten náš sesterskej vztah vyjádřit takhle černý na bílým.. My víme a to je hlavní :-)
