Tak me uz dostali, zavreli me do psychiatricky nemocnice. Vkladam tedy verse z blazince.

Smutná báseň o lidském neštěstí.

Láska se k sobě vždy vrací

Nečekejte něžnou poezii o mateřství, ale to nejtemnější, co v sobě žena-matka může objevit, i když stále jedná z lásky, laskavosti a nesobeckosti. Báseň je surová, upřímná. Žádná pohádka. Psáno pro všechny ženy, které byly matkami jen na chvíli, nebo navždycky, ale potichu. I pro všechny ostatní, aby mohli lépe pochopit. Uvidíte sami, co ve vás zanechá.

„Krátká báseň o pomíjivém setkání rosy a slunce, symbolizující bolest, krásu i touhu po nemožném. Alegorie lásky, která každý den znovu začíná a končí.“

dopis do jiného světa, na který mám jen jednu vzpomínku

Každý vidí štěstí jinak