Kopretina

Plamen štěstí ve mě hasne,
proto zkouším napsat básně.
U těch veršů rvu si vlasy,
nemám na to talent asi.

Chybí k tomu motivace,
řešením je operace.
Jehla skrze kost nadoční,
vysaje ten bol emoční.

Vždy jsem chtěl být kopretinou,
teď už jsem jen zeleninou.
Možná z mozku je jen salát,
ač nemusím se o něj starat.

To je však jen pěkný sen,
zítra je tu další den.
Flaša, buchna, nebo čára,
nebo dám si jenom z žvára?

Nový svět pak sleduju,
v hlavě si ho buduju.
Krásné vůně, zvuky, barvy,
vystřídají hrozné haldy.

Čerti, hadi a i svrab,
drogy nedám vždyť jsem srab.
Chtěl bych ňáké řešení,
nebo skočím z lešení.

Už to není legrace,
cítím jenom frustrace.
Nic neumím, nic mi nejde,
komu potom vůbec sejde.

Ničí mě má vlastní mysl,
život nemá žádný smysl.
Pořád jenom samé nervy,
ať sežerou mě už ty červy.

Zemi se mnou pohnojí,
trochu ji tím zahojí.
Mysl má je pošetilou,
stanu se snad kopretinou.