Epos nevysloveným.

Před rokem se mi stala věc, za kterou se stydím a doteď jsem se s ní nesrovnal. Potopil jsem v bouřlivým počasí plachetnici na Nových mlýnech a málem se mi tam utopil člověk z mých nejmilovanějších a nejbližších. Celý to byla moje blbost, už jen to, že jsem vyplul. Děkuju Bohu, že jsem ji tehdy v tý rozbouřený a kalný vodě nahmatal a vytáhl. Kdyby se to nepovedlo, radši bych se už taky nevynořil. Tohle je moje vzpomínka, žádný umění, ale muselo to ven.

Muži nestárnou, ale slábnou.

Do nebe, do pekla, nebo věřit v sebe?

Brno, hlavní nádraží, vystupujte vpravo ve směru jízdy a dívejte se kam šlapete.

Přáníčko