Poslední psaní

V tichu rána stařec sedí,
pero drží chvějící se ruka,
mysl zastřenou má šedí,
srdce jeho žalem puká.

Tenkrát hvězdy nad náma stály,
řeklas: podle nich se najdem zas,
V tvých očích plamínky hrály,
tvůj úsměv jasný, tvůj milý hlas.

Dvacet let ti píšu psaní,
vždy jedno, když listí padá,
dávno pryč je klidné spaní
i mé tělo odpočinek žádá. .

Pamatuješ? Náš synáček malý
běhal v trávě, smál se rád,
nad roklí si ten den hráli,
propast vzala ho k sobě spát.

Srdce tvé to neuneslo
chtěla jsi býti s ním zas.
A tak i tvé tělo kleslo,
do hlubin, kde ustal čas.

Dvacet zim jsem bloudil sám
bolest svou si s nesu s sebou,
poslední své přání mám,
chci už zase být jen s tebou.

Každý rok jsem psal ti psaní,
každou noc mi zněl tvůj hlas,
a dnes ráno za svítání
už cítím, přišel můj čas.

Až mě najdou, už spolu budem,
v jednom hrobě a navždy blíž.
Ruku v ruce všichni půjdem
není co by rozdělilo nás již.

Neplač, lásko, blízko stojím,
jen zavřu oči a půjdu k vám,
jedním krokem nás zase spojím
již nikdy více nebudu sám.

Na stole zůstal list papíru bílý,
řádky nedopsané smazal čas.
Už není třeba psát dál, můj milý –
v nebi spolu budem navždy zas.