Svatava

Sesedla z kočáru paní pěkná,
zda smí si odpočinout,
a bylo k poledním hodinám
a slunce už chtělo žhnout.
Proč najednou šeptá
a prosí víc o mou skrýš,
má slzy v očích,
bojí se zeptat,
co ty o tom víš?

Hledaná je celá staletí,
vždy zmizí jak v řece vor,
v patách tři muži jsou
a jak vítr se ženou z hor.
Nikdy ji nedoženou
a stejně jim v cestě stojí.
Že nechce být proti,
s nimi
a vůbec podobojí.

Co přináší,
když vchází, zháší svíce,
co jsem si všim´
má chladné dlaně už léta.
Co přináší,
že má tak bílé líce,
bude to tím,
že letos prošla půlku světa.
Je stínem svým.

Přináší v plné nůši víc,
než se v máji musí.
Kdo jen chtěl by ochutnat,
ať sáhne si, ať to zkusí.
Schoulené v klubku dřímá
a na pana Aloise čeká,
když svátek on slaví,
jara se nezaleká.

Na vrata šest pěstí bušilo,
a vítr k tomu vál.
Za okny ještě se proháněl,
ten mrazík při zemi hrál.
Spálil růže pro paní Svatavu,
provětral mi palác,
co po ní jdou, ti muži, jsou
Pankrác, Servác a Bonifác.

Co přináší,
když vchází, zháší svíce,
co jsem si všim´
má chladné dlaně už léta.
Co přináší,
že má tak bílé líce,
bude to tím,
že letos prošla půlku světa.
Je stínem svým.