Rosa: Asi tomu textu špatně rozumíš... Pokud na webových stránkách něco hledáš, tak už tam přece jdeš něco udělat − jdeš tam najít to, co tě zajímá! Už nejsi pasivní a bez skutečného zájmu jako žebrák − když nedostaneš, co chceš, budeš hledat jiné cesty, jak se k té informaci dostat, třeba i napíšeš někomu dotaz, a když dostaneš částečnou odpověď, pokusíš se ji doplnit z jiných zdrojů. Tak bych to vítal/a. Problém vidím tehdy, když jde uživatel na webovou stránku s úmyslem věnovat jí jen velmi malé duševní úsilí a spíš se „nechat krmit“ a lhostejně a bez vděku přijímá, co na stránce je, a když mu tam něco chybí, tak je nanejvýš schopen vyslovit požadavek, že to tam chce, ale nic jiného pro to neudělá, ani se tu informaci nepokusí vyhledat na jiných stránkách, protože ho vlastně ani skutečně nezajímá.

Damir: Ten text má být určený lidem, kteří se budou blíž zajímat o projekt Linux: Kniha kouzel, a mohli by se potenciálně stát jeho přispěvateli. Snažím se je proto přesvědčit, aby používání výstupu toho projektu brali jako symetrický vztah − já s nimi sdílím to, co jsem sepsal/a z velké části pro vlastní potřebu (a také to používám), a tak od nich očekávám, že za to budou vděční a budou se mnou (a odstatními uživateli) sdílet to, co se do záběru projektu hodí a co sami pro vlastní potřebu sepsali. A ideálně bych rád/a, kdyby tomu, co budou z projektu potřebovat, věnovali podobnou péči, jako by to sami napsali. Hlavně aby to nebrali jako vztah zákazníka a prodejce, protože tak to bez peněz fungovat nemůže.

Ty webové služby jsem tam zmínil/a jen okrajově, neměl/a jsem žádnou konkrétní na mysli, ale může to být třeba Wikipedie, YouTube, Facebook, DuckDuckGo nebo klidně i Psanci.cz.

Ale děkuji za komentář, uznávám, že jsem to napsal/a hodně abstraktně a nekonkrétně.

slavek: Děkuji za komentář. Pomohl mi rozšířit moji představu o obyčejných uživatelích (ačkoliv by si asi zasloužila rozšířit ještě podstatně víc). Souhlasím, že neznalost uživatelů souvisí s bezpečností − spousta malware se dostává do systému se spoluprací uživatele, takže se na první pohled může zdát jako rozumná cesta zabezpečit systém tak, že se uživateli nedovolí nic, ale já myslím, že to vůbec rozumná cesta není.

A moc děkuji za podporu! :-)

Severak: Děkuji. Až zase někde takový popis potkáš, pošli mi odkaz. :-)

slavek: Není zač. Děkuji za komentář. :-)

Jako celek je to série příjemná k přečtení. Sám/a jsem podobné výlety zažil/a a podobnou reportáž s fotografiemi jsem i napsal/a ( https://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=36612-hygge-pod-prelouci ), takže mi nedělá problém se do toho vžít a odnáším si ze čtení příjemné zážitky z míst, kde jsem nikdy nebyl/a. :-)

A „I work, but for me, not for police!“ mě opravdu pobavilo.

Tento díl je pro mě z celé série nejzajímavější, snad i pro tu platební diskriminaci v Louvreu. Asi prostě mají moc zájemců, tak část z nich vědomě odbudou...

Krásný popis profesionální deformace. Proto si myslím, že by lidé měli víc číst realistická či naturalistická díla, která jim ve vnímání a chápání reality pomohou, a ne fantasy, která jim realitu spíš zastřou a odnaučí je rozlišovat mezi fikcí a lží.

A nevzdychej, že jsi pro moderní svět ztracena. On nebude trvat zase tak dlouho. Možná je spíš moderní svět ztracen pro tebe...

Krásná a zábavná úvaha (hlavně „Když bolí myšlenky, je čas se nad tím vším zamyslet a nejspíš přestat přemejšlet“ mi připadne úžasně absurdní). Všechny ty myšlenky mě oslovují a líbí se mi. Někdy mi život připadá jako cesta k nedosažitelnému cíli, ale častěji spíš jako ty nepřehledné křižovatky, i když si myslím, že je to věkem...

Líbí se mi a potěšila mě. Je to taková novoroční koleda... :-)

Orionka: Mně by to jasné nebylo. Já tam ten dovětek potřebuji.

Na první pohled to působí okatě sexisticky a myslím, že kdybys byla v USA ředitel nebo známý režisér, už bys byla bez práce, protože tam je nezajímá, jak to člověk mínil, ale stačí jim, když to může špatně vyznít nebo někoho urazit.

Po zamyšlení je mi z toho smutno. Myslím, že takové petice sepisují buď lidé žijící v (často předinternetové) sociální bublině, kteří chtějí svoje úzce vymezené poznání o světě bránit před čímkoliv, co mu neodpovídá, nebo v horším případě lidé, kteří těch lidí v sociální bublině chtějí využít k prosazení vlastního prospěchu.

Na druhé straně se v té situaci odráží také nedůvěra běžných lidí v politiky; ta stejná nedůvěra tu byla prakticky odjakživa a možná je to dobře; ani bych nechtěl/a, aby sociální sítě přesvědčily lidi, aby vládnoucím politikům stoprocentně důvěřovali a nechali je dělat cokoliv − třeba zařídit, že místní obyvatelé vymřou po nějaké chemické havárii a oni tam pak rozšíří těžbu uhlí, aby zvýšili ekonomickou úroveň, protože těm mrtvým lidem to určitě prospěje...

Ale zase ta nedůvěra může škodit, jak ukazuje tvoje „petice“. Je to složitý problém, na který nevidím jednoduché řešení.

Rozhodně zajímavá úvaha.

Verze 1.0 už je online: https://singularis-mzf.github.io/v1/index.htm

Jiří Stratil: Souhlasím a děkuji za komentář. :-) Minule to byla báseň, protože jsem do toho vkládal/a pauzy a rytmus, ale ty jsem tentokrát vynechal/a, takže už to opravdu báseň není.

Připadne mi aktuální, i když asi nechápu metafory v posledních dvou verších, ale to je u mě normální.

Meluzina: Moc mě těší, že ti má idea připadne inspirativní. V sérii Průzkum malých radostí se snažím popisovat všední věci z takového úhlu pohledu, aby se z nich mohl člověk radovat a současně nad nimi kriticky přemýšlet. (Asi nejdrastičtěji tento záměr působil u Průzkumu bolesti.) Pokud díky tomu něco napíšeš, rád/a si to přečtu.

(Teď mě napadá, že bych někdy mohl/a analyzovat nějakou svoji zkušenost s Linuxem...)

Základem je opravdu moje vlastní zkušenost, ale je určitým způsobem literárně stylizovaná, takže moje osobnost je tam promíchaná s fikcí a jen blízcí lidé, kteří mě dobře znají, poznají, co z toho jsou moje vlastní vlastnosti a co jen fiktivní vlastnosti literární postavy. Určitě máš pravdu, že tam o sobě hodně vyzrazuji, ale to dnes na internetu skoro každý. Já to alespoň dělám s vědomím, že to možná budou číst i mí nepřátelé.

Tentokrát je mi bližší ta první báseň než haiku; v haiku mi asi vadí ti jeřábi, protože to mohou být rostliny, stroje nebo ptáci. Kdyby to nebylo na knize básní, byli by nejpravděpodobnější ptáci, ale na obálce knihy z toho může být cokoliv a to už pak není hezké, když vlastně nevíme, co se tam to kotě snažilo chytit.

Z toho, jak ve stéblech vlasů zazářila voda, mám moc vzácný a příjemný pocit. Připadá mi, že se musela spíš zatřpytit než zazářit, ačkoliv třpyt je také druh záře. A vrtá mi hlavou, že stébla vlasů jsou vlastně jednotlivé vlasy, škoda, že se tak nenazývají. Když je vlasů hodně, jednotlivého vlasu si nevážíme, abychom ho pojmenovali podle tvaru, přičemž tvar stébla určitě má. Jenže to je škoda. Vlas je krásný, svým tvarem, barvou i pevností, a nemůže za to, že jsou vedle něj další tisíce stejně krásných vlasů.

Za samostatnou úvahu (či báseň) by pak stálo stéblo vlasu v polévce, ale to už se i po vytažení třpytí tak nepatrně, že pozitivní pocity obvykle nebudí. (Obzvláště ne u člověka, který pak tu polévku má jíst.)

Mlčeti Zlato: S tím, že by se hodilo to mít sepsáno, souhlasím. Určitý pokus podle mě představuje kniha „Příkazový řádek v Linuxu“ od Pavla Kameníka, ale ta už je v některých věcech zoufale zastaralá, věřím, že to dokážu udělat lépe. Až to bude vypadat na první release, dám ti vědět. ;-)

Desítky gigabajtů, to jsem možná přehnal/a. Běžné Ubuntu zabere 5-10 GB, i když mi připadá, že s každou další verzí bobtná.

Severak: Posuzovat Debian podle jeho odnoží může být zavádějící; třeba LMDE je podstatně hezčí a přívětivější než původní Debian, takže nedokážu posoudit, jak je na tom Raspbian. Ale když srovnám dnešní Debian s Ubuntu: když zadám příkaz „main“, v Debianu se mi dostane jen hlášení „bash: main: příkaz nenalezen“; v Ubuntu mi terminál nabídne sedm podobných příkazů, ke každému uvede, z jakého je balíku, a ještě doporučí: „Vyzkoušejte: sudo apt install [jméno deb balíku]“. To je podstatný rozdíl v uživatelské přívětivosti! Na Ubuntu zadám „reboot“ a počítač se restartuje; na Debianu odpoví „bash: reboot: příkaz nenalezen“ a to stejné, i když se přes su přihlásím jako root. Teprve „sudo reboot“ nebo „/sbin/reboot“ zabere. Na Debianu mě štve, že při instalaci umožňuje zvolit jen jazyk klávesnice, ale už ne konkrétní rozložení, takže na qwerty to pak musím přepínat dodatečně. V Xfce variantě jediný grafický package manager nabízí Synaptic, který má k přívětivosti k uživateli, který ještě nechápe, co jsou to balíčky, a uvažuje v „aplikacích“, tuze daleko. Debian mi po instalaci Xfce-varianty nabídne čtyři pozadí plochy (všechna stejně škaredá) a teď koukám, že v KDE variantě 12, jenže takové Ubuntu MATE hned uvítá uživatele průvodcem, ze kterého si může doinstalovat další pozadí a pak jich má na výběr 119! A tak by se dalo dlouho pokračovat. Ubuntu je prostě v mnoha ohledech k uživateli velice milé, což je dle mého názoru velké plus, zvlášť u „uprchlíků z Windows“.

Ale v každém případě děkuji za připomínku.