Paříž 2019 I, díl 3.

Plavba po Seině
Chvíli hledáme okolo nábřeží přístaviště Pont Neuf, odkud lodě vyplouvají. Nacházíme a studujeme plavbu a ceny. Nabízí hodinovou okružní plavbu Eiffelova věž, Louvre, Musée d'Orsay, obeplutí ostrůvku Île de la Cité s katedrálou Notre-Dame a sousední Île St-Louis. Cena je 14€ na osobu.




Bereme. Na vodě je příjemný chladnější větřík, výhled nádherný. Jen ty dvě Američanky sedící před námi. Zakoupily si v přístavišti flašku šampusu a provokují nás jeho vůní a svým pomlaskáváním. Na poslední z následujících fotek Notre-Dame je vidět jedna z nich - zrzečka.




Lodí jsme obepluli i Notre-Dame. Takže po přistání se vydáváme blíže k němu.

Notre-Dame
Nejde přijít až do jeho blízkosti. Po požáru jsou prostory před chrámem uzavřeny a hlídkuje tam policie. Takže alespoň co jsme nafotili z dálky a při plavbě. Je vidět, že prostřední věž je pryč, mají postavené lešení a z boku stojí dva obří výškové jeřáby.






Sorbonne, bulvár Saint Michel, bageta se šampaňským
Mrkneme ještě přes nábřeží na justiční palác, a jelikož se kousek nad Notre-Dame nachází pařížská Sorbonne, zamíříme k ní. Škoda, že to není naše alma mater. Možná by nás pak vozili po Paříži v limuzíně.




Cestou také procházíme známým bulvárem Saint-Michel. Prozpěvuji si známý text od Olympic „Znám bulvár Saint Michel, tam jsem včera šel, s Marie Claire…“. Manželka mě hubuje, abych nedělal ostudu.




Zčásti pěšky a zčásti autobusem se vracíme směrem k hotelu.
Na bulváru kupujeme v supermarketu k večeři plněné bagety, a inspirováni těmi Američankami z lodi, šampus. Brut. Na hotelovém pokoji se shodujeme na dvou věcech. Že i ty bagety tady chutnají lépe (o šampaňském ani nemluvě) a že bagetu s originál francouzským šampusem večeříme oba poprvé v životě.

Jak opustit hotel
Úterý je den odjezdu/odletu. Dopoledne uklízíme pokoj, pakujeme se a odjíždíme dolů na recepci. Opět v duchu naučených zvyklostí (člověk se přece musí z pobytu nějak „odhlásit“) oslovuji černocha na recepci mávajíc vytištěným pobytovým papírem. Recepční zprvu nechápe, co vlastně chci. Pak se chápavě usměje. „OK. Au revoir monsieur, bon voyage.“ Zase jsem to nepochopil. Není třeba žádné odhlašování, kontrola, zdali jsme něco neukradli, prostě nic. Ve dvanáct ten přístupový kód na pokoj jednoduše zablokují a je to.
Jdeme pěšky k nádraží Gare de Paris-Nord, abychom naposledy vychutnali pařížské bulváry. U nádraží kupujeme ve fastfoodu kafe, sedíme venku a pozorujeme ruch.

"Nepracuji pro policajty"
Oslovuje mě jeden z místních somráků (mimochodem, za celý pobyt jsme narazili na několik žebrajících/somrujících a všichni byli běloši). Odpovídám frází, že neumím francouzsky. Hbitě přechází na angličtinu. Že od včerejška nejedl a takové ty řeči. Dost mě štve, takže mu říkám: „I give you nothing. You must work!“. „I work, but for me, not for police!“ odpovídá a hrdě odchází.

Muzeum Grévin
Řešíme, co se zbývajícím časem do odjezdu na letiště. Odlet je až ve 20:15. V plánu Paříže nachází manželka známé Musée Grévin. Něco jako muzeum voskových figur Madame Tussauds v Londýně. Kufry dáváme na nádraží do úschovny. Za 7,50€. Procházkou vyrážíme k muzeu. Bez problému nacházíme a vstupujeme. Následuje obligátní prohlídka zavazadel a přistupujeme k pokladně. Jedna vstupenka za 24,50€! Omlouvám se, že je to na nás moc. Pokyneme soše Louie de Funes jako seržanta Cruchota z filmů o četnících, která stojí před vchodem, a prcháme.
Tím je definitivně po kultuře.

Let a doping, návrat domů
Odpoledne si vyzvedáváme zavazadla, mazácky kupujeme správné lístky na příměstský vlak RER. Na letišti obdobně mazácky nacházíme správný terminál, absolvujeme všechna čekání, odbavení, vybavení, fronty, nákup drobných dárků a odlétáme.
Při letu do Paříže jsem byl hodně unavený, pospával jsem a moc jsem si to nebral. Teď je to ovšem jinak. Koukám z okna a říkám si „šmarja, to je vejška; to by chtělo panáka na kuráž“. Manželce se to moc nelíbí a argumentuje, že nejlevnější panák kořalky, vodky, stojí 5€. Volím kompromis. Je-li naše letová hladina ve výšce do 10 km, nic si nedám. Jsme-li výš, jdu do toho. Když prochází letušky s vozíkem občerstvení a nápojů, ptám se, jak jsme vysoko. Letuška s úsměvem odpovídá, že 10 700 metrů. „Tak prosím rychle jednu vodku“. Štamprlička uklidňuje a dál už je to v pohodě.
Přistáváme na Ruzyni, bereme taxíka na hlavní nádraží (za 650 korun), kupujeme lístky na rychlík Jiří Bouda (musel jsem si to jméno na internetu najít; byl to akademický malíř), klimbáme 3 hodiny ve vlaku a vystupujeme v ratejně brněnského dolního nádraží.
Pak autobusem na rozjezdy a ve středu po 3. hodině ranní jsme doma.