Celá báseň se mi moc líbí. Má hezkou myšlenku, je srozumitelná (bez metafor) a vtipné vyvrcholení na konci. :-) Také ta situace, kdy ostatní na člověku vidí něco, co není pravda, a nenechají si to rozumluvit, až má člověk chuť dát si na sebe nálepku, je mi povědomá.

Prostě, líbí se mi. :-)

Co se týče Aislinina přestrojení, myslím, že se ti to podařilo dobře vystihnout, působí to na mě věrohodně. Také se mi líbí jméno Lasairan, nevím proč, možná mi připomíná Yossariana z Hlavy XXII, nevím, nicméně nejsem si jistý jeho výslovností, možná by se hodila poznámka pod čarou.

Kapitola se příjemně čte, je tam několik odlehčujících momentů ("měla jisté tušení", "Maria musela její přestrojení odhalit v okamžiku, kdy ji tak pevně objala." nebo to, jak pak Ciara nechtěli udat (to byla zajímavá situace). :-) Zakončení láká k dalšímu čtení a chválím, že se celá kapitola věnuje jedné dějové linii.

Nevím, jaký byl tvůj záměr, ale "tento systém zprvu fungoval velmi dobře. Stačí ale, aby se k moci dostali nesprávní lidé, a ze systému se stane teror" mi zní trochu moc intelektuálně na prostého vesničana. Nevím, zda třeba o Marii a Finnovi nemám špatnou představu, ale takový styl vyjadřování se podle mě hodí spíš na učitele, kněze či mudrce a ani ti by tak nemuseli mluvit s cizí osobou, o které nic neví. S vyjádřenou myšlenkou, že takový udavačský systém je snadno zneužitelný, však plně souhlasím.

To by mě nenapadlo. Pobavilo mě to. :-)

Doba, kdy se měli lidé rádi a pomáhali si,... ale na to není potřeba doba, na to stačí jen lidé, kteří se mají rádi a pomáhají si a žádná reklama ani hezké, podplacené dívky rozdávající letáky je nepřesvědčí, že lepší je být každý sám a že budou s nejmodernějším tabletem šťastnější než spolu nebo že mít peníze na ten tablet je nejdůležitější. Na druhou stranu uznávám, že dnes je takových lidí poměrně málo.

Nevím, zda dobro a zlo souvisí s láskou.

Dobro a zlo existuje stále, změnil se jen pohled lidí na ně. Zlo je vidět mnohem méně než v minulosti, což je špatně, protože neviditelné zlo je mnohem nebezpečnější. Když to přeženu, rodiče se zavírají do vězení za dobře míněný výchovný pohlavek, zatímco lidé, kteří vychytralými argumenty a přesvědčovacími technikami systematicky a legálně obírají lidi o spoustu peněz či dokonce celý majetek, jsou všem, kdo by s tím mohli něco dělat, lhostejní, nebo jsou dokonce oslavováni. Problém je v tom, že zakazování k ničemu nepovede - zlo si vždy najde cestičku a dobré lidi budou zákazy jen omezovat a svádět k tomu, aby je obcházeli také a dali se na stranu zla.

Lásky na světě také ubývá, ale to zase, myslím, souvisí s tím, že se všechny hodnoty přepočítávají na peníze a ubývá věcí, které si za ně pořídit nelze.

Rozhodně ale máš zajímavý pocit, který stojí za zamyšlení.

Téma mi nepřipadá příliš originální, ale zpracování je pěkné a líbí se mi, že je ta báseň (nebo snad píseň?) optimistická. Také bych rád už nechodil sám, nicméně nechtěl bych kvůli tomu prohledávat celý svět.

Severak: Děkuji i za druhý komentář. :-)

Trochu uvažuji o tom, že bych tu úvahu o postmoderním sexu skutečně napsal. Meritum by bylo, že zdokonalující se prostředky virtuální reality v kombinaci s audiovizuálními efekty poskytují sexuálně aktivním jedincům (zatím převážně mužům, ale pokud umělá inteligence dostatečně věrně napodobí city, budou na tom ženy možná ještě hůř) tak nadpřirozenou nabídku erotických stimulů, že si vytvoří představy o sexuálních partnerech, které pak budou pro skutečné muže a ženy více či méně nesplnitelné: začalo to štíhlým pasem panenky Barbie, který vyústil v epidemii mentální anorexie, a skončí to virtuálním pohlavním stykem, při kterém se oba partneři budou silou myšlenek divoce proměňovat, takže nikdo nebude ani tušit, kdo s kým ten styk vlastně má a zda někdo z nich není náhodou jen předprogramovaný počítač.

Jsem rád, že jsi zmínil téma "prsy versus prsa", "prsy" nejspíš zní nezvykle i na Moravě, ale v EDDR se to používá a je to správně i v neeichlerské češtině, i když se to (mimo EDDR) moc nepoužívá. Podobně zní třeba "trsy trávy" nebo "ukaž dva prsty".

Mimochodem, neologismus "prso" se mi vůbec nelíbí.

Severak: Děkuji za komentář. :-) U Ester Krejčí jsem to čekal, ale že tě pobavila Tamara Janů mě překvapilo. Astra tě nepobavila? "Za přátelství si nic nekoupíte." "To je stoprocentní směs bavlny a elastanu."?

Na jednu stranu je to logické, protože mrtvému muži již jeho orgány k ničemu nejsou, ale na druhou stranu mi to trochu evokuje otázku, jak moc si jich vážíš.

Pěkně zazpíváno, má to myšlenku, ale rozdíly mezi psanou a zpívanou verzí mi také vadí. Vyskytují se u písní bohužel poměrně často, ale v tomto případě je jich tam až moc. Chtělo by to udělat psanou verzi přesně podle zazpívaného textu.

VKate: Aha. Tak to pak ano. :-D

Whetley: Já mám tendenci brát věci doslova (co čekat od osoby, která má v avataru nuly a jedničky ;-) ). Začátek je mi jasný a pak to postupně začíná být hůř interpretovatelné až tomu, že racek je cesta, nerozumím vůbec.

Začátek se mi líbí jako popis místa a situace. Konec se zdá mít nějaké sdělení, ale zdaleka není tak srozumitelný jako začátek. Jinak, já dávám přednost mluvení před létáním.

Líbí se mi, že to má děj, to není u básní obvyklé. Také závěr je docela úsměvný.

Co se týče chování zúčastněných, když se zamyslím, celkem je chápu, nicméně divím se, že by ten muž měl jen jedny kalhoty.

Podle mě je to spíš popis pocitů, které v Tobě ta osoba vyvolává. Faktů je tam celkem málo, nicméně jako popis pocitů je to dobré. Z osob, které jsem kdy viděl, mi první odstavec nejvíc připomíná Artieho ze seriálu Daria ( http://www.dariawiki.org/wiki/index.php?title=Artie ), snad až na ten buldočí pohled.

Pokud jde o tu vnitřní krásu, ta podle mě není vidět, ale člověk ji vnímá vnitřně. Je to krása asociací, harmonie s vlastním nitrem a jistoty. Trefil jsem se, nebo jsem úplně vedle?

Jinak, obecně co se týče hledání inspirace, doporučuji dívat se kolem sebe. Na ulici se občas dějí (nebo mohou dít, když se zapojí fantazie) dost zajímavé věci.

Napadl mě námět na pokračování: Nepohybují se po té čtvrti nějaké chlapecké gangy? Zkus o nějakém něco napsat. Napiš třeba, jaký k nim má Hell vztah, případně co si o nich myslí.

Je to vtipné a je tam řada pěkných nápadů, nejvíc se mi líbil ten, jak Práskačova máma byla občas jeho teta. :-D Škoda, že se nedořešilo to s tím autem.

Připadne mi to trochu zvláštní. Lidé, kteří mají imaginární světy, je většinou spíš chtějí někomu ukázat, protože sdílet myšlenky s někým je příjemné. (Nebo by alespoň mělo být.) To s motýly a láskou nechápu.

V tom úryvku je ještě naznačeno, že tím, že Goethe nechal svoji postavu spáchat sebevraždu, jako by ji spáchal sám. To stojí také za úvahu. Literární tvorba, stejně jako jakýkoliv role-playing či herectví, představuje hru s identitami. Člověk vymýšlí, jak by jiné bytosti jednaly, a aby to vymyslel správně, musí se do nich více či méně vžít, přijmout v myšlenkách jejich identitu. Stát se milionářem, astronautem, bezdomovcem, překrásnou dívkou, podlým zlodějem, nesmrtelným elfem, trpaslíkem apod. Není to žádná tvůrčí nízkost, ale spíš nezbytnost. Když chci popsat věrohodné chování zloděje a nemám zrovna žádného po ruce, musím na chvilku uvažovat jako zloděj. Pochopitelně to nikdy nepůjde dokonale, vždy se do toho promítne i trocha mého vlastního uvažování, ale čím méně ho bude, tím lépe.