taron: Skvěle jsi to vystihla. Souhlasím.

Severak: Absolutně šťastní lidé nejspíš také ne, však ti také nemají potřebu existovat, jsou šťastní i tak. :-D

Já mám ke štěstí trochu jiný přístup. Podle mě je člověk šťastný, když jsou uspokojeny všechny jeho potřeby (tělesné, duševní a další) a má čisté svědomí. A nemůže to trvat dlouho, protože jinak by člověk přestal vyvíjet jakoukoliv aktivitu (absolutně šťastný člověk by neměl žádnou motivaci cokoliv dělat).

Pěkné. Pobavilo mě to. :-D Hezký dvojsmysl. :-)

Myslím, že nejsi zdaleka výjimka ani anomálie, natož chyba. Lidé jsou různí, jsem přesvědčen, že spousta z nich pouze předstírá, že jsou stejní (normální), aby je ostatní lépe přijali. Normální se ti zdá člověk pouze do momentu, než ho poznáš (viz Severákův zápisek O normálních lidech - http://www.psanci.cz/denik.php?denik_id=3414-o-normalnich-lidech
).

Pozn.: mám na mysli tu opravenou formulaci z komentáře, ne tu původní.

Tato myšlenka se mi líbí. Mám velkou radost, že píšeš takové hezké úvahy. Jen někdy je těžké svoji myšlenku, i nápomocnou, vyjádřit tak, aby to ostatní pochopili. (A člověk si snad nikdy nemůže být jistý, že skutečně nápomocná bude, i když je tak míněna.) Člověk (např. já) má někdy strach z reakce ostatních a pokřiví myšlenku tak, že už pak není tak upřímná.

S touto formulací úvahy tak úplně nesouhlasím - na jednu stranu tvrdí, že odpovídá na otázku "jak se člověk stane moudrým" a na druhou stranu vlastně pouze konstatuje, že až se stane moudrým, za moudrého se nepovažuje. To mi připomíná spíš hru "Nemyslete na slona" https://cs.wikipedia.org/wiki/Nemyslete_na_slona) než cestu k moudrosti.

Pokud jde o můj názor, myslím, že moudrost získává člověk postupně a neexistuje žádná objektivní hranice mezi člověkem moudrým a nemoudrým. Člověk se může pouze stávat moudřejším, což je doprovázeno tím, že si uvědomuje chyby, které dělal, když byl méně moudrý. A jednou z těch chyb může být, že se považoval za moudrého.

Hezká myšlenka, ale mít přítele podle mě není samozřejmost. Člověk si ho nejprve musí najít a někdo v tom hledání nemusí uspět.

Když se nad tím zamyslím, chápu to tak, že to, co říká člověk, který neustále mluví, ale nikoho neposlouchá, nemá velkou hodnotu, protože to vychází pouze z něj, zatímco skutečně hodnotné výroky je člověk schopen říci až poté, co dlouho naslouchá, pozoruje a přemýšlí (což jsou činnosti, při kterých je takřka nutno mlčet). To si ale hodně domýšlím, takto mi ten citát připadá dost neúplný a nejednoznačný.

Nicméně, souhlasí to s mojí zkušeností - co vymyslím vlastní fantazií, ostatním moc neříká, ale když vycházím z knih, článků a zkušeností ostatních lidí, je to, co napíšu, ostatním mnohem užitečnější.

Tato kapitola je docela napínavá a ty odlehčující momenty se tam opravdu hodí, např. mě rozesmálo, že Ulyna začala bitka unavovat po *jedné* ráně Aislin. :-D Setkání s Ciarem bylo stručné a zajímavé a ačkoliv nemám bitvy moc v oblibě, od čtení dalších kapitol mě to určitě neodradí.

Také se mi líbí, jak je promyšlený Aislinin názor ovlivněný zkušeností s králem Marcasem ve srovnání s názory obyvatel Darkswenu.

Hezká kombinace morbidně vážného tématu s ostrým humorem.

Líbí se mi, že jsem se něco dozvěděl o Hlubočici a její historii. Určitě se časem pokus napsat pokračování.

A mimochodem, ten nápad na vznikající manželství pod deštníkem se mi líbí. :-) Rozhodně pravděpodobnější než pod jmelím.

Inugirl: Děkuji. :-)

VKate: Děkuji za komentář. Ta možnost dozvědět se o postavách víc byla na mých stránkách i dřív, jen člověk musel kliknout v navigaci na "EK POSTAVY" a vybrat si, o které postavě chce něco vědět. Takto je to "na jedno kliknutí", jak je v dnešní době moderní.

Líbí se mi, že všechny tři reakce, které zatím mám, se shodují v tom, že verze scénáře na mých stránkách je skvělá a z příběhů se jim nejvíc líbí "Nejoblíbenější profesor všech dob".

Časem mám v plánu převést do stejné podoby i scénáře starších epizod.

VKate: Děkuji za komentář. Mám radost, že se líbí. :-)

Souhlasím s Orionkou, některým částem trochu nerozumím (např. ty otázky pro děti), ale "Vypadněte blbý pocity, kša!" mě rozesmálo.

Jsou v tom zajímavé myšlenky, i když je (alespoň pro mě) docela těžké je při prvním čtení pochytit. Musím si to přečíst několikrát. Ale ty myšlenky jsou zajímavé a vymyslet je by bylo určitě mnohem těžší, takže to čtení stojí za to.

Nevím, zda ve skutečnosti existují jednoduché věci.

Amelie M.: Souhlasím.

I po druhém přečtení se mi tato povídka moc líbí. Konec mě už tentokrát nepřekvapil, ale všiml jsem si jiných věcí. Zajímal by mě původ jména Viktor Perner. Jak Tě napadlo?

A ten polibek mi připomněl podobnou situaci v mé povídce Sledování Kobolta.