přidáno 26.08.2014
hodnoceno 2
čteno 376(11)
posláno 0
Bylo by určitě zajímavé shromáždit básně napsané vědci a provést na nich sémantickou analýzu. Vědecká řeč, totiž narozdíl od básnické přistupuje k jednotlivým slovům velmi opatrně a konzervativně, zatímco básníci si se slovy dělají skoro všechno, co chtějí. Nebojí se dokonce ani posouvat významy slov, za což by byli mezi některými vědci označeni za demagogy.

Vezměte si třeba takové slovo „láska“. Jedním z důvodů, proč se nikdy nedozvíme, co to vlastně je, je to, že v češtině se toto slovo používá pro širokou škálu jevů a pocitů. Počínaje všeobjímající láskou mystiků, konče různými patologickými formami lásky, které se vyskytují jako klasický motiv detektivek.

Bylo by dobré to slovo „láska“ nějak rozbít na menší kusy, třeba jako to měli starověcí Řekové - ti měli asi pět různých slov, pět různých druhů lásky. Určitě by nám to usnadnilo komunikaci a dost možná, že by to zachránilo některé vztahy, kde se partneři nemohou dohodnout na tom, jaký druh lásky chtějí.

Co ale můžeme říct s jistotou, je to, že Viktor Perner nebyl single. Na to, aby se mohl označovat jako single, byl totiž až moc sám. Když je člověk single, tak nemá stálého partnera, ale nějaký ten druh lásky si občas dopřeje. To nebyl Pernerův případ.

Neměli bychom si však myslet, že to byl starý mládenec, takový ten typ, který o přízeň žen neusiluje, ba se jí vyhýbá. Problém spočíval spíše v tom, že Pernerova sudička měla svérázné názory na lásku a vůbec se nerozpakovala je na jeho životopise vyzkoušet v praxi. Výsledkem byl zklamaný a mlčenlivý pracovník telekomunikací.

Ale i lidé zklamaní a mlčenliví potřebují společnost. A tak se Perner stal stálým inventářem několika internetových diskuzí a konferenčních místností. Tam se rozmluvil do zásoby.

A právě na jedné takové diskuzi se začal odvíjet náš příběh. Byla to soukromá diskuze, vedená mezi Pernerem a jednou jeho spolužačkou ze střední.

* * *

vPerner: ahoj
Ladná: cau
vPerner: jak se vede?
Ladná: jde to, co ty?
vPerner: znas to, hodne prace
Ladná: znám xD
vPerner: Kláro, nemohla bys mi s něčím pomoct?
Ladná: a s cim?
vPerner: potřeboval bych, abys v Pátek sehrála, že si Marieta…
Ladná: cože?
vPerner: jenom bys se mnou sjela na Zamenhofovu a tam se se mnou rozloučila.
Ladná: proboha proc?
vPerner: to je hrozná historie :-/
vPerner: :-|
vPerner: Marieta neexistuje, vymyslel jsem si jí.
Ladná: coze?! :-O
vPerner: je to tak…
Ladná: proboha proc
vPerner: nejprve to byl omyl, pak vtip…
vPerner: ale není cesty zpátky
Ladná: ale já si myslela, že je skutečná…
vPerner: to všichni, iluze je dokonalá
Ladná: to je divny :-/
vPerner: to mi povidej…
vPerner: mohla bys v ten pátek?
Ladná: neslo by to jinak?
vPerner: asi jo, ale uz jsem kolegum slibil, ze ji uvidi
Ladná: tys tomu dal…
vPerner: vim.
**Ladná je nyní offline.
**Ladná je nyní online.
Ladná: dobra, pomuzu ti, ale nic si od toho neslibuj

* * *

Asi žádné holce jsem nikdy neočumoval záda tak jako Natálii. Nebylo to bez důvodu - Natálie měla na zádech něco, co mé oči přitahovalo jako magnet. Bylo to tetování vážky. Natálie se pomalu stávala synonymem vážky a vážka zase synonymem Natálie. Ďábel je skrytý v detailu, to jsem věděl.

Čekali jsme na Zamenhofově na příjezd autobusu. Lauri kouřil, Vilja nám vykládal nějakou teorii o disonanci v Nové vlně osmdesátých let. Náhle Lauri vytřeštil oči: „Perner! A není sám!“ - Byli jsme překvapeni. Pernerova přítelkyně měla mezi námi zcela oprávněnou přezdívku „paní Colombová“. Nikdo z nás ji nikdy neviděl, ale slyšeli jsme o ní mnohokrát. Často Pernerovi psala a on jí. Ačkoliv byl, jako my, pracovník telekomu, nikdy si ti dva netelefonovali. Asi věděli o odposlechu své.

Přišli k nám. Perner nás představil: „To je Marieta, to je Lauri, to je Vilja.“ Pak představil i mě. „Myslím, že už jste o sobě slyšeli.“ - „Jo, to jo, těší mě!“ potřásl jí Vilja rukou. - „Lauri, taky mě těší,“ doplnil Lauri. - „Ráda vás poznávám,“ řekla zdvořile.

Nebyla špatná. Vypadala sice jinak, než na fotce, kterou používala na facebooku a jinde, ale ta fotka byla zjevně falešná. Ve skutečnosti byla Marieta středně vysoká špinavá blondýna hubené postavy. Na obličeji měla sice jakousi vyrážku, ale celkově vypadala docela sympaticky. Zaujal mě takový detail v jejím výstřihu - malá asi dva centimetry dlouhá jizvička, umístěná těsně nad klíční kostí. Jeden by to neřekl, ale ta jizva tam působila jako nějaký šperk. Dělala tuhle docela obyčejnou holku něčím zvláštní.

Vrátil jsem se do reality. „…dělám v rádiu, ale účetní,“ představovala se Marieta. Vilja se jako obvykle rozpovídal, jako vždycky když došlo na hudbu. Zrovna on ale viděl hudbu skoro ve všem. A už tu byl autobus, bylo načase se hřadovat dovnitř. Marieta cosi šeptala Pernerovi, objali se a on jí políbil na nos.

V tu chvíli mě štípl ďábel skrytý v detailu. Něco je špatně! Ale zatím jsem nevěděl, co to bylo.

Nastoupili jsme. Autobus se rozjel. Perner mával a jeho dívka na zastávce mu poslala vzdušný polibek.

* * *

vPerner: ahoj
Ladná: cau
vPerner: dík za ten pátek
vPerner: a za tu pusu se omlovám
Ladná: to uz mi nikdy nedelej! to jsme si nedomluvili!
vPerner: promiň, ono to z té situace vyplynulo
vPerner: chtěl jsem, aby to vypadalo věrohodně…
vPerner: dík, žes mě neprozradila
Ladná: :-(
Ladná: ale to se proste nedela… :-(
Ladná: tobe by nevadilo, kdybych te znicehonic polibila?
vPerner: no…
vPerner: popravdě řečeno ne :-D
Ladná: ale no tak!
Ladná: ty jsi v jine situaci…
Ladná: nechapu, k cemu ti to vlastne bylo
vPerner: hmmm :-(
vPerner: chtel jsem skryt to, že jsem sám.
vPerner: Asi sám před sebou.
vPerner: taková svérázná terapie, ale stala se z toho skutečnost
vPerner: zfalšovat emaily? tak snadné
Ladná: mas tohle zapotrebi?
vPerner: nemam…
vPerner: ale nemám zapotřebý být sám, když všichni ostatní jsou s někým
Ladná: vsichni ne :-(
vPerner: kdo treba ne?
Ladná: treba ja
Ladná: ja jsem taky sama
**vPerner se cítí divně, neví co říct.
vPerner: nevím, co na to říct.
Ladná: na to se neodpovida…
Ladná: dohraju s tebou tu hru az do konce, ale musi to byt brzy, slib mi to
**vPerner přísahá na bibli.
vPerner: slibuju
Ladná: tak mi pred odjezdem kup velkou drahou cokoladu a vyhlizej me pri prijezdu. a hlavne - NAPADNE!

* * *

Náš návrat byl skutečně únavný. Byl to takový ten návrat, kdy člověk už počítá kilometry do Města. Když mikrobus mířil k autobusovému stání na Oboře, byli jsme rádi, že jsme doma. Byl večer, svítily lampy a poslední kancelářské myši se vracely do svých děr.

Pomalu jsme se rozutekli. Lauri zmizel do metra, Vilja se přivítal se svou houslistkou, která na něj čekala, a společně zmizeli na lávce nad místní dráhou. Já jsem se odebral vystát svou frontu na venkovský autobus.

Na místě, kde nás mikrobus vyložil, zůstal Perner sám. Sledoval hodinky, smutně koukal na bonboniéru, kterou držel v rukou. Pomalu mu začínalo docházet, že jeho milá dnes nedojde. Přijel mi spoj. Nasoukal jsem se dovnitř a stará Karosa se dala na svou každodenní šedou cestu po Hlubočickém venkově. Perner zůstával stále na zastávce.

* * *

Toho večera jedl Perner bonbóny sám. A nechutnaly mu. I láska, která není skutečná, dovede zklamat.

Nedal na sobě ale nic znát. Statečně visel ve všech diskuzích, kde byl očekáván. A toho večera dostala místnost `#signalprocessing` první dámskou návštěvu za dobu své existence:

Roden: rikam, je to zbastleny jazyk
Roden: kdyz volam funkci date, ocekavam, ze se nejak bude chovat
vPerner: ale vždyť se chová podle manuálu
**do místnosti vstoupil/a Marieta
Roden: podle manualu? ja nemam zapotrebi koukat se do manualu!
Marieta » vPerner: psst! nic nepis, cekej!
Roden: kdyz se funkce jmenuje date, cekam ze se bude nejak chovat, na to jsou standardy
Marieta » vPerner: zeptej se verejne, proc neodpovidam
vPerner: Marieta: proč mi neodpovídáš?
Marieta » vPerner: a ted pockej
Roden: je to zbastlenej jazyk, to mi nevymluvis
Marieta » vPerner: nic nepis, cekej
Marieta » vPerner: cekej
Marieta » vPerner: porad cekej
**Marieta opustil/a místnost
Marieta » vPerner: a ted jim napis, ze musis pryc
vPerner: musim AFK
**vPerner opustil/a místnost
Roden » vPerner: jsi v poho?
vPerner » Roden: jo
Marieta » vPerner: a ted napis nejvetsi drbne od vas z prace a postezuj si, ze ses se mnou rozesel…

A Perner tak učinil. V pátek večer toto „tajemství“ svěřil jedné spolehlivé drbně. Ta v sobotu neodolala a (stále jako tajemství) to svěřila několika kamarádkám. V pondělí ráno si o tom povídali vrabci na střeše, slečny recepční a vůbec my všichni ostatní, kterým do toho nic nebylo.

* * *

Nedávno jsem četl rozhovor s jedním spisovatelem. Vysvětloval, že jeho povídky jsou vlastně z půlky pravdivé, ale z té druhé půlky, než si většina lidí myslí, z té míň pravděpodobné.

Stejně tak jsme všichni věřili v Pernerův rozchod, i když byl smyšlený.

Jenže někdy si prostě pravda najde cestu na povrch. A protože se jedná o pravdivý příběh, našla si pravda cestu na povrch úplně nepravděpodobnou cestou - úplnou náhodou.

* * *

To pondělní ráno se Perner tvářil jako obvykle. Nedal na sobě znát, že se o víkendu rozešel. Drby se roznesly rychle, všichni jsme to věděli, ale nikdo z nás ho vlastně neznal tak dobře, aby jsme se ho na něco ptali nebo ho utěšovali.
Perner tak předstíral, že se nic neděje. Jako každé ráno odešel do kuchyňky vařit si kávu. A já, jako každé ráno, poslouchal rádio.

čas všechno zahojí,
zas zvykneš si žít sám,
já toužím zůstat sám,
to víš, vždyť mě znáš,
to víš, vždyť mě znáš
,“

zněla píseň¹ v rádiu. Pomyslel jsem na Pernera. Chudák.

Pustil jsem se do práce. Píseň pomalu skončila a její místo zaujala jiná. Moc jsem nerozuměl slovům, znělo to moc zasněně. Až když přišel refrén, začal jsem slovům líp rozumět:

děti ženských tváří,
všichni je z Playboye znaj,
sny tvé teď požírá stáří,
slávy světské čas maj…
“²


Playboy v té písni mě nějak zaujal. Obvykle v písních nebývá. Chvíli jsem ho převaloval hlavou, ale pak jsme se vrátil k Pernerovi, jeho přítelkyni s jizvou na krku, její zjevně falešné fotce… Počkat! Já vim, kde jsem tu fotku viděl - v Playboyi! Nebo spíš…



Otevřel jsem si okno s facebookem a našel Pernerovu přítelkyni, teď už bývalou. Ano, jako profilovou fotku použila Lennu. Bože, ona chodí s vystudovaným programátorem a skrývá se za fotografií Lenny. To je jako kdyby malířova modelka použila fotografii Mony Lisy, studentka operního zpěvu Emmu Destinnovou a učitelka češtiny Boženu Němcovou.

Obrázek Lenny je totiž notoricky znám mezi programátory. Používá se už od sedmdesátých let pro testování kompresí fotografií. Je na ní tvář a rameno mladé ženy a ano - původně je to fotografie z Playboye.

Díval jsem se dál na ten facebook a trkla mě druhá divná věc. Ta holka se tam objevila dva dny před tím, než Perner odklikl „ve vztahu s Marieta Kralupská“. Rozklikával jsem to dál a dál a rostlo ve mně přesvědčení, že celý její facebookový profil je samá lež. Dost možná, že celá Marieta je jedna velká lež…

Otevřel jsem okno s chatem a po delším váhání jsem napsal Pernerovi:

Nord: Viktore, můžu se tě na něco zeptat?
vPerner: ptej se…
Nord: jdou řeči, že jste se o víkendu s Marietou rozešli…
vPerner: to nejsou řeči…
Nord: aha, tak promiň
Nord: a můžu se tě zeptat ještě na jednu věc?
vPerner: ptej…
Nord: není to náhodou celé bouda? ten její profil na facebooku je zjevně falešný
vPerner: nebud paranoidni…
Nord: jo? a proč používá jako profilovku Lennu? proč se tam objevila o dva dny dřív, než odklikla ve vztahu s tebou? proč má mezi spolužáky samé neaktivní účty?

Zvedl jsem oči od monitoru a pohlédl jsem mu do tváře - Perner zbledl.

* * *

Toho večera Pernerovi vyskakoval na chatu zvědavý dotaz:

Ladná: tak co kolegove? veri ti tvuj rozchod?
vPerner: paráda, sežrali to i s navijákem
vPerner: teda až na jednoho, ale toho jsem ukecal k mlčení
Ladná: vidis s tou hroznou komedii ted muzem prestat
vPerner: dík! moc si mi pomohla!
Ladná: nz
vPerner: hele…
vPerner: a nezašla bys někdy na kafe? :-D
vPerner: (abych se ti nějak odvděčil)
Ladná: a vis ze treba jo ;-D

* * *

Jen málo vztahů začalo rozchodem. Tohle byl jeden z nich. O čtrnáct dní později nám Perner svou dívku představoval podruhé - tentokrát pod jejím skutečným jménem. Prošlo mu to.

„To je Klára, to je Lauri, to je Vilja,“ představoval nás Perner a pak představil i mě. „Myslím, že už jste o sobě slyšeli.“ - „Jo, to jo, těší mě!“ potřásl jí Vilja rukou. - „Lauri, taky mě těší. Ale neviděli jsme se už někdy?“ ptal se nejistě Lauri, který měl paměť na tváře. Perner začal blednout. - „Ale, to je jen déjà vu,“ uklidnil jsem ho vysvětlením pro Lauriho.

FINIS

---

1: viz píseň Čas všechno zahojí od skupiny Tichá dohoda
2: viz píseň Fotky od skupiny Toyen
3: viz http://en.wikipedia.org/wiki/Lenna

ikonka sbírka Ze sbírky: povídky ze života

přidáno 04.09.2014 - 21:38
Singularis: co se týká jména hlavního hrdiny - Viktor znamená vítěz, to je ideální jméno pro smolaře. V povídkách mám ještě jednoho smolaře, co se jmenuje Viktor. Perner je zase neobvyklé, ale snadno vyslovitelné příjmení (to jsem si půjčil od stavitele železnic Jana Pernera).
přidáno 04.09.2014 - 19:37
I po druhém přečtení se mi tato povídka moc líbí. Konec mě už tentokrát nepřekvapil, ale všiml jsem si jiných věcí. Zajímal by mě původ jména Viktor Perner. Jak Tě napadlo?

A ten polibek mi připomněl podobnou situaci v mé povídce Sledování Kobolta.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pygmalion.net : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Nad červenajícími plody jabloní
Předchozí dílo autora : Glockspiel

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku