Komix mě moc pobavil. Přesně takový druh humoru mám rád/a! :-D

Strach: „Nicmene preneseni "fukci zdarma" do "funkci placenych". Povazuji za kapitalisticky neuvazeny "pay for win" krok.“ — S tím nesouhlasím. To, že je něco zdarma, nemusí znamenat, že to zdarma zůstane. Za „pay to win“ bych označil/a zpoplatnění něčeho, co člověk nutně potřebuje k úspěchu, tedy např. zpoplatnění nejoblíbenějších žánrů (v tomto případě básní), ukázání díla v žebříčku na hlavní stránce; nebo vložení díla rozumného rozsahu. Zakázání komentářů je spíš osobní věc, rozhodně to není něco, co by autorům zajišťovalo úspěch (spíš naopak — jak LUKiO podotkl v četu — asi nejsem jediná osoba, která se dílům se zakázanými komentáři vyhýbá).

Myšlenka knihy jako filmu se mi líbí; už proto, že mám rád/a scénáře. Toto je něco podobného, ale není to úplně totéž, protože scénář se píše tak, aby to hlavně dobře vypadalo zfilmované, zatímco tato povídka je psaná především tak, aby dobře působila napsaná.

Bavilo mě to.

„Vůbec tomu nerozumíš. / Asi ne. / Čaroděj je ten co dělá magii. / Aha. / Tak jo.“ — Tento obrat mi strašně připomíná Medvídka Pú. :-)

Působí to na mě dojmem prvního náčrtu — spousta dobrých nápadů, ale nedodělané; mám při čtení tendenci chtít to opravovat (zajímalo by mě, zda se toto děje někdy profesionálním editorům...). Něco z toho může být záměr, ale určitě ne všechno. Co má třeba znamenat slovo „zajelo“ ve větě „protože sluníčko zajelo se rozhodlo“?

Připadne mi absurdní zmiňovat v tomto kontextu „oprátku“, když se server jmenuje „Psanci“. Ale pobavilo mě to.

Na to, že je ti čtrnáct let, vidíš situaci podle mě hodně dobře. Jediné, v čem bych nesouhlasil/a (i když to je asi věc názoru), je, že válka je především „krvavý“ nástroj na řešení sporů, nástroj smrti je to až tak mimochodem.

Obsahu nerozumím, ale oslovuje mě rytmus, je mi příjemný. Hezky by se to poslouchalo.

„Ano, hádáte správně, podlehla kouzlu umělé inteligence.“ :-D

Povídka se mi líbila. Povídky z pohledu věcí mám rád/a.

Přeji ti to. Ale je otázka, zda ti bude stačit „žít“ jen ve volném čase. Cítím z toho touhu, ale když je touha splněna jen dočasně, může z toho být stesk.

Čte se to dobře a začíná to být zajímavé.

Líbí se mi, že je zmíněno použití lokalizace zařízení ke sledování lidí. Připadne mi, že lidem tato možnost u těch zařízení málo vadí.

Formátování podnadpisů je přehlednější než u první části.

Je to napsané poměrně dobře a zajímavě, jen je tam celá řada překlepů (ale nic zásadního, všechny by šlo snadno opravit). Trochu mi vrtá hlavou, jak vypadá Klářin telefon, protože se zaklapávacími telefony nemám zkušenosti. Také mi vrtá hlavou, proč je v kapitole 2 dvakrát „Očima Kláry“? Nestačilo by to tam jen jednou?

Doporučuji ty mezinadpisy „Očima Kláry“ zvýraznit tučným písmem nebo kurzívou, aby se nepletly s okolním textem.

Ještě jeden detail: „Z úst se jí vnímavě vznášela pára.“ — Jak se může pára vznášet vnímavě? To mi nedává smysl...

A tady jsou ty překlepy:

„jeho hlas projely ranní ticho jako ostří nože“ — „projel“

„osmatileté děti“ — „osmileté“

„v vybíjené“ — „ve vybíjené“, „v“ by se tam nedalo vyslovit

„Usamál se“ — „Usmál se“

„když přišla bližší“ — „když přišla blíž“

„Klára se trhla“ — „Klára sebou trhla“

„Zničehonic se ze chodby“ — „z chodby“

„Dralo se tam něco nového – nebezpečné, krásné a absolutně nepředvídatelné.“ — Ta ostatní přídavná jména musejí také dodržet stejný pád, takže „nebezpečného, krásného a absolutně nepředvídatelného“.

Queen Lylith: Co myslíš tím, že román na pokračování zde nemá šanci? Já zde vydávám román Vamesa a Vanesa a dnes jsem vydal/a kapitolu 30. Možná nemá šanci se udržet v přehledu nových děl, ale to je v pořádku, psaní není závod; stačí zaujmout čtenáře, kteří se budou vracet z vlastního zájmu a ne proto, že by jim to někdo nabídnul. Já myslím, že to omezení má smysl, jinak by tu bylo tolik děl, že by je lidé ani nestíhali sledovat.

Jinak, vydávat víc kapitol najednou je podle mě dobré řešení.

Ta ilustrace je surrealistická a úžasná! :-)

Tato báseň mě oslovuje a asociuje mi témata dnešní doby, hlavně reklamu, která lidem „vymývá mozky“ a instaluje do nich svoje podloudná sdělení, a myšlenka nahrazování lidského myšlení strojovou automatizací nebo externími službami vůbec. Jenže problém je v tom, že když nebude člověk myslet, přestane to umět, a je úplně jedno, zda nebude myslet proto, že to za něj udělá stroj, nebo proto, že to za něj udělá jiný člověk.

Nedaří se mi v tom vidět nic konkrétního, spíš z toho jen cítím jakousi rezignaci a touhu po útěše.

Velice zajímavé téma a poutavě napsané. Těším se na další kapitolu.

Text má nedostatky v pravopisu (hlavně čárky) a místy se trochu opakují slova. Je tam hodně málo uvozujících vět; zatím, když jsou tam jen dvě jasně rozlišitelné postavy, to není až tak vážný problém, ale pokud bude v dalších kapitolách skupina lidí, bude problém, když všechny promluvy splynou dohromady, protože nebude jasné, kdo co řekl. Doporučuji tedy začít raději uvozující věty používat co nejvíc. Nadbytečná uvozující věta je podle mě menší problém než chybějící.

„dostává svého jména“ — „dostává svému jménu“
„Nashledanou“ — „Na shledanou“

Ale oceňuji použití správných českých uvozovek. Líbí se mi myšlenka rozpoznávat náladu podle čaje, ale nemyslím, že by dobře fungovala u většiny lidí; hodně lidí volí čaj podle chuti, ne podle nálady.

Ze začátku by to chtělo trochu víc dělit odstavce. Když jsou příliš dlouhé, obtížně se to čte. Také mi text připadne trochu rozvláčný, má děj, ale ten je dost pomalý. Hlavně v první části příběhu se dost opakují slova a mimo přímé řeči to docela vadí. Ale pak to začne být zajímavější a jsou tam dva momenty, které mě příjemně pobavily („Jste svítící šílenci, kteří se mě bojí.“ a „Pořád bych se hádal.“).

Některé myšlenky jsou tam trochu divné, třeba: čtyři původní živly daly vzniknout pátému živlu, životu, a ten pak dával vzniknout... dalšímu životu? Nebo pak: andělé, kteří se zoufale bojí neznáma a bojí se, že přijdou o svůj svět, chystají rituál, který nikdy nikdo nezkusil a který rozbije jejich svět na čtyři živly, aby se toho neznáma zbavili?

Celkově bych opravdu doporučil/a to zkrátit tak na polovinu, hlavně úvodní část a rychleji vtáhnout čtenáře do děje. A v úvodu důkladněji dělit odstavce, aby byl text přehlednější. Sice jsem si z toho příběhu neodnesl/a žádné ponaučení, ale funguje a má několik momentů, na které budu vzpomínat, třeba na tu kupoli a na to, že o životě a smrti si každý rozhoduje sám.

Dovedu si tu situaci živě představit, je v básni ztvárněna velmi dobře. Jen mi vrtá hlavou tato část: „Rozum mi odpustiť nedá, / vraví, že zabudnúť treba.“ Připadne mi, že je to trochu protimluv — odpuštění obvykle funguje jako předpoklad zapomnění, tedy člověk musí nejdřív někomu odpustit a teprve pak mu půjde zapomenout na to, co mu ten člověk udělal. Ale nevím, zda není moje úvaha úplně mimo...

Ta myšlenka mi připadne docela zásadní, zvlášť v kontextu dnešní doby, kdy vzniká silná tendence zákazů, zakazovat věci, které se obecně soudí, že lidem škodí, a lidem, kteří ty zákazy prosazují, nedochází, že tím také připraví lidi o spoustu příležitostí a formujících faktorů, které by z těch „špatných věcí“ vzešly.

Současně ale cítím potřebu dodat, že to funguje i naopak - nejen, že všední a negativní věci v životě mohou přinést v důsledku také pozitivní a celoživotní přínosy, ale rovněž to, co se považuje za pro člověka pozitivní, ho může svést na zcestí a nechat ho promrhat roky svého života něčím, co mu nakonec přinese víc špatného než dobrého. Je to vlastně docela smutné, že snaha plnit si život tím pozitivním v praxi často nefunguje tak, jak by lidé chtěli a jak očekávají... Asi to chce moudrost a zkušenosti, aby to fungovalo lépe.

A pokud jde o otázku, zda mám v životě nějaký okamžik, který vypadal obyčejně, ale bez něj by můj život vypadal úplně jinak, ano, myslím, že takových okamžiků má asi v životě každý člověk spoustu, ale typicky jsou nashromážděné v dětství, pubertě a adolescenci; okamžiky, jako kdy se člověk učí chodit a mluvit, když dostane očkování nebo když si uvědomí svoji sexuální orientaci. Tyto okamžiky se nijak zvlášť neslaví, ale bez nich by život člověka vypadal naprosto jinak.

Krásné. Zjištění, které je dnes potřeba lidem zdůrazňovat víc než kdy dříve, obzvlášť těm, kdo si dopisovali s četbotem, jako by to byl člověk. Navíc podané velice působivým způsobem.

Působí to na mě smutným dojmem a kontrast dětství a ticha tomu dodává jakousi nedořečenost. A ta ilustrace obrázkem je působivá. Velmi povedené dílo.

Slovo „diner“ v tomto významu neznám, takže mi během skoro celého čtení vrtalo hlavou, kdo nebo co to je. Nakonec jsem dospěl/a k závěru, že je to něco jako bar. Čte se do snadno, nikde to nedrhne. Na můj vkus je to dost rozvláčné, ale to většina románů, takže to asi není problém.