Na první pohled povídce nemám co vytknout, zaujala mě a místy i pobavila, nejvíc „„C, L, O, T, I, N, G,“ hláskuje vedoucí důležitě a blbě.“

Při čtení jsem si dlouho myslel/a, že se z toho nakonec vyklube, že balík je do Srbska u Karlštejna, které znám hlavně díky tomu, že je tam nádraží. To, že to tak nakonec není, bylo pro mě spíš nepříjemné překvapení. A ten konec je vyloženě smutný, nevěděl/a jsem, zda mi má být víc líto těch balíků nebo babky. Děkuji za povídku.

Zajímalo by mě, kdo si co představí pod tím „tebou“. Mě by to pasovalo na návykové sociální sítě, ale u některých lidí by to mohl být i nějaký člověk. Rozhodně zajímavé téma k zamyšlení!

Myslím, že je snadné se naivně zamilovat do někoho, o kom známe jen dobré věci a ty špatné nám někdo zamlčel, nebo jsme se prostě rozhodli jim nevěřit. Podobně snadné může být se zamilovat do někoho, o kom slyšíme sice pořád jen špatné věci, ale myslíme si, že je to nezasloužená kampaň, která má za cíl mu zničit pověst, takže máme potřebu ho chránit.

Naopak dozvědět se o nějakém člověku úplné informace, které by nebyly zkresleny ani jeho vlastním vychloubáním či manipulováním, ani vizemi jeho nepřátel, a vytvořit si k němu komplexní postoj odpovídající tomu, co si ve skutečnosti zaslouží, to je opravdu těžké, v dnešní době možná ještě těžší než dřív, protože těch, kdo se nám snaží podsouvat nějaký postoj jako jediný správný, je v mediálním prostoru hodně.

V těchto volbách jsem prakticky moc nevěděl/a, koho volit, ale nakonec jsem i docela rád/a, jak to dopadlo, protože to mohlo dopadnout hůř.

Nejsem odborník na básně, ale podle dojmu bych také hlasoval/a pro „něco mezi“, určité znaky básně to určitě má. Celkem se mi to líbí, ale mate mě ten konec (ale pokud má být matoucí, je to v pořádku).

Také mě to pobavilo. Dobrý nápad. Nejvíc mě pobavilo „ten rohlík je error!!“

Smutek je cenný. Já jsem člověk, který snáší depresivní stavy velmi dobře (pokud nejsou extrémní), ale smutek je něco k prožití, něco zajímavého. Zvlášť když k němu hraje hudba, která se k němu hodí. Tato báseň na mě působí zvláštně, neuchopitelně. Nemám tam moc co kritizovat (pokud jejím záměrem nebylo vyjádřit se jasně, což se u básní obvykle neočekává).

To „každá sama“ by nemuselo být matoucí, v množném čísle se předměty rodu ženského a mužského životného sice podle normy slučují do plurálu maskulina, ale to je jen norma, prakticky vzato není důvod je nesloučit místo toho do plurálu feminina. V takovém případě by tam ale předtím muselo být „nechaly“, což lze ale bez bližšího vysvětlení interpretovat jako překlep.

Zajímalo by mě, co pro koho rod kterého slova v takovém kontextu znamená. Myslím, že mezi „nechali“ a „nechaly“ nebude pro většinu lidí velký rozdíl. Mezi „každá sama“ a „každý sám“ už by být mohl. A nabízí se i nestandardní kombinace „káždá sám“ a „každý sama“. Vnímají je lidé podobně, nebo každý jinak? To by mě zajímalo.

Myšlenka mě oslovuje, i když už myslím o krok dál – co se z těch profilů stane, až je oživí umělá inteligence a z Facebooku tak bude nekromant... Nezávidím konformním lidem jejich vyhlídky do budoucna. Časem už je snad Facebook ani nebude potřebovat.

Homér: Dobrá otázka. Za těch pár let už jsem zapomněl/a, co jsem tím měl/a na mysli. Nyní mě napadají dva možné výklady:

Buď moderní svět skončil uzávěrami kvůli covidu, které přinesly práci z domu (klidně i z postele), takže namísto postavami ve fantasy světě se nyní spisovatelé/ky cítí být spíš postavami v počítačové hře.

Nebo že moderní svět skončí, až začne svět postmoderní. (Což je ovšem zcela abstraktní myšlenka.)

Bez překladu mi to neříká nic (neumím španělsky), ale když si to nechám přeložit, připomíná mi to atmosférou znělku anime Čarodějova nevěsta ( https://www.youtube.com/watch?v=KuZbmLLv1vM ), snad je tam alespoň podobný motiv. Váhám, zda by mě to mělo oslovovat, ale neoslovuje. Cítím v tom zvláštní balancování mezi osaměním a komunikací s někým. A také určitou nejistotu ohledně toho, jak to dopadne.

Tato báseň mi připomněla, že bych měl/a napsat něco podobného jako https://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=40125-praha-hlavni-nadraz
i-stvoridla-brno-hlavni-nadrazi , ale kde by byl Přerov, Studénka a Bohumín. Zvláštní, jaké asociace mi vyvolává...

Místy mám potíže textu porozumět, nejvíc v části „maybe this love
this yearning love made safe by impossibility is forgiveness“, to mi ani nejde rozložit na věty. Ale celkově na mě text působí živým a konzistentním dojmem a dovedu si podle něj utvořit působivou představu, jen si nejsem jistý/á, jak nazvat ten pocit, který evokuje; je to trocha stesku po domově, trocha smutku a trocha trpkosti.

Tato báseň na mě silně zapůsobila. Zdá se mi, že se v ní určitým způsobem poznávám. (Přinejmenším odpovídá to, že už delší dobu píšu převážně pro sebe.) Mám strach, že ti neslyšící řvouni, zvouce se aktivisty/kami, přesvědčí společnost, že účel světí prostředky a že když má druhý člověk méně pokrokové názory, je v pořádku ho za to napadat, ponižovat a urážet. To je to, z čeho teď mám největší strach, a projektuji si to do té přestavy temna, bolesti a ohně. Zajímalo by mě, co si pod tím představují druzí lidé.

Děkuji za další provokativní příležitost k zamyšlení.

Jasná a působivá představa. Děkuji za ni.

Popisy snů mi často připadají zajímavé a tento k nim patří. Zpočátku mi to moc jako popis snu nezní, ale ke konci už ano. Zajímavý zážitek.

Děkuji za haiku. Oslovilo mě a evokovalo mi krásnou písni kapek a vody. Ty slzy pociťuji dost jednoznačně (jako metaforické označení kapek deště), protože mám déšť spojený s radostí, s pláčem mi nedává smysl a ani sirotky s pláčem spojené nemám, ti, které znám z knih či filmů (Anne Shirley, Harry Potter, Pollyanna), obvykle neplakali.

Báseň mě oslovuje, protože právě takový pocit, že mne múzy opustily, jsem měl/a loni, když jsem zůstal/a delší dobu v domácí izolaci, a vlastně ho stále ještě mám, protože jsem teď v izolaci znovu a nepříjemně to dopadá na můj duševní stav. Právě po realitě se mi stýská, protože to byl dobrý zdroj inspirace a zážitků. Už se mi nepíše tak dobře jako dřív.

Určitě by mě potěšilo, kdybys mi kousek té reality zkusila zprostředkovat a nemusel by být špatný nápad ji se sněním trochu skombinovat.

Je-li to pokračování, má být vnímáno samostatně? Pokud ne, chtělo by to možná doplnit odkaz na tu báseň, nebo i celý její text.

Zajímavé. Báseň jsi zařadila jako smutnou, ale na mě působí smutně snad až ten poslední verš, všechny předchozí mi budí spíš pozitivní a radostné pocity, což je asi dáno i tím, že už mám skoro dva roky výrazně omezené vycházení a společenské styky kvůli pandemii, takže myšlenka „chci ven“ se mi v hlavě objevuje dost často. Je zajímavé, jak může něco na jednoho člověka působit smutně a na druhého radostně.

Alma Neradostná: Velice děkuji za vysvětlení toho příběhu. Docela mě i osobně oslovuje, protože jsem nedávno zažil/a velice podobný pocit ztracenosti, když jsem do hloubky přemýšlel/a o tom, co ve společnosti znamená „pohlaví“, a uvědomil/a jsem si, že u druhotných pohlavních znaků neexistuje žádná objektivní hranice mezi mužstvím a ženstvím. (Činí snad jeden chloupek na nečekaném místě ženu mužskou? Dva chloupky? Tisíc chloupků?) S takovým zjištěním za hranicemi běžné reality opravdu není snadné se vyrovnat.

Chtěl/a bych tomu rozumět, ale asi nerozumím, protože s metaforami si obvykle nevím rady a zde se mi ani nedaří rozpoznat, co by mohlo být metaforou a co ne, spíš jen, co doslovně nedává smysl. Jde-li však o popis rozpoložení duše, bude asi metaforou vše a o to je to pro mě beznadějnější. Alespoň téma je mi blízké.