Ta myšlenka mi připadne docela zásadní, zvlášť v kontextu dnešní doby, kdy vzniká silná tendence zákazů, zakazovat věci, které se obecně soudí, že lidem škodí, a lidem, kteří ty zákazy prosazují, nedochází, že tím také připraví lidi o spoustu příležitostí a formujících faktorů, které by z těch „špatných věcí“ vzešly.

Současně ale cítím potřebu dodat, že to funguje i naopak - nejen, že všední a negativní věci v životě mohou přinést v důsledku také pozitivní a celoživotní přínosy, ale rovněž to, co se považuje za pro člověka pozitivní, ho může svést na zcestí a nechat ho promrhat roky svého života něčím, co mu nakonec přinese víc špatného než dobrého. Je to vlastně docela smutné, že snaha plnit si život tím pozitivním v praxi často nefunguje tak, jak by lidé chtěli a jak očekávají... Asi to chce moudrost a zkušenosti, aby to fungovalo lépe.

A pokud jde o otázku, zda mám v životě nějaký okamžik, který vypadal obyčejně, ale bez něj by můj život vypadal úplně jinak, ano, myslím, že takových okamžiků má asi v životě každý člověk spoustu, ale typicky jsou nashromážděné v dětství, pubertě a adolescenci; okamžiky, jako kdy se člověk učí chodit a mluvit, když dostane očkování nebo když si uvědomí svoji sexuální orientaci. Tyto okamžiky se nijak zvlášť neslaví, ale bez nich by život člověka vypadal naprosto jinak.

Krásné. Zjištění, které je dnes potřeba lidem zdůrazňovat víc než kdy dříve, obzvlášť těm, kdo si dopisovali s četbotem, jako by to byl člověk. Navíc podané velice působivým způsobem.

Působí to na mě smutným dojmem a kontrast dětství a ticha tomu dodává jakousi nedořečenost. A ta ilustrace obrázkem je působivá. Velmi povedené dílo.

Slovo „diner“ v tomto významu neznám, takže mi během skoro celého čtení vrtalo hlavou, kdo nebo co to je. Nakonec jsem dospěl/a k závěru, že je to něco jako bar. Čte se do snadno, nikde to nedrhne. Na můj vkus je to dost rozvláčné, ale to většina románů, takže to asi není problém.

Souhlasím s Umouněnkou. Je to momentka, podobně jako moje dílo Haf. Název „Svinov“ se svými konotacemi (které se u mě mohou lišit od těch, které mají obyvatelé Ostravy) mi do toho překvapivě dobře zapadá.

Dobře zvolené písmeno.

Připadá mi konzistentní a blízká.

Zní to jako kvalitní začátek příběhu. Název a anotace jsou tajemnější než samotný příběh. Místy se trochu ztrácím, kdo co říká, ale to je spíš můj problém, protože ze scénářů jsem zvyklý/á na neustálé opakování jmen, které mi pak v próze schází.

Sympatická miniatura s dobrou myšlenkou. Myslím, že to, když člověka okolnosti nezlomí, ale ohnou, je spíš remíza než vítězství.

Působivá a kvalitní báseň. Jen v posledním verši první sloky je asi překlep (kydž, předpokládám, že to mělo být „když“).

Na první pohled povídce nemám co vytknout, zaujala mě a místy i pobavila, nejvíc „„C, L, O, T, I, N, G,“ hláskuje vedoucí důležitě a blbě.“

Při čtení jsem si dlouho myslel/a, že se z toho nakonec vyklube, že balík je do Srbska u Karlštejna, které znám hlavně díky tomu, že je tam nádraží. To, že to tak nakonec není, bylo pro mě spíš nepříjemné překvapení. A ten konec je vyloženě smutný, nevěděl/a jsem, zda mi má být víc líto těch balíků nebo babky. Děkuji za povídku.

Zajímalo by mě, kdo si co představí pod tím „tebou“. Mě by to pasovalo na návykové sociální sítě, ale u některých lidí by to mohl být i nějaký člověk. Rozhodně zajímavé téma k zamyšlení!

Myslím, že je snadné se naivně zamilovat do někoho, o kom známe jen dobré věci a ty špatné nám někdo zamlčel, nebo jsme se prostě rozhodli jim nevěřit. Podobně snadné může být se zamilovat do někoho, o kom slyšíme sice pořád jen špatné věci, ale myslíme si, že je to nezasloužená kampaň, která má za cíl mu zničit pověst, takže máme potřebu ho chránit.

Naopak dozvědět se o nějakém člověku úplné informace, které by nebyly zkresleny ani jeho vlastním vychloubáním či manipulováním, ani vizemi jeho nepřátel, a vytvořit si k němu komplexní postoj odpovídající tomu, co si ve skutečnosti zaslouží, to je opravdu těžké, v dnešní době možná ještě těžší než dřív, protože těch, kdo se nám snaží podsouvat nějaký postoj jako jediný správný, je v mediálním prostoru hodně.

V těchto volbách jsem prakticky moc nevěděl/a, koho volit, ale nakonec jsem i docela rád/a, jak to dopadlo, protože to mohlo dopadnout hůř.

Nejsem odborník na básně, ale podle dojmu bych také hlasoval/a pro „něco mezi“, určité znaky básně to určitě má. Celkem se mi to líbí, ale mate mě ten konec (ale pokud má být matoucí, je to v pořádku).

Také mě to pobavilo. Dobrý nápad. Nejvíc mě pobavilo „ten rohlík je error!!“

Smutek je cenný. Já jsem člověk, který snáší depresivní stavy velmi dobře (pokud nejsou extrémní), ale smutek je něco k prožití, něco zajímavého. Zvlášť když k němu hraje hudba, která se k němu hodí. Tato báseň na mě působí zvláštně, neuchopitelně. Nemám tam moc co kritizovat (pokud jejím záměrem nebylo vyjádřit se jasně, což se u básní obvykle neočekává).

To „každá sama“ by nemuselo být matoucí, v množném čísle se předměty rodu ženského a mužského životného sice podle normy slučují do plurálu maskulina, ale to je jen norma, prakticky vzato není důvod je nesloučit místo toho do plurálu feminina. V takovém případě by tam ale předtím muselo být „nechaly“, což lze ale bez bližšího vysvětlení interpretovat jako překlep.

Zajímalo by mě, co pro koho rod kterého slova v takovém kontextu znamená. Myslím, že mezi „nechali“ a „nechaly“ nebude pro většinu lidí velký rozdíl. Mezi „každá sama“ a „každý sám“ už by být mohl. A nabízí se i nestandardní kombinace „káždá sám“ a „každý sama“. Vnímají je lidé podobně, nebo každý jinak? To by mě zajímalo.

Myšlenka mě oslovuje, i když už myslím o krok dál – co se z těch profilů stane, až je oživí umělá inteligence a z Facebooku tak bude nekromant... Nezávidím konformním lidem jejich vyhlídky do budoucna. Časem už je snad Facebook ani nebude potřebovat.

Homér: Dobrá otázka. Za těch pár let už jsem zapomněl/a, co jsem tím měl/a na mysli. Nyní mě napadají dva možné výklady:

Buď moderní svět skončil uzávěrami kvůli covidu, které přinesly práci z domu (klidně i z postele), takže namísto postavami ve fantasy světě se nyní spisovatelé/ky cítí být spíš postavami v počítačové hře.

Nebo že moderní svět skončí, až začne svět postmoderní. (Což je ovšem zcela abstraktní myšlenka.)

Bez překladu mi to neříká nic (neumím španělsky), ale když si to nechám přeložit, připomíná mi to atmosférou znělku anime Čarodějova nevěsta ( https://www.youtube.com/watch?v=KuZbmLLv1vM ), snad je tam alespoň podobný motiv. Váhám, zda by mě to mělo oslovovat, ale neoslovuje. Cítím v tom zvláštní balancování mezi osaměním a komunikací s někým. A také určitou nejistotu ohledně toho, jak to dopadne.

Tato báseň mi připomněla, že bych měl/a napsat něco podobného jako https://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=40125-praha-hlavni-nadraz
i-stvoridla-brno-hlavni-nadrazi , ale kde by byl Přerov, Studénka a Bohumín. Zvláštní, jaké asociace mi vyvolává...