|
Deset minut v mojí hlavě.
 21.07.2026 1 12(2) 0 |
Projíždím tak v tramvaji ranní Prahou, pozoruji mraky a budovy historického centra a najednou - zničehonic - na mě dolehne tíha poznání, které jako bych v sobě už nějakou dobu nosila, jen v mé mysli nebylo plně zformulované. Tíha, která v sobě ale zároveň nese obrovskou lehkost a jistou úlevu.
Může za to asi tahle španělská písnička, která mi hrála ve sluchátkách:
¿Qué posibilidad hay?
¿Y cuántas vueltas tuvimos que dar
Para cruzarnos en ese minuto
En ese segundo, en el mismo lugar?
Kdybych už v patnácti nemusela řešit, jak si sama vydělat (nejen) na učebnice, abych mohla nastoupit na můj vysněný gympl, asi bych nikdy nechodila na svou první brigádu ve Státní opeře.
To, že bych byla ochuzená o spoustu skvělých zážitků a partu nejlepších přátel, které jsem v dospívání mohla mít, je jedna věc.
Ale to není ani zdaleka všechno.
Nežila bych pár krásných let s partnerem, který mi pomohl přežít jedno z nejhorších období mého života.
Neměla bych ve svém životě už asi 17 let svoji nejlepší kamarádku, mou úžasnou vodováhu, bez které si to tady vůbec neumím představit.
Dokonce bych teď se synem nebydlela v bytě, kde bydlíme (a navíc ani v tom předchozím!).
A to jsou jen úplně přímá, nepopiratelná fakta.
Dost pravděpodobně bych pak nešla do té stejné první full time práce, tam bych nepotkala kamaráda, se kterým jsem se vydala na pouť do Santiaga de Compostela a tím pádem bych skoro určitě neodjela ani do Ekvádoru.
Neměla bych svého syna.
A vlastně bych nebyla ani v současné práci.
Nechci tím sklouzávat k univerzální ezo zkratce a falešné jistotě, že všechno se děje z nějakého důvodu. I když v to občas ještě tajně doufám, pravda je, že to prostě nevíme.
Ani nechci spadnout do toxické pozitivity, že to vlastně bylo takhle v pořádku. Nebylo a určitě nechci tvrdit, že mě to nepoznamenalo i negativním způsobem.
Spíš mě to celé přivedlo k myšlence, že nás opravdu někdy zdánlivé drobnosti dovedou do míst, bez kterých by měl náš život úplně jinou podobu.
A přijde mi to dost krásné a zároveň trochu děsivé. Je hrozně zajímavé, jak u některých věcí čekáme, že budou významné, ale náš život v zásadě nezmění. A naopak.
Máte taky nějaký okamžik, který tehdy vypadal úplně obyčejně, ale zpětně vidíte, že bez něj by váš život vypadal úplně jinak?
Může za to asi tahle španělská písnička, která mi hrála ve sluchátkách:
¿Qué posibilidad hay?
¿Y cuántas vueltas tuvimos que dar
Para cruzarnos en ese minuto
En ese segundo, en el mismo lugar?
Kdybych už v patnácti nemusela řešit, jak si sama vydělat (nejen) na učebnice, abych mohla nastoupit na můj vysněný gympl, asi bych nikdy nechodila na svou první brigádu ve Státní opeře.
To, že bych byla ochuzená o spoustu skvělých zážitků a partu nejlepších přátel, které jsem v dospívání mohla mít, je jedna věc.
Ale to není ani zdaleka všechno.
Nežila bych pár krásných let s partnerem, který mi pomohl přežít jedno z nejhorších období mého života.
Neměla bych ve svém životě už asi 17 let svoji nejlepší kamarádku, mou úžasnou vodováhu, bez které si to tady vůbec neumím představit.
Dokonce bych teď se synem nebydlela v bytě, kde bydlíme (a navíc ani v tom předchozím!).
A to jsou jen úplně přímá, nepopiratelná fakta.
Dost pravděpodobně bych pak nešla do té stejné první full time práce, tam bych nepotkala kamaráda, se kterým jsem se vydala na pouť do Santiaga de Compostela a tím pádem bych skoro určitě neodjela ani do Ekvádoru.
Neměla bych svého syna.
A vlastně bych nebyla ani v současné práci.
Nechci tím sklouzávat k univerzální ezo zkratce a falešné jistotě, že všechno se děje z nějakého důvodu. I když v to občas ještě tajně doufám, pravda je, že to prostě nevíme.
Ani nechci spadnout do toxické pozitivity, že to vlastně bylo takhle v pořádku. Nebylo a určitě nechci tvrdit, že mě to nepoznamenalo i negativním způsobem.
Spíš mě to celé přivedlo k myšlence, že nás opravdu někdy zdánlivé drobnosti dovedou do míst, bez kterých by měl náš život úplně jinou podobu.
A přijde mi to dost krásné a zároveň trochu děsivé. Je hrozně zajímavé, jak u některých věcí čekáme, že budou významné, ale náš život v zásadě nezmění. A naopak.
Máte taky nějaký okamžik, který tehdy vypadal úplně obyčejně, ale zpětně vidíte, že bez něj by váš život vypadal úplně jinak?
21.07.2026 - 11:09Napsala jsi to moc hezky, stejné myšlenky se mi taky už dlouho honí hlavou. Role náhody v lidském životě mě nepřestává fascinovat! Vím minimálně o dvou (zpětně viděno) velmi zásadních okamžicích, které mému životu daly úplně jiný směr, ale nastaly vlastně nedopatřením, náhodným seskupením ještě náhodnějších událostí. Přesto – kdyby k nim nedošlo, byla bych dneska úplně jinde, to je jistá věc. Jsem spokojená s tím, kam mě dostaly, ale zároveň by mě strašně zajímalo, co by bylo bez nich... No, to se už nikdy nedozvím.
Výborný je tvůj postřeh, že co pokládáme za důležité, má často daleko menší význam než události zdánlivě banální, jen pěna dní. Možná je to tím, že v první řadě jde vždycky o nás – naše vnitřní nastavení, momentální situaci a ochotu nechat se ovlivňovat právě tímto směrem. Pak stačí třeba jen malinkaté pošťouchnutí.
A víš, co ještě je zvláštní náhoda? Já se k poslednímu dílu tady taky inspirovala v ranní tramvaji (teda šalině ;-)).
Výborný je tvůj postřeh, že co pokládáme za důležité, má často daleko menší význam než události zdánlivě banální, jen pěna dní. Možná je to tím, že v první řadě jde vždycky o nás – naše vnitřní nastavení, momentální situaci a ochotu nechat se ovlivňovat právě tímto směrem. Pak stačí třeba jen malinkaté pošťouchnutí.
A víš, co ještě je zvláštní náhoda? Já se k poslednímu dílu tady taky inspirovala v ranní tramvaji (teda šalině ;-)).
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Z ranní tramvaje : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Předchozí dílo autora : Vlnobití
