Veselá miniatura, zlepšila mi náladu. Alespoň na to štěstí můžeš vzpomínat... :)

Já myslím, že věk samoty není vůbec jednoduchá věc; za potíže s jeho vysvětlením může spíš nedostatečný odstup a nadhled.

Pokud jde o první paradox, myslím, že to, že lidé, kteří nežijí společně, se málo znají, je v pořádku a není to důsledek existence virtuálního světa. Třeba ve Jménu růže se Vilém z Baskervillu a Adso z Melku znali docela dobře, ale jen díky tomu, že spolu většinu času trávili společně. Místní mnichové, ačkoliv tyto dva občas vídali, je prakticky neznali.

Zajímavější mi připadá ten druhý paradox. Tam vidím dvě hlavní příčiny. Když se domlouvá schůzka, ta druhá osoba (ta v pasivní roli) předpokládá, že se od ní očekává, že se té první bude věnovat. Málokdy se domlouvá schůzka typu "budu dvě hodiny s tebou a vůbec mi nezáleží na tom, kde budeme a co budeš dělat". Myslím, že domluvit takovou schůzku by bylo mnohem snažší.

A druhou příčinu vidím v tom, že lidé se dnes snaží co nejvíc dělat věci, do kterých se jim chce/které jsou jim příjemné/pro které mají nadšení/pro které mají motivaci/na které mají náladu/atd. A člověk nedovede na delší dobu dopředu svoji náladu předpovědět, takže domluvení schůzky přináši riziko, že v tu dobu se člověku na tu schůzku nebude chtít jít. A dnešní lidé se rádi vyhýbají závazkům, které musejí plnit, i když se jim nechce, nebo se jim v té chvíli chce do něčeho úplně jiného. Oproti tomu, když přijdeš na nečekanou návštěvu, tento strach z toho, že se jim nebude chtít, odpadá a pravděpodobnost úspěchu je podstatně vyšší.

A pokud jde o tvé otázky, já to tak podobně mám, ale to je tím, že jsem v podobném sociálním postavení; zda to tak v dnešní době vypadá v jiných prostředích, nevím. A vliv na společnost jako celek je velice rozsáhlé téma, které výrazně překračuje rozsah vhodný pro komentář k zápisku v deníku. Možná o tom právě nějaký sociolog píše knihu...

Hezká a zajímavá představa. Ale myslím, že mnozí z těch odešlých se pak časem vrátili, na bohy si vzpomněli a do historie se zapsali. (Třeba Giovanni Boccacio, soudě podle úvodu Dekameronu.)

Já bych vynechal/a ty závorky (bez obsahu), tzn.:
chrámem vína
a jak už to chodí,
na takové
historie zapomíná,

Stejně se ty závorky nečtou a svádí ke svému vypuštění (včetně obsahu) a po něm to některým lidem dává trochu jiný smysl.

Amelie M.: Děkuji za přečtení a komentář. Souhlasím. :)

Severak: To zní zajímavě. Jaké problémy s multikulturalismem máš na mysli?

V názvu kapitoly jsem slovo "multikulturalismus" použil/a k označení situace, kdy si dva lidé navzájem vysvětlují svoje postoje a zvyklosti (i ty, které za svoje jen převzali), což není přesný význam toho slova, i když k tomu má blízko. A také je to, mimochodem, aluze na název seriálu Orange Is the New Black http://www.csfd.cz/film/327673-orange-is-the-new-black/).

Amelie M.: Máš pravdu. Vedla mě k tomu špatná úvaha. Jde spíš o ten cit pro věc. Jenže někdy je problém poznat, jak moc daná osoba ten cit má, nebo ne. (Alespoň mě to někdy připadá těžké poznat.) Třeba si může sama myslet, že ho má, ale ve skutečnosti ho zrovna moc nemít... Tak jsem myslel/a, že dobrý způsob je posoudit, jak sama píše, ale to nebyla dobrá myšlenka.

Děkuji za komentář, hodně mi pomohl. :)

Zajímavé téma a jako pohádka to snad stačí, ale trochu mi vrtá hlavou, že ten konec je vlastně otevřený. Možná je to tak záměrně, aby se nad tím čtenář zamyslel a sám si domyslel všechny možné důsledky, ale po zkušenosti se Zaslepeností a stereotypy si myslím, že to tak většinou spíš nefunguje. (Čtenáři asi málokdy domýšlí to, co čtou.) Mohla bys v tom ději pokračovat a rozvést důsledky Zeldina připojení k Internetu. Mohla by ses třeba zkusit inspirovat pohádkou "Hrnečku, vař" - Zelda by nechala skřeta Interneta nakupovat a pohřbil by ji příval nových věcí, které by jí zabraly všechen čas a zamotaly hlavu, a nevěděla by, jak s tím přestat, a náhodou by kolem šla kouzelná stařenka a pomohla by jí přestat nakupovat, najít správnou míru a nahradit ty přebytečné věci zase přáteli.

Nebo by si Zelda na Internetu našla nové "přátele", ale zjistila by, že ve skutečnosti to vůbec nejsou přátelé, ale berou ji jen jako prostředek k vlastní zábavě a o ni jako takovou vlastně vůbec nemají zájem. (Nicméně toto je asi už spíš téma pro dospělé a mohla by z něj být i docela dobrá úvaha.)

Zajímavý pocit. I když vypovídá víc o tobě než o místě nad Kolčavkou.

Amelie M.: Přiznávám se, že jsem povahu Petra Němce vykreslil/a možná až příliš extrémně, ačkoliv třeba ve filmu Na větrné hůrce jsem viděl/a i despotičtější osoby. V závěru tohoto románu jsem chtěl/a ukázat, že zrovna u Petra Němce jde právě hlavně o to "skálopevné" přesvědčení nabyté od rodičů a postupně utvrzené. Máš pravdu, že po své manželce značně "dupe", ale ona je zase taková, že si to navenek nechává líbit a ještě ho v tom podporuje, protože je také vychovaná k tomu, že to "tak má být". A Melanie Navrátil by se měla ke konci děje naučit je pochopit a vyjít s nimi po dobrém, aniž by se museli změnit.

Co se týče legín a tolerance, jde hodně o to, jak má člověk nastavené hranice, a ty mu stanovuje kultura, kterou si osvojil. V různých kulturách jsou ty hranice různé - třeba Filipu Navrátilovi by doma neprošlo, kdyby tam chtěl chodit úplně nahý, nebo třeba jen ve spodním prádle. Oproti tomu v některých indiánských kmenech (asi v Africe, ale nevím to jistě) je to zcela normální a běžné. Ale podstatné je, že ty hranice nejsou vrozené a člověk, když chce, je může měnit a posouvat i za svého života. (Ačkoliv mladí lidé k tomu mají určitě lepší předpoklady než staří.)

Dita Navrátil vyrostla v téže rodině jako Petr Němec, byla podobně vychovaná, ale poznala a přijala jinou kulturu, proto Petra Němce chápe, ale současně se nechce řídit jeho představami.

Amelie M.: Promiň, že trochu odbočím od tématu, ale určitě jde o Navrátila? Vychovávat cizí dítě se v této kapitole snaží, myslím, spíš Petr Němec.

Co se týče té paruky, odhadla jsi dobře, že se Filip Navrátil tak trochu "hledá". Hravě si zkouší všechno možné, i to, co lidé běžně nenosí. Prostě si to chce vyzkoušet a rodiče mu nebrání. Časem sám pozná, co se vyplatí a co ne.

Amelie M.: U nás obvykle mívají společné příjmení lidé v jedné rodině (historicky bylo vyjádřit příslušnost k rodině hlavním účelem příjmení). Třeba Jana Zlomilová a Petr Zlomil mají společné příjmení, proto se mohou oslovovat "Jano"/"Petře", ale třeba Jana Zlomilová a Bernard Koniklecový společné příjmení nemají, takže se musejí oslovovat "Jano Zlomilová"/"Bernarde Koniklecový". Přitom se (v eichlerské češtině) nezkoumá, zda je společné příjmení pouze náhoda či důsledek příslušnosti k rodině. Důvod je zde estetický - kdyby se oslovovali navzájem "Jano Zlomilová" a "Petře Zlomile", mohlo by to působit neesteticky.

Úplné a přesné vysvětlení toho vágního pojmu "společné příjmení" je možné, ale celkem složité; v případě zájmu ho najdeš na http://ekrejcixf.sweb.cz/e_jazyk.htm#e08 v sekci "Relace koherence příjmení a rodných jmen".

Děkuji, že ses zeptala. Snad jsem tě moc nezahrnul/a.

Amelie M.: Severáka kdysi šedí hoši docela zaujali, tak mě jeho zájem inspiroval k tomu tuto epizodu napsat. Ale tvoje komentáře mě také inspirovaly (a podstatně víc než Severákovy), takže pokud z nich někdy vzejde samostatná epizoda, určitě si na tebe ve věnování vzpomenu. :)

Amelie M.: Tělesnou výchovu ve fitness centru bez dozoru jsem sám/a zažil/a. Byla to skvělá příležitost lépe se poznat se zbytkem třídy. Jen tam nebyla ta pizza, ta mi chyběla... ;-)

S těmi "pohodovými podvůdky" je to zajímavý postřeh, to mě ani nenapadlo, ale opravdu to odpovídá. :))

Amelie M.: To víš, pro některé profesory je jejich předmět důležitější než studenti (zvlášť ti studenti, kteří jejich předmět už nestudují a ani dřív v něm nevynikali) a profesor Srp k nim určitě patří. Navíc v EDDR jsou profesoři na gymnáziu za dospělé studenty už mnohem méně zodpovědní než třeba u nás.

Amelie M.: Mám radost, že se ti tato epizoda líbila. :) Třeba k tomu Astřinu vtípku s tričkem mě inspirovalo jedno video na YouTube.

Přemýšlím nad tou reakcí Mojí vinné révy na Ester Krejčí, moc ti děkuji, že ses o tom zmínila. Nějak mě nenapadlo, že Ester Krejčí tak vlastně říká, že jí na Mojí vinné révě záleží. A nejsem si moc jistý/á, co vlastně Moje vinná réva očekávala - zda jen laskavou, ale bezobsažnou útěchu, praktickou radu či obojí... Nejspíš to sama nevěděla. V některých věcech jsou moje postavy od běžných lidí odlišné záměrně, ale některé odlišnosti jsou způsobeny mým nedostatkem zkušeností a toto by mohl být ten druhý případ.

Ten rozhovor Mojí vinné révy s Larisem je trochu na okraji toho, co jsem schopen/a psát. Myslím, že jiní by něco takového napsali lépe.

Severak: Děkuji za komentář. Myslel/a jsem to tak, že ICQ lidé používali před Skypem. Když tak to tvrzení odstraním, aby nemátlo...

poll: Děkuji. :)

Také mi na té nahrávce chybí "žbluňk", jinak ostatní efekty oceňuji. Možná bych to trochu zrychlil/a, protože to téma mi nepřipadne tak moc k zamyšlení, takže se při tomto tempu celkem rychle začínám nudit. (Ale to může být problém mého vkusu.)

Povídka je velmi pěkně napsaná. Působí na mě dojmem jakési výjimečnosti, něco jako "cítím pocity, které ještě nikdy nikdo necítil", což jí hodně přidává na zajímavosti. Příjemně ji odlehčují neobyčejně popsané momenty jako "Bez mrknutí jsem koukala před sebe a pomalu jsem se s hlasitým výdechem sesouvala dolů podél zdi." nebo "Obtočila se kolem mě a já se nyní ocitla mezi ní a vzrostlým topolem."

Velmi moudré mi připadá "Nejspíš ale člověk musí spoustu věcí ztratit a začít znovu od začátku, aby si uvědomil, co doopravdy od života očekává."

Ve srovnání s Princeznou Niou mi tam chybí jména, postavy jsou vlastně jen já, on a ona, ale možná že by se tam žánrově nehodila.

Závěr stojí za zamyšlení. Nebylo to spíš naopak, tedy že její duše (= rozum) patřila jejímu muži, zatímco její srdce (= pocity) už směřovalo k ní? Vždyť přece její muž byl dokonalý (až nerealisticky, něco jako Tom Sloane v seriálu Daria), což je spíš rozumová kvalita, zatímco ona v ní vyvolávala lásku a přitažlivost, tedy spíš pocity.

Amelie M.: Pro zajímavost, reklamy na Horkou bramboru jsou inspirované fiktivním televizním pořadem Nemocný svět (Sick Sad World) ze seriálu Daria.

Je v pořádku, že se ti tato epizoda nelíbila. Nemyslím, že by byla špatná, spíš byla jen výrazně jiná než ostatní a méně hlubokomyslná. Původně jsem chtěl/a mít také "muzikální" epizodu (seriály Daria a Buffy, přemožitelka upírů, ji mají), ale realistickou.

Rozhodně děkuji za negativní komentář, i takové mi pomáhají. :)