|
Když na doporučení začne Nora chodit na skupinové terapie, myslí si, že každé setkání si jen rychle odsedí a bude hotovo. Jenže poté co se díky terapiím seznámí se skupinou stejně rozbitých antisociálů jako je ona sama, dojde jí, že to tak rychle za sebou mít nebude. O to víc, když jim jejich zvláštní terapeut zadá neobvyklý úkol.
|
Miroslav Šťastný je asi to nejvíce vhodné jméno pro psychologa. Tedy až do chvíle, kdy u něj trávíte víc času jak se svojí rodinou a míru vašeho psychického rozpoložení vždy zjišťuje otázkou „Jaký si dnes dáte čaj?". Rozhodla jsem se, vždy si z krabičky vytáhnout zelený. Ne protože ho mám nejraději, ale protože má nejhezčí balení.
Sednu si do jednoho z pohodlně vyhlížejících křesel a jako vždy přemýšlím, jestli i to kam se posadím, nějak ovlivní jeho psychologický názor na mě. Hm, sedla si do toho tmavě modrého křesla v rohu, určitě má právě depky. A taky že mám, Mirku. Jak jen jsi to poznal, Mirku?
„Jaký si dnes dáte čaj?". Musím se pro sebe ušklíbnout, zatímco vsedě otevírám krabičku s čajovými sáčky. Zelený došel. Zrada. Neochotně podám panu Šťastnému nějaký čaj s příchutí citrusů a místo jakýchkoliv slov jsem obdařena zamyšleným pohledem. Jen ať si myslí, že mám dnes kyselou náladu. Mezitím co se vaří voda, si sedne do křesla naproti tomu mému.
„Jak se dnes cítíte?"
„Dobře," zalžu. Špatně pane doktore, nemáte tu můj "oblíbený" čaj, pomyslím si, ale pak se rozhodnu říct pravdu, protože lhát svému psychologovi se nemá. „Vlastně nic moc."
Už nějakou tu dobu spolu hrajeme takovou hru s názvem; Poznej, jakou náladu dneska mám. A i když pan Šťastný verdikt nikdy neřekne nahlas, myslím si, že to vždycky pozná. Nebo v to alespoň doufám. Protože říct nahlas jak se doopravdy cítím, je těžký. A taky ponižující. Přiznat jiné osobě že se právě topíte v depresích, je jako když vás zrovna někdo přistihne, jak jste zakopli. Je to přece normální věc, která se může stát komukoliv, ale ten fakt, že se stala zrovna vám, je prostě ponižující. A proto v duchu doufám, že se pan Šťastný vždy chytá drobných náznaků, jako je například skutečnost, že ze mě musí tahat slova jako z chlupaté deky.
„To mě mrzí. Jak dlouho už se tak cítíte?" Pan Šťastný dostává svého jména tím, že nosí barevné kravaty, a i když říká slova jako „To mě mrzí," hraje mu na tváři povzbudivý úsměv.
Chvíli přemýšlím, jestli čtvrtek byl včera nebo předevčírem než nakonec řeknu: „Asi čtyři dny."
„A kdy naposledy jste byla venku? A dnešní cestu sem nepočítejte."
V duchu se musím usmát, protože mi dochází, že mě pan Šťastný už zná až moc dobře. „Asi před čtyřmi dny." Chvíli je mezi námi ticho a mně je jasné, že kdyby to nebylo neprofesionální, sundal by si teď s povzdechem své velké brýle a vynadal mi.
O chvíli později už piju čaj a vedeme spolu rozhovor, který má vždycky stejný spád. Nejdříve mi dá prostor, abych začala mluvit sama od sebe, když to nezabere, začne se ptát na různé otázky. Nevím, jak to dělá, ale pokaždé to zabere. A tak pak nějakou dobu mluvím. Mluvím o škole, o rodině, o rozvážení pizzy u Fabia a taky o tom jak spím nebo nespím. Většinou mi přijde, že to co říkám na sebe nijak nenavazuje, ale pan Šťastný si z toho vždycky vyvede nějaký závěr. Sem tam si něco zapíše do notýsku a u toho chápavě pokyvuje hlavou. Někdy mám chuť podívat se, co si píše, než mi dojde, že bych to asi nechtěla vidět. Kdybych tam totiž viděla třeba to, že hraje piškvorky sám se sebou, asi bych si u něj už zelený čaj nikdy nedala.
„Když jste dostala možnost změnit práci, proč jste to neudělala?" sem tam se pan Šťastný u nějakého tématu zastaví a snaží se ho rozebrat víc do hloubky.
„Fabio dobře platí." psycholog po mně hodí lehce nevěřícný pohled a mně cuknou koutky. Lež. Plat stojí za hovno. „Nutí mě to k pohybu. Sám jste mi doporučoval něco, u čeho budu aspoň trochu mluvit s lidmi a u toho vylezu ven." Rozvážet pizzu po celém městě na kole je svým způsobem sociální sport. Většinou lidem řeknu jen tři věci a to je Dobrý den, částku, kterou mají za pizzu zaplatit a Nashledanou, ale bohatě to stačí.
Jako kdyby pan Šťastný slyšel moje myšlenky, hned s povzdechnutím argumentuje „Chce to ale trochu víc komunikace s okolím," odloží notýsek a poposedne si v křesle, než pokračuje „Momentálně prožíváte stesk po rodině. Chápu, že odloučení je složité, o to více když jsou vaši rodiče lidé, se kterými si v životě rozumíte nejvíc. Teď když ale studujete a žijete daleko od nich, musíte se pokusit otevřít se i jiným lidem. Udělat si přátele."
Když mluví, propaluju pohledem podlahu. Tyhle chvíle nemám ráda. To jak někdy řekne nahlas všechny moje obavy a negativa, hodí je do jednoho těžkého pytle a pak ho na mě takhle vrhne. Je to jako by mi chtěl připomenout, proč k němu vlastně chodím. Pak mi ale dojde, že jsem to já, kdo mu všechny ty věci řekl a nesmím se přece pak divit, že je použije proti mně. „Mám Mariána a Slávku," opáčím.
„To jsou kolegové z práce," zavrtí pan Šťastný hlavou. „Chodíte spolu ven? Trávíte společně čas i mimo práci?"
Nemusím ale odpovídat, protože oba známe odpověď.
Po chvíli oboustranného ticha si pan Šťastný odkašle. „Slečno Mahlerová, chodíte ke mně už přes rok. Společně jsme zvládli za tu dobu adresovat problém. Teď je na čase posunout se dál a začít ho řešit. Musíte se otevřít dalším lidem. Vytvořit si přátele. Opravdové přátele. Mít někoho na koho se můžete spolehnout. Někoho komu se můžete svěřit." potlačím v duchu sarkastickou poznámku „Od toho mám vás," a poslouchám dál. „Už jsme se bavili, že ve škole nikoho takového sehnat nemůžete a chápu to," na chvíli se odmlčí a já zvednu pohled od podlahy. Vypadá zamyšleně a než pokračuje, chvíli to trvá. „Existují ale i jiná místa a způsoby," a pak se zvedne z křesla a začne něco hledat v šuplíku. Netrvá to dlouho, a když se vrátí, nesedne si zpátky do křesla ale místo toho si stoupne, čímž mi dá najevo, že je naše sezení u konce. Když si stoupnu, podá mi vizitku.
„Jeden můj známý teď otevírá skupinové terapie zaměřené na socializaci. Používá nové terapeutické metody a je to osvědčený psycholog," věnuje mi vážný pohled. „Tohle by vám mohlo pomoct. Mohlo by vás to posunout dál."
Nepřítomně zkoumám kartičku ve své ruce. Působí obyčejně. Je bílá a písmenka jsou natisknutá tím nejvíc běžným fontem. Buďto byl tvůrce nudný nebo minimalista. Skupinové terapie. Takže sem jsme se dostali. Byly mi doporučeny skupinové terapie. Kývnu hlavou a z věšáku si vezmu bundu.
„Kdyby se ale cokoliv dělo, můžete přijít," dodá pan Šťastný jako by se bál, že si myslím, že mi tou vizitkou dává najevo, „že už nechce, abych k němu chodila. Ano, myslím. Pohledem sklouznu k jeho barevné kravatě a přemýšlím, jestli je nosí, aby působil povzbudivě i ve chvílích, kdy to zrovna nejde.
Než se rozloučím, ještě s prosebným povzbudivým úsměvem řekne: „Aspoň to zkuste."
Venku odolám pokušení vizitku zmuchlat a hodit do koše.
Sednu si do jednoho z pohodlně vyhlížejících křesel a jako vždy přemýšlím, jestli i to kam se posadím, nějak ovlivní jeho psychologický názor na mě. Hm, sedla si do toho tmavě modrého křesla v rohu, určitě má právě depky. A taky že mám, Mirku. Jak jen jsi to poznal, Mirku?
„Jaký si dnes dáte čaj?". Musím se pro sebe ušklíbnout, zatímco vsedě otevírám krabičku s čajovými sáčky. Zelený došel. Zrada. Neochotně podám panu Šťastnému nějaký čaj s příchutí citrusů a místo jakýchkoliv slov jsem obdařena zamyšleným pohledem. Jen ať si myslí, že mám dnes kyselou náladu. Mezitím co se vaří voda, si sedne do křesla naproti tomu mému.
„Jak se dnes cítíte?"
„Dobře," zalžu. Špatně pane doktore, nemáte tu můj "oblíbený" čaj, pomyslím si, ale pak se rozhodnu říct pravdu, protože lhát svému psychologovi se nemá. „Vlastně nic moc."
Už nějakou tu dobu spolu hrajeme takovou hru s názvem; Poznej, jakou náladu dneska mám. A i když pan Šťastný verdikt nikdy neřekne nahlas, myslím si, že to vždycky pozná. Nebo v to alespoň doufám. Protože říct nahlas jak se doopravdy cítím, je těžký. A taky ponižující. Přiznat jiné osobě že se právě topíte v depresích, je jako když vás zrovna někdo přistihne, jak jste zakopli. Je to přece normální věc, která se může stát komukoliv, ale ten fakt, že se stala zrovna vám, je prostě ponižující. A proto v duchu doufám, že se pan Šťastný vždy chytá drobných náznaků, jako je například skutečnost, že ze mě musí tahat slova jako z chlupaté deky.
„To mě mrzí. Jak dlouho už se tak cítíte?" Pan Šťastný dostává svého jména tím, že nosí barevné kravaty, a i když říká slova jako „To mě mrzí," hraje mu na tváři povzbudivý úsměv.
Chvíli přemýšlím, jestli čtvrtek byl včera nebo předevčírem než nakonec řeknu: „Asi čtyři dny."
„A kdy naposledy jste byla venku? A dnešní cestu sem nepočítejte."
V duchu se musím usmát, protože mi dochází, že mě pan Šťastný už zná až moc dobře. „Asi před čtyřmi dny." Chvíli je mezi námi ticho a mně je jasné, že kdyby to nebylo neprofesionální, sundal by si teď s povzdechem své velké brýle a vynadal mi.
O chvíli později už piju čaj a vedeme spolu rozhovor, který má vždycky stejný spád. Nejdříve mi dá prostor, abych začala mluvit sama od sebe, když to nezabere, začne se ptát na různé otázky. Nevím, jak to dělá, ale pokaždé to zabere. A tak pak nějakou dobu mluvím. Mluvím o škole, o rodině, o rozvážení pizzy u Fabia a taky o tom jak spím nebo nespím. Většinou mi přijde, že to co říkám na sebe nijak nenavazuje, ale pan Šťastný si z toho vždycky vyvede nějaký závěr. Sem tam si něco zapíše do notýsku a u toho chápavě pokyvuje hlavou. Někdy mám chuť podívat se, co si píše, než mi dojde, že bych to asi nechtěla vidět. Kdybych tam totiž viděla třeba to, že hraje piškvorky sám se sebou, asi bych si u něj už zelený čaj nikdy nedala.
„Když jste dostala možnost změnit práci, proč jste to neudělala?" sem tam se pan Šťastný u nějakého tématu zastaví a snaží se ho rozebrat víc do hloubky.
„Fabio dobře platí." psycholog po mně hodí lehce nevěřícný pohled a mně cuknou koutky. Lež. Plat stojí za hovno. „Nutí mě to k pohybu. Sám jste mi doporučoval něco, u čeho budu aspoň trochu mluvit s lidmi a u toho vylezu ven." Rozvážet pizzu po celém městě na kole je svým způsobem sociální sport. Většinou lidem řeknu jen tři věci a to je Dobrý den, částku, kterou mají za pizzu zaplatit a Nashledanou, ale bohatě to stačí.
Jako kdyby pan Šťastný slyšel moje myšlenky, hned s povzdechnutím argumentuje „Chce to ale trochu víc komunikace s okolím," odloží notýsek a poposedne si v křesle, než pokračuje „Momentálně prožíváte stesk po rodině. Chápu, že odloučení je složité, o to více když jsou vaši rodiče lidé, se kterými si v životě rozumíte nejvíc. Teď když ale studujete a žijete daleko od nich, musíte se pokusit otevřít se i jiným lidem. Udělat si přátele."
Když mluví, propaluju pohledem podlahu. Tyhle chvíle nemám ráda. To jak někdy řekne nahlas všechny moje obavy a negativa, hodí je do jednoho těžkého pytle a pak ho na mě takhle vrhne. Je to jako by mi chtěl připomenout, proč k němu vlastně chodím. Pak mi ale dojde, že jsem to já, kdo mu všechny ty věci řekl a nesmím se přece pak divit, že je použije proti mně. „Mám Mariána a Slávku," opáčím.
„To jsou kolegové z práce," zavrtí pan Šťastný hlavou. „Chodíte spolu ven? Trávíte společně čas i mimo práci?"
Nemusím ale odpovídat, protože oba známe odpověď.
Po chvíli oboustranného ticha si pan Šťastný odkašle. „Slečno Mahlerová, chodíte ke mně už přes rok. Společně jsme zvládli za tu dobu adresovat problém. Teď je na čase posunout se dál a začít ho řešit. Musíte se otevřít dalším lidem. Vytvořit si přátele. Opravdové přátele. Mít někoho na koho se můžete spolehnout. Někoho komu se můžete svěřit." potlačím v duchu sarkastickou poznámku „Od toho mám vás," a poslouchám dál. „Už jsme se bavili, že ve škole nikoho takového sehnat nemůžete a chápu to," na chvíli se odmlčí a já zvednu pohled od podlahy. Vypadá zamyšleně a než pokračuje, chvíli to trvá. „Existují ale i jiná místa a způsoby," a pak se zvedne z křesla a začne něco hledat v šuplíku. Netrvá to dlouho, a když se vrátí, nesedne si zpátky do křesla ale místo toho si stoupne, čímž mi dá najevo, že je naše sezení u konce. Když si stoupnu, podá mi vizitku.
„Jeden můj známý teď otevírá skupinové terapie zaměřené na socializaci. Používá nové terapeutické metody a je to osvědčený psycholog," věnuje mi vážný pohled. „Tohle by vám mohlo pomoct. Mohlo by vás to posunout dál."
Nepřítomně zkoumám kartičku ve své ruce. Působí obyčejně. Je bílá a písmenka jsou natisknutá tím nejvíc běžným fontem. Buďto byl tvůrce nudný nebo minimalista. Skupinové terapie. Takže sem jsme se dostali. Byly mi doporučeny skupinové terapie. Kývnu hlavou a z věšáku si vezmu bundu.
„Kdyby se ale cokoliv dělo, můžete přijít," dodá pan Šťastný jako by se bál, že si myslím, že mi tou vizitkou dává najevo, „že už nechce, abych k němu chodila. Ano, myslím. Pohledem sklouznu k jeho barevné kravatě a přemýšlím, jestli je nosí, aby působil povzbudivě i ve chvílích, kdy to zrovna nejde.
Než se rozloučím, ještě s prosebným povzbudivým úsměvem řekne: „Aspoň to zkuste."
Venku odolám pokušení vizitku zmuchlat a hodit do koše.
Ze sbírky: Všechny včely bez žihadel
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.