Borovice

Tenkrát za bezstarostných dětských let,
když nemusel jsem se přes rameno ohlížet,
a i klidný a hřejivý býval můj spánek,
kydž kolébal mě nocí lehký letní vánek.

Okno mého pokojíčku směřovalo k lesu
a z těch dob až dodneška si nesu,
tu vůni dřeva, pryskyřice a ostružiní,
a kroky babičky, co slýchával jsem v síni.

Ve svahu mezi kameny rostla statná borovice,
její kořeny obnažené byly z polovice,
i přesto měla dost vůle odolat větrů síle,
to když bránila se nástrahám přírody zarputile.

Ten strom mi byl v životě dobrým vzorem,
uhranul mě touhou a nezlomným vzdorem,
ukázal mi, že můžu jít cestou a i když je trnitá,
odměnou budou mi tajemství, na konci ukrytá.

I když ten strom byl obdařen nadlidskou silou,
dne jednoho přišel pohůnek s motorovou pilou,
měl to snad vědět nebo jen tušit,
že tento strom má v sobě vznešenou duši?

A tak to, co rostlo tu desítky či stovky let,
najednou a tak rychle opouští tento svět,
přesto zbyla tu myšlenka ve dřevu skrytá,
i když se dnes setmí, tak zítra zase bude svítat.