POSLEDNÍ DVEŘE

Na začátku všeho byl jen čas a prostor. Tyto dva elementy daly vzniknout čtyřem živlům – ohni, vodě, vzduchu a zemi. Živly vytvořily galaxie, sluneční soustavy, hvězdy a planety. Na Zemi se rozhodly tvořit společně. Vznikly sopky, oceány, mraky a hory. Nakonec živly svou spoluprací dokázaly vytvořit nový živel – život. Společně tento živel sledovaly a střežily. Po čase však pochopily, že tento živel má své dobré i stinné stránky. Dokázal být laskavý, soucitný a dával vzniknout novému životu. Ale dokázal být i krutý, nelítostný a život zase brát. Proto se ostatní živly rozhodly, že je třeba tento živel kontrolovat. A tak jsme vznikli my.
Postel vrzala jako divá při každém jeho pohybu. Adam sebou šil, byl celý zpocený. Opět ten stejný sen. Zase šel ulicí Jeana Baudouxa. Nebyl sám. Před ním šli další dva lidé. V čele šel mladík se sluchátky. Hudba byla tak hlasitá, že ji Adam slyšel i z deseti metrů. Mezi nimi však šla mladá dívka. Adam ji sledoval už nějakou dobu. Hned na první pohled mu připadala zvláštní. Možná by to pro někoho byly její pestrobarevné šaty, na kterých se mísily červená, modrá, zelená a bílá. Možná by jiného přilákalo stejně barevné světlo, které slečnu obklopovalo jako aura. Ale Adam s touto dívkou držel krok z jiného důvodu. Nikdy v životě neviděl krásnější dívku. Krásné rudé vlasy, modré oči vypadaly jak ty nejhlubší studny, ve kterých se ztrácel. Stříbrný náhrdelník se zvláštním symbolem jí visel na krku. A na nohou měla lesklé zelené lodičky. Adam ji sledoval už dobrých deset minut, ale stále nepřišel na to, proč.
Mladík se sluchátky došel skoro na konec ulice. A najednou to přišlo. Modré světlo Adama skoro oslepilo. Objevilo se malé světélko, vyletělo z hlavy dívky a mířilo přímo k mladíkovi. Nejprve dorazilo k týlu jeho hlavy. Pak jako by prošlo skrz a zmizelo. Mladík jen zvedl hlavu a rozhlédl se. Přesně ve chvíli, kdy vkročil do vozovky, rychle uskočil stranou. Chyběl zlomek sekundy a jedoucí auto by ho srazilo. Adam se zastavil a díval se na mladíka, který si sundal sluchátka z uší a mobil schoval do kapsy. Bez dalšího zdržení se rozhlédl a přešel prázdnou silnici. Dívka také zastavila. Otočila se k Adamovi. Její aura se zvětšila, světlo bylo intenzivní a pronikavé. V jejích očích najednou nebyly studny, ale plameny. Zvedl se vítr. Dívka rozpřáhla ruce a ze stran se na Adama začala valit voda. Proud vody ho srazil dozadu. Adam padal. Při pádu uviděl nad sebou kamenný kříž se svým jménem. Padal do připravené díry. Když zády dopadl na dno, zem nad ním se uzavřela. Pak se probudil.
Když Adam zjistil, že je v bezpečí svého pokoje, dech se mu začal zpomalovat. Tenhle sen se mu opakoval každou noc. Nemohl se snu zbavit. Působilo to tak skutečně. Protože to skutečnost byla. Tedy alespoň první část. Tu dívku opravdu viděl. Nebyly to ani tři týdny, co ji sledoval ulicí. A přesně na stejném místě dívka zachránila mladíka, který by jinak vběhl pod auto. Druhá část snu ale byla úplně jiná vzpomínka, upravená. Ale stejně skutečná. Dlouho si Adam myslel, že ta dívka je něco jako anděl strážný. Zachraňuje modrým světlem lidi před smrtí. Ale před týdnem zjistil, že pravda je mnohem horší.
Adam znovu uviděl to světlo. Ale nebylo to světlo, které by zachraňovalo. Když jel po Kloosterstaat, před ním jel cyklista. Světlo k němu přiletělo a on sklopil zrak těsně před křižovatkou. Nedal přednost sedanu a řidič přijíždějící z Elegemstraat ho smetl. Nebyla to žádná obrovská srážka, ale i tak cyklista nebyl při vědomí. Mladík za volantem jel rychleji, než měl. Celou dobu přihlížel nehodě další muž, který stál o kus dál. Ani se nepohnul, jen se díval. Adam poznal tu stejnou auru, jakou měla ta dívka. Jen se díval. Adam s několika dalšími se snažili pomoct zraněnému cyklistovi. Adam požádal jednoho z přihlížejících, aby zavolal i na muže stojícího opodál. Ten se na něj ale podíval jako na blázna. Žádného takového muže totiž neviděl. Přijela záchranka, ale mohli jen konstatovat smrt. Tělo dali do černého pytle a čekalo se na pohřební službu. Adam nasedal do svého auta, když muž se svítící aurou přišel k černému pytli. Z pytle vstal cyklista, ale plný pytel dál ležel na zemi. Pak ho muž s aurou chytil za rameno. Adam vystoupil z auta a zavolal na muže. Ten se jen ohlédl a pak i s cyklistou zmizeli. Poslední, co si Adam pamatoval, byl ten zmatený, nebo možná vyděšený výraz, jaký měl muž s aurou.
Od té doby Adam přemýšlel nad tím, zda jsou tito lidé se zářící aurou opravdu strážní andělé, nebo snad andělé smrti. A proč je asi vidí jen on? Přece kdyby se po městě potulovali lidé se svítící aurou, rozhodně by přitáhli pozornost kolemjdoucích. A co ta světla vycházející z nich? Adam měl mnoho otázek, ale žádné odpovědi. Pátral po takových lidech na internetu i v knihách, ale nikde nenašel žádný popis, který by odpovídal přesně tomu, co viděl.
Nad ránem se pokojem rozezněl budík. Adam byl už vzhůru. Posledních pár dní skoro nespal. Dříve byly probděné noci kvůli notné dávce tance a alkoholu, ale ten život byl už za ním. I proto nechápal své sny. Alkoholu ani drog se nedotkl už celé měsíce.
Ranní rutinu vzal jako vždy zkrátka. Pořádně se probudil až po prvním šálku kávy. Koupelna, obléct se a projít zprávy. Čekal ho další den v sanitce. Jako řidič záchranky pracoval skoro pět let. Poslední týden sledoval všechny lidi, ke kterým vyjeli. Pozoroval všechny kolem sebe, ale nepodařilo se mu zahlédnout lidi s aurou ani modrá světla. Poslední případ dne byl pro všechny nejtěžší. Smrt bolí vždycky. Ale když zemře dítě, zasáhne to i ty nejtvrdší lidi. Malý kluk, bylo mu sotva deset let. Spadl do hluboké jámy, kde trčelo několik kovových drátů, na které se nabodl. Jeho kamarádi byli sice pohotoví a zavolali rychle pomoc, ale bohužel pro něj bylo už pozdě. Celou dobu stál Adam u černého pytle, dokud nepřijeli pohřebáci, ale neviděl ani světlo, ani nikoho s aurou.
Po takovém zážitku to zabalil a šel domů. Stále přemýšlel nad tím, jestli oni s aurou mohli této smrti zabránit. Nebo ji snad zavinili? Otázky mu nedaly pokoj, proto se sebral a šel se projít.
Adam bydlel skoro v samotném centru Bruselu, nebo jak sám říkal, v samotném centru světa. Miloval chodit kolem budov Evropské unie. Poslouchal směsici jazyků kolem sebe a ten pocit, že je mezi tolika různorodými lidmi, ho bavil. Procházel se po Weststraat kolem budovy Evropy. Viděl se ve skle. Unavený, vyčerpaný. Vypadal jako dřív po prohýřených nocích, ale bohužel pravda byla jiná. Život mu dával zabrat různými způsoby.
Pomalu vydýchával dnešní události. Když už byl skoro u stanice metra, konečně to uviděl. Nejdřív zahlédl slabý záblesk. A pak znovu tu auru. Ta stejná dívka se zjevila před stanicí metra. Bez váhání se vydala po schodech dolů. Adam se rozeběhl a mířil za ní. Tentokrát ji nenechá odejít. Snažil se držet těsně za ní. Dívka prošla kolem vstupu do metra a zamířila ke dveřím před sebou. Stejná aura byla i kolem těchto dveří. Desítky lidí procházely kolem, ale nikdo si nevšímal ani svítících dveří, ani překrásné dívky. Dívka došla ke dveřím a otevřela je. Světlo bylo chvíli intenzivnější, ale jakmile je za sebou zavřela, světlo se ztlumilo. Adam se zastavil přede dveřmi. Netušil, co bude za dveřmi, ale možná se konečně dozví víc. Přesto byl nervózní. Zvědavost ale vyhrála.
Světla kolem něj náhle přibylo, ale pak všechno zmizelo. Zář zůstala už jen kolem dveří. A dveří zde bylo nespočet. Celá chodba byla posetá desítkami dveří. Na obou koncích chodby stály větší dveře. Jako jediné nesvítily. Adam si zapamatoval dveře, kterými přišel, a vydal se k těm větším napravo. Byly blíž.
Už byl skoro u nich, když se po jeho levici jedny otevřely. Ze dveří vyšel starší muž v obleku s černým kloboukem. Adam si ho prohlédl od hlavy k patě. Na rozdíl od Adama muž zářil stejnou aurou, jakou měla i dívka.
Z mužovy hlavy vylétlo modré světlo a zamířilo k Adamovi. Pak se ale vrátilo muži do jeho hlavy. Muž zmateně pohlédl na Adama. Po chvíli promluvil. „A vy jste kdo?“
Adam vytřeštil oči. Otevřel pusu, ale nejprve z ní nic nevyšlo. „Já… já jsem tu novej.“
Muž se dál tvářil zmateně. „O tom dost pochybuji.“
Tentokrát vylétlo z mužovy hlavy několik světel, část prolétla dveřmi před nimi, část prolétla chodbou do druhých obrovských dveří. Adam začal tušit problém. Rychle se rozeběhl ke dveřím a otevřel je. Totéž udělal i muž. Jen další chodba lemovaná dveřmi. Jedny dveře byly otevřené dokořán. Adam do nich vklouzl. Knihovna. V úzkých chodbách knihovny se lehce ukryl. Slyšel kolem sebe pohyb, ale nikdo nedošel až k němu. Těžce vydechoval. Snažil se být potichu, ale uslyšel kroky nebezpečně blízko. Když už byly téměř u něj, vyběhl ze svého úkrytu a dal se chodbou na opačnou stranu. Svítící lidé byli však ze všech stran. Bylo jasné, že ho nenechají jen tak jít.
Adam seděl uprostřed kulaté místnosti, kam ho beze slov zatáhli. Chrlil na ně jednu otázku za druhou, ale nedočkal se ani jedné odpovědi. Modrá světla létala mezi nimi, ale ani jedno nedoletělo k Adamovi. Muži se postavili kolem něj do kruhu a pečlivě sledovali každý jeho pohyb. Vypadali jako ragbyové mužstvo, které čeká na zapískání. Každý měl na krku stejný přívěšek jako dívka. Kruh rozdělený na čtyři stejné části s kruhem uprostřed. Po chvíli se otevřely dveře a do místnosti vstoupil další muž. Také měl oblek jako ostatní, jen byl starší a měl dlouhé šedivé vousy.
„Jak jste se sem dostal?“ Tento muž nepotřeboval modré světlo. Dokázal mluvit i bez něj.
„Sledoval… jsem jednu ženu. Přišla přede mnou.“
„Proč?“
„Copak jste si toho nevšimli?“ Adam se rozhlédl po celém mužstvu a pak upřel pohled na muže před sebou. „Všichni svítíte jako vánoční stromek.“
Místnost najednou zaplavilo modré světlo. Muži si předávali myšlenky mezi sebou.
„Jak myslíte, že svítíme?“
„Sakra lidi, co to s vámi je? Vždyť kolem sebe máte světlo. A ta modrá světýlka létající z vašich hlav... A to jsem si já myslel, že jsem se zbláznil.“
Z mužovy hlavy vyletělo další modré světlo a proletělo vstupními dveřmi. Ty se okamžitě otevřely a do místnosti vstoupila ona tajemná dívka. Prohlédla si Adama.
„Proč jste mě sledoval?“
Adam se rozkřikl. „Co se mnou chcete dělat? Řekne mi kurva někdo, co se tu děje?“
Do místnosti najednou vlétlo další světlo. Bylo podobné jako předchozí modré, ale tohle bylo žluté. Zastavilo se uprostřed místnosti. Na okamžik se rozzářilo ještě silněji. Pak se rozpadlo na desítky drobných paprsků. Jednotlivé paprsky vlétly do hlav všech svítících postav, včetně starého muže a mladé slečny. Všichni se na sebe podívali a souhlasně pokývli.
„Nevíme, kdo jste, ale zde být nesmíte. Musíte opustit tuto budovu a zapomenout, co se tady stalo.“ Žena se dívala Adamovi přímo do očí. Její pohled ale nebyl upřímný nebo nepřátelský. Adam poznával spíš zmatenost a strach.
„Až mi řeknete, co jste zač.“
Stařec si opět vzal slovo. „Jsme ti, které jste nikdy neměl poznat. Využijte naši nabídku vrátit se zpět do vašeho života. Tato nabídka nepřijde dvakrát.“
Adam jen hlasitě polkl a kývl hlavou. Jeden z mužstva se postavil vedle Adama a pokynul mu, aby se zvedl. Dveře se otevřely a Adam s mužem vyšli z místnosti. Adam se stihl ještě ohlédnout, aby zahlédl tu nádhernou dívku. Svůj výraz si držela stále ve tváři. Byla vyděšená a zmatená víc, než byl Adam sám. Ale proč? Místo odpovědí se objevily jen další otázky.
Muž došel s Adamem přesně k těm stejným dveřím a dohlédl na to, aby jimi i prošel. Dveře se pak zavřely a Adam rozpačitě došel domů. Stále přemýšlel, že se tam musí vrátit, ale jeho vpád nebyl nijak úspěšný. Ti svítící lidé mu nic neřekli. A ani nečekal, že by to napodruhé mělo být jinak.
Adamovi se povedlo opět na chvíli usnout, ale bylo to horší než bdění. Do jeho standardního snu se promítl i dnešek. Utíkal před těmito zvláštními anděly, kteří ho chtěli dostat. Bojoval o svůj život. Nakonec se probral. Posadil se na posteli a zamžoural do tmy. K jeho zděšení nebyla v pokoji tma. To světlo poznával. Stejná světélkující záře. Rozhlédl se po pokoji. Na židli v rohu seděla ona. Jen tam tiše seděla.
„Kdo jste?“ odvážil se Adam.
„Také bych se na to mohla zeptat.“ Dívka se zvedla a došla k pelesti postele.
„Já se ptal první.“ Adam si přikryl svou odhalenou hruď dekou.
„Ostatní by nebyli rádi, že tady jsem, ale musela jsem.“
„Kdo jsou ostatní?“
„Víte, dnes jste se dostal na místo, kam nemá přístup jen tak někdo. Vlastně jste zatím jediný člověk, kterému se to povedlo.“
Adam se předklonil a poslouchal.
„Neměl byste nás vidět. Neměl byste projít dveřmi. A už vůbec byste neměl vidět to, co nevidíme ani my.“
„Takže jsem jediný, kdo to vidí?“ Adam chápal zmatek v jejích očích.
„Pokud víme, tak ano. A bavili jsme se o tom dlouho, to mi můžete věřit.“
„Proč?“ Adam hledal lepší otázku. „A kdo tedy jste?“
Dívka obešla pelest postele, posadila se kousek od Adama. Ten si ještě víc na sebe nahrnul přikrývku.
„Říkali nám různě. Strážci, andělé, průvodci. V podstatě hlídáme lidi.“
„Pomocí těch světýlek?“
„Nevím, jaká světýlka máte na mysli, ale můžeme vložit člověku myšlenku.“
„Jako třeba aby se nerozhlédl na křižovatce?“
„Nebo aby se rozhlédl.“
Adam se díval na krásnou záři dívky a na její náhrdelník. „O tom rozhodujete vy?“
„Stejně mi nevěříte, že?“
„A jak bych vám to mohl věřit?“ Adam naštvaně odhodil přikrývku a sáhl na noční stolek pro své triko. Prudce vstal a rozešel se k oknu. „Je to šílený! Kdo tedy jste?“ Adam se otočil a zadíval se slečně do očí.
Dívka sklopila oči. „Já to řeknu vám, ale vy to pak řeknete mě. Ano?“
Adam rozpřáhl ruce. „Samozřejmě.“ Posadil se opět na postel naproti dívce a čekal na její slova.
„Víš, proč lidé umírají?“
„Věřím, že mi to řeknete.“
„Ne všichni, kteří zemřou, měli zemřít. A ne všichni, kteří přežijí, měli přežít.“ Dívka se zadívala na Adama. „Nezáleží, jak si nás nazvete, ale jsme jakási kontrola vás lidí. Pomáháme rozhodnout o tom, kdo tu má zůstat a kdo má jít před soud.“
„Boží soud?“
„Nevíme. Dovedeme duši před Dveře. Dál už může jen duše.“
„Takže jste opravdu andělé. Ale jak strážní andělé, tak i andělé smrti.“
„Andělé sami o sobě je hezký výraz, ale andělé smrti – to bych raději vynechala.“
„Dobře. A co ty vaše světýlka z hlavy?“
„To by stačilo.“ Dívka zvedla oči a zadívala se na Adama.
Adam dlouho jen seděl a přemýšlel. Díval se na ty krásné oči, ale stále se nerozhodl, jestli jim věří. Znělo to, jako nejšílenější příběh, který za život slyšel. Zároveň ale věděl, co dnes viděl. A to bylo také dost šílené.
„Teď jste na řadě vy.“
Adam si odkašlal a sklopil zrak. „Asi vás zklamu. Já jsem prostě jen já. Člověk.“
„To není možné. Kdo jste? Slíbil jste mi to.“
„Slíbil a také odpovídám. Jsem řidič sanitky, hraju na piano, občas si i zazpívám, kolo, občas fitko a sem tam nějaká túra. Nic víc.“
„Ale no tak. Vidíte nás a vidíte i víc než my. Kdo jste?“
„Promiňte, ale nemám ani svítící tetičku ze třetího kolene. Vážně nevím, proč vás vidím. A už vůbec nevím, proč vás vidím až teď.“
„To není možné!“ Dívka se rozkřikla po pokoji. „Nevěřím. Jste něco víc.“
„Možná ano, možná ne, ale já o tom nevím.“
Dívka vstala a postavila se doprostřed místnosti. „Nehledejte nás a s nikým o tom nemluvte. Pokusím se zjistit víc a ozvu se.“ Pak se zábleskem zmizela.
Adam seděl na posteli a dech se mu zpomaloval. Dnešek přeci jen přinesl zjištění. Tohle zjištění se mu ale vůbec nelíbilo. Existují podivní lidé, kteří nevědomky řídí naše životy. Proč je ale vidí jen on? A proč jsou z toho tak moc vyděšení?
Další noci opět neprospal. Myšlenky mu nedaly spát. Bylo to víc než měsíc od podivných událostí, ale dívka se stále neobjevila. Neviděl ani nikoho s tou zářivou aurou. Neviděl jediné světélko, které by mu připomnělo podivný svět. Pokračoval i ve svém pátrání, ale nedostal se nikam. Celý internet neslyšel o podivných bytostech, které září a předávají si světla mezi sebou. Adam se spokojil s označením andělé. O andělech našel mnoho zmínek, ale ani jedna z nich neseděla tomuto popisu. Co jsou sakra zač? Adam byl nevyspalý, zoufalý a lačnil po odpovědích. Každý den chodil k metru vedle budovy Evropy, díval se na ty svítící dveře, ale neodvážil se je otevřít. Věděl, co ho tam čeká. Tentokrát by ho odhalili jistě dříve. Neviděl ani nikoho, že by vcházel nebo vycházel. Dveře jen zářily barvami jako připomínka.
Dnes tomu bylo přesně měsíc od podivných událostí. Adam opět seděl přede dveřmi a nedokázal od nich odtrhnout oči. Dveře se ani nepohnuly. Stále dokola ty stejné myšlenky. Svítící lidé, nádherná dívka, světla z hlavy a podivný svět za dveřmi. Nevydržel to. Vstal a vydal se přes chodbu metra přímo ke dveřím. Byl rozhodnutý. Už natahoval ruku ke dveřím, když se najednou otevřely. Ty hluboké studny v očích poznal hned. Byla zpět.
„Rychle, dovnitř.“ Dívka mu pokynula rukou a odešla chodbou.
Adam opatrně vstoupil do dveří a zavřel. Dívka mířila k velkým dveřím po levé straně.
„No tak, rychle.“ Mávla na něj a dveře před ní se otevřely.
Adam ji následoval. Procházeli spolu dlouhými chodbami. Všude lesknoucí se mramor, sloupy různých tvarů. Sochy bez obličejů. Právě míjeli hodiny bez ručiček. Některé dveře byly otevřené, jiné zavřené. Nikde nebyly žádné popisky. Cestou potkali několik svítících lidí, kteří jen nevěřícně zírali a vyměňovali si modrá světla mezi sebou. Adam se rozhlížel kolem, ale pohled mu vždy sklouzával k nádherné dívce před ním. Tentokrát už ji nepozoroval jen pro její krásu. Chtěl jí porozumět. Během svých bujarých nocí občas skončil s nádhernou slečnou na pokoji, ale žádná z nich nebyla tak krásná jako tahle.
V polovině dlouhé chodby dívka změnila směr a zamířila ke starým šedým dveřím. Otevřela je a ukázala Adamovi, aby si sedl na jednu ze židlí uprostřed místnosti. Kolem celé místnosti byly regály se smotanými spisy. Vypadaly dost staře. Adam si uvědomil, že nevidí ani jedno okno nebo žádnou zářivku. Přesto zde bylo světlo.
Dívka se posadila na protější židli a změřila si ho pohledem. „Jste Adam Frey. Řidič záchranky a pianista, který má rád bujarý život.“
„Spíše měl rád. A co má být?“
„Právě to je ten problém.“
„Ten pianista?“ Adam nechápal jediné slovo.
„Ne. To, že jste úplně obyčejný člověk. Ale neobyčejný.“
„Prosím?“ Adam se nahnul na židli a udělal svůj nejnechápavější výraz, jaký dokázal.
Dívka vstala a začalo pochodovat kolem své židle s pohledem upřeným na zem. „Adame, dlouho jsme přemýšleli, co je s vámi jinak. Hledali jsme odpovědi. A něco jsme našli. Ale je potřeba pochopit, jestli jste skutečně ten, o kom ta věštba byla pronesena…“
„Věštba? Proč by o mě…“
Dívka se zadívala na Adama. „Pokud jste to vy, máte obrovskou moc vše změnit. Nebo zničit.“
Adam se rozesmál. „Já? To nemyslíte vážně. To je nějaký vtip? Skrytá kamera?“
Dívka došla k regálu a vyndala z něj jeden ze svitků. Položila ho na zem před Adama a rozvinula. Na křehkém papyru bylo mnoho prazvláštních znaků. Dívka pozorovala Adama, jako by na něco čekala.
„Co to je?“
„Ta věštba.“
Adam se díval na znaky před sebou a nechápal.
„Jsem ráda, že alespoň nějaké tajemství nám necháte.“ Dívka se pousmála a klekla si na zem vedle papyru. „Ta věštba hovoří o člověku, který nás uvidí. Přijde člověk, po kterém už nebude nic stejné. A jemu se vše podvolí.“
Adam nerozuměl jedinému slovu, co řekla.
„Copak to nechápete? Vy nás vidíte. Vy jste ten člověk.“
„Cože? Co to má… Nějakej váš kámoš tady napíše pár řádek a vy to chcete hodit na mě?“
„Tu věštbu pronesl člověk. Skoro před třemi tisíci lety.“
Adam se zase začal smát. „Co tím chcete říct? Tenhle text je starej tři tisíce let? To vám nežeru.“
„Ne, věštba byla zapsána později, ale zněla přesně takhle.“
Adam se opřel do židle. To snad nemyslí vážně? Díval se na dívku a ta se dívala na něj. Chtěl těm očím věřit, ale nemohl.
„Adame,“ řekla dívka, když se opět posadila na židli, „řekla jsem vám, kdo jsme. Jsme strážci vás, lidí. A vy nevíte, kdo jste vy, co je na vás výjimečného. Nabízím vám řešení.“
„Řešení? Tomuhle říkáte řešení?“ Adam křičel na celou místnost.
„Dobře, tak jinak.“ Dívka si opět stoupla a chytla Adama za ruce. „Co o nás víte?“
„Jste svítící šílenci, kteří se mě bojí.“
Dívka se pousmála. „Kupodivu to docela souhlasí.“
„Proč se mě bojíte?“
Dívka sklopila oči. „Stejně jako vy se bojíme toho, co neznáme. A vás neznáme.“ Dívka pustila Adama a posadila se. „Jste jediný člověk, který nás vidí. Vidíte naši auru a přenos myšlenek, které nevidíme ani my. Dokázal jste projít až sem, na Práh.“
„Práh?“
„Ano, tahle budova. Říkáme jí Práh. Sem lidé nemohou projít?“
„Nemohou, nebo nesmí?“
„Nemohou,“ dodala ostře dívka.
„Tak to je asi chyba ve výpočtech. Já tady přece jsem.“
„A to je ten háček. Sem můžeme projít jen my nebo duše zemřelých.“
„Takže jsem mrtvej?“ Adam vytřeštil oči.
„Nemyslím si. Jste živej až moc.“ Dívka se opět usmála. „Proto jste pro nás zajímavý. Jste člověk, který prošel až sem.“
„A co ostatní lidé? Ta záře kolem vás snad přiláká každého.“
„Oni ji nevidí. Ostatní lidé nás vnímají jako dalšího člověka z davu. Pro mnohé ani nemáme podobu.“
„Ale já vás vidím.“ Adam si prohlédl dívku od hlavy po patu.
„A pak že nejste výjimečný!“ rozkřikla se dívka a vstala. „Pojďte se mnou.“ Dívka vyrazila z místnosti zpět do dlouhé chodby. „Bylo rozhodnuto, že vám mám říct vše. Sami jsme nedokázali přijít na to, co je s vámi jinak. Vy nám s tím ale pomůžete.“
„A kdo řekl, že vám pomoct chci?“
„Vy sám. Jste zvědavý. Nebo proč jste seděl každý den před těmi dveřmi?“
Došli na konec chodby a prošli dalšími dveřmi. Konečně Adam uviděl něco jiného než chodbu s milionem dveří. Obrovská hala celá zářila modrými světly. Svítící lidé všude pod nimi i na ochozech nad nimi si vyměňovali myšlenky v jenom kuse.
„Teď jsme v samotném srdci Práhu.“
Když vešel Adam, světla přestala svítit. Všichni pohlédli na Adama. Z hlavy dívky vylétlo několik světel a ta si našla každého člověka v hale. Ostatní se opět začali bavit mezi sebou a odcházeli co nejdál od Adama a dívky. Společně došli pod ohromnou kupoli a dívka ukázala nahoru.
„To je Kruh.“
Bylo to nádherná malba, která byla rozprostřená po celé kupoli.
„Na začátku všeho byl jen čas a prostor. Tyto dva elementy daly vzniknout čtyřem živlům – ohni, vodě, vzduchu a zemi. Každý z těch živlů představuje jednu čtvrtinu kruhu.“
Adam se zahleděl na malbu. Kulatá malba byla rozdělena na čtyři části. Čtyři živly představované čtyřmi lidmi. Muž v plamenech obklopený žhnoucími hvězdami. Žena vystupující z vody. Muž obrostlý rostlinami a obklopený skalami. A žena v mracích létající mezi hrdličkami. Všichni čtyři měli jednu ruku nataženou ke středu.
„Živly vytvořily galaxie, sluneční soustavy, hvězdy a planety. Na Zemi se rozhodly tvořit společně. Vznikly sopky, oceány, mraky a hory. Nakonec živly svou spoluprací dokázaly vytvořit nový živel – život. Ten je uprostřed.“
Ruce jednotlivých živlů směřovaly do středu, kde byl velký strom.
„Společně tento živel sledovaly a střežily. Po čase však pochopily, že tento živel má své dobré i stinné stránky. Dokázal být laskavý, soucitný a dával vzniknout novému životu. Ale dokázal být i krutý, nelítostný a život zase brát. Proto se ostatní živly rozhodly, že je třeba tento živel kontrolovat. A tak jsme vznikli my.“
„Vás stvořili živly?“ Adam stále zíral na obraz nad sebou.
„Ne, my jsme vznikli ze živlů. Každý z nás má kombinaci všech čtyřech živlů v sobě.“
„Proto ta… světla.“
„Nejspíš.“ Dívka se podívala na Adama. „Ještě vám ukážu něco.“
Chytla Adama za ruku a táhla ho dalším spletencem chodeb a schodišť k dalším dveřím. Tyto dveře byly podobné těm úplně dole, kterými Adam přišel do této podivné budovy. Také se z nich linula záře. Ale teď to nebyla čtyřbarevná mihotající záře jako předtím. Tato záře byla žlutá. Měla stejnou barvu jako ta žlutá světla v podobě myšlenek.
„To jsou Dveře,“ řekla hrdě dívka.
„Všiml jsem si,“ uchechtl se Adam.
„Ale ne, tohle jsou Dveře, s velkým D. Sem přivádíme duše na Soud.“
„Poslední soud?“
„Tak tomu říkáte vy. My tomu říkáme jen Soud, s velkým S. Tady se rozhoduje, jestli je duše připravena na posmrtný život, nebo jestli se vrátí do smrtelného života.“
„A co je za těmi dveřmi?“
„To nikdo neví. Tam smí jen duše.“
Adam se zadíval na dívku. „Vy nevíte, co tam je?“
„Nemůžeme tam jít. Ale probíhá tam Soud.“
„A jak to víte?“
Dívka se zamyslela. Ze dveří vyšlo žluté světlo a zamířilo dívce přímo do hlavy. Dívka se na Adama usmála. „Naše pravidla vznikla před mnoha lety, ale tohle víme.“
Adam pozoroval pečlivě dívku. „Co bylo to žluté světlo?“
„Jaké světlo?“ Dívka se rozpačitě usmála.
„Žluté světlo. Vyšlo z těch dveří a došlo rovnou do vaší hlavy.“
„Neříkal jste předtím, že ta světla jsou modrá?“
„Ano. Ale tohle světlo bylo žluté. A šlo z těch dveří.“
Dívka se kousla do rtu. „To není možné. Raději půjdeme.“
„A proč se nepodíváme za ty dveře?“
„Tam nemůžeme, vy jste mě neposlouchal?“ Dívka vzala Adama za ruku a rychle ho táhla pryč.
„Kam mě to vedete?“ Adam se zamyslel a přehodnotil svou otázku. „A jak se vlastně jmenujete?“
„Nemáme jména.“
Adam přemýšlel celou cestu, jak by dívce říkal. Poznával chodby, kterými dnes již procházeli. Dívka ho přivedla do stejné místnosti, kde byl poprvé s partou mužů v obleku. Ti tady již nebyli, ale byl zde stejný stařík jako minule.
„Už ví vše,“ oznámila staříkovi dívka a usadila Adama na židli uprostřed místnosti.
„To bych se hádal,“ odpověděl suše Adam a jeho pohled kmital mezi dívkou a staříkem.
„Víte všechno, co zatím vědět máte.“
„Pořád bych se hádal.“ Adam pokrčil rameny.
„Zavedla jsem ho ke Dveřím. Mluvil o žlutém světle.“
Stařík si promnul vousy.
„Jak vám mám tedy říkat? Dempsey a Makepeaceová?“ Oba dva Adama ignorovali a předávali si modrá světla.
„Můžete také mluvit se mnou, prosím?“ Adam se rozkřikl na celou místnost a zasloužil si tak pozornost obou.
„Adame, ta světla, co vidíte, jsou naše myšlenky. Všechno to je zvláštní. A naplňujete tím věštbu.“
„Jaká věštba? Sakra, jak vám mám říkat? Tak co takhle – vy budete Ricky. Vypadáte jako můj strýček Ricky.“ Stařík na něj jen zmateně hleděl. „A vy, vy budete Eva. Souhlasíte?“
Stařík s dívkou si vyměnili pohledy.
„Takže vy dva, Ricky a Evo, můžete mi prosím vysvětlit, co se to tu děje?“
Eva přišla k Adamovi a položila mu ruku na rameno. „Tvůj příchod byl předpovězen, ale nevíme, co to znamená. A to právě musíme zjistit.“
„Ta věštba pochází ze starověkého Egypta.“ Stařík začal přecházet po místnosti. „Jejich civilizace zkoumala život i smrt a dostala se tak nejblíže pravdě o nás.“
Eva sundala ruku z Adamova ramene, ale nespouštěla z něj oči. „Dostali se tak daleko i kvůli tomu, že malá skupinka z nás s nimi začala spolupracovat. Lidé však začali v nás vidět moc, o jaké se jim nemohlo ani zdát. Snažili se té moci dosáhnout a vyvíjeli nové způsoby a rituály, jak toho dosáhnout.“
„Jeden z nás začal lidi studovat a začal se s nimi sbližovat,“ dodal Ricky, ale vysloužil si zlostný pohled Evy.
„Tohle není jisté. Nemusíš mu to říkat.“
„Ne, chci to vědět.“ Adam se prosebně díval na Rickyho.
„Má vědět všechno.“ Ricky rozpřáhnul ruce.
Eva se otočila a stoupla si zády k oběma.
„Ten jeden z nás se s lidmi spřátelil natolik, že počal dítě se ženou.“ Ricky se posadil a rukou si podepřel hlavu. „Za to byl vyhnán. Ale tu ženu ani to dítě jsme nenašli. Bezpečně je ukryl.“
„A co má být? Jsou to tisíce let. Budou oba mrtví.“
„Ale jejich potomci ne,“ ozvala se Eva.
„Co tím chcete…“ Adamovi to začalo docházet. „Vy myslíte, že jsem jeho potomek?“
„Ano.“ Ricky zvedl hlavu. „Je to jediné vysvětlení.“
„Mám stovky jiných.“ Eva se stále neotočila.
„Ale tohle bylo jediné, které jsme ti nevymluvili.“
„Co to ale znamená?“ Adam stále nechápal, o čem je řeč.
Eva se konečně otočila. „Ta věštba hovoří o tom, že změníš řád, který doteď platil. Ale nikdo neví, jestli k lepšímu, nebo k horšímu.“
„Takže tě jedna půlka z nás vítá a druhá se tě bojí.“ Ricky vypadal stále vyděšeně.
„A vy patříte ke které půlce?“
Eva s Rickym se na sebe podívali, ale neodpověděli.
„Co tedy po mně chcete?“
„Stejně jako vy hledáme odpovědi.“ Ricky mrkl na Adama. „Dokud nebudeme mít dost odpovědí, nevíme, jak vás ochránit.“
„A proč bych vám chtěl zničit váš svět? To nedává smysl. Sotva o něm vím.“
„To je právě ono. Je to pro nás pro všechny nové.“
Eva se zadívala na Adama. „A proto se toho bojíme.“
Skrz dveře prolétla dvě modrá světla a zamířila rovnou k Evě a Rickymu. Oba se na sebe podívali ještě vyděšenějším pohledem.
„Ale ne!“ řekli téměř jednohlasně.
„Co se děje?“
Eva vypustila z hlavy modré světlo, které došlo k Adamovi, ale vrátilo se jí zpět. Eva se udiveně zadívala.
„Proč nemohu přijímat ta světla?“ podivil se Adam, ale to už Eva chytla Adama za ruku a táhla ho ke dveřím.
„Teď máme větší problém. Víš, jak jsme ti říkali, že někteří se tě bojí?“
„Na to si ještě vzpomínám.“
„Tak ze strachu dělají i lidé různé věci.“
„A horší je, když to nejsou lidé,“ dodal Ricky, který běžel těsně za nimi.
„Co se stalo? Co jste se dozvěděli?“ Adam jen vlál za Evou.
„Někteří z nás chtějí řešit vše tím nejextrémnějším způsobem.“ Ricky na svůj věk ani při běhu nelapal po dechu. Možná si ho měl Adam vysnít trochu mladšího. Adama to najednou zarazilo. Když se otočil na Rickyho, pořád vypadal jako jeho strýček Ricky. Ale byl opravdu o několik let mladší, statná postava kulturisty. Adam se to rozhodl jen přejít. Nebylo to to nejdivnější za dnešek.
„A tím extrémním způsobem myslíte jak?“ Adam už začal lapat po dechu, jak probíhali chodbami a schodišti.
„Chtějí provést jeden z rituálů. Ten oddělí živly a dá jim obrovskou moc.“ Mladý Ricky se stále nezadýchával.
„Proč by to ale dělali?“ sípal Adam.
„Kvůli tobě. Aby se tě zbavili,“ vyhrkla ze sebe Eva.
Adam se zastavil. Ricky s Evou se postavili před něj. „Proč?“
„Bojí se tě.“ Eva mu dala ruku na tvář. „Bojí se toho, co nechápou.“
„A jak jim ten rituál pomůže?“ Adam se snažil rychle popadnout dech.
„To nikdo neví, protože to nikdy nikdo nezkusil. Je to rituál napsaný člověkem. Ale oni myslí, že jim pomůže, aby získali víc moci a dokázali čelit tobě.“
Adam se pokusil napřímit. „Dobře. Přemístěte se tam. Přece tam musíte být co nejdřív.“
„To nejde.“
„Proč? Vždyť to umíte, viděl jsem to.“
„Ano, ale v Práhu se přemisťovat nemůžeme.“
„Tak pak proč tu pořád stojíme?“ Adam se rozeběhl a Ricky s Evou s ním.
Běželi ještě daleko, než se konečně dostali na místo. Ricky rozrazil dveře a proud světla je všechny oslepil. V kruhu uprostřed knihovny stálo několik postav. Drželi se za ruce a jejich aura se čím dál víc projasňovala a zvětšovala. Každý opakoval dokola tu samou větu v jazyce, který Adam nepoznával.
„Jsme tady pozdě,“ konstatovala Eva a společně s dalšími, kteří přiběhli, stáli ve dveřích a pozorovali probíhající rituál.
Každý ze zúčastněných měl kolem sebe svou auru tvořenou ze čtyř světel – červené, modré, zelené a bílé. Tato světla se začala spojovat. Postavy byly celé zahalené tímto světlem, až úplně zmizely a zbylo po nich jen toto světlo. Jednotlivé barvy začaly nabírat na síle, až existovaly každá samostatně. Adam s Evou a Rickym sledovali celý obřad. Přihlížejících kolem nich přibývalo. Vyměňovali si mezi sebou modrá světla a čekali, co se bude dít. Čtyři světla před nimi se postupně zmenšovala, až z nich vznikly čtyři postavy. Všichni okamžitě pochopili, co rituál udělal. Změnil jejich spolupracovníky v původní živly. Dáma oblečená v modrých šatech, které se jí roztékaly až na podlahu. Muž s dlouhými rudými vlasy. Žena v bílých šatech se zlatými vlasy. A muž obrostlý rostlinami s pěstí tvrdou jako kámen. Každý z nich měl kolem sebe auru vlastní barvy.
Ricky k nim přišel blíž. „Je nám ctí se s vámi setkat, ale co teď bude dál?“
Všichni čtyři se na sebe podívali, obestoupili Rickyho ze všech stran, položili mu ruce na ramena. Rickyho zaplavilo světlo a za nesnesitelného řevu se Ricky proměnil ve světlo, které vstoupilo do jednotlivých živlů.
Eva s Adamem se na sebe podívali a v nastalém zmatku se rozutekli. Živly se také nemohli přemisťovat po Práhu, ale začaly utíkat za přihlížejícími. Ze všech stran se ozýval křik. S každým dalším, koho chytili, byla jejich aura jasnější. Všichni utíkali po Práhu, ale nedalo se nikam schovat.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Adam Evy, i když tušil, že ani ona nebude znát odpověď.
„Tohle se nemělo stát.“ Na víc se Eva nezmohla. Netušila, co teď dělat.
Ve dveřích se objevilo jasné žluté světlo a přilétlo k Evě, ale tentokrát i k Adamovi. Oběma vstoupilo do hlavy a oba sdíleli stejnou myšlenku. Nebyla to ani myšlenka, ale spíše obraz. Oběma se v hlavě objevil obraz Dveří. Ty dveře poznali oba. Byly to ty Dveře. A oba pochopili. Museli se k nim dostat. Tohle bylo pozvání, které nemohli odmítnout.
Proplétali se budovou Práhu a snažili se vyhnout křiku, který se linul chodbami. Proběhli po nejvyšším ochozu těsně pod kupolí. Adam se podíval z ochozu dolů. Ozval se ohromný křik, který naplnil obrovskou halu. Dole uprostřed haly stály čtyři živly a právě vysály světlo dalšímu. Pak pohlédly nahoru na Adama a usmály se. Rozeběhly se ke schodům.
Adam s Evou ještě přidali do kroku, aby doběhli ke dveřím včas. Stáli už skoro přede dveřmi, když se napravo objevil Oheň a Voda, nalevo Vzduch a Země. Rychle se blížili.
Adam sáhl po klice a otevřel dveře. Ohlédl se za sebe, ale živly již chytily Evu a světlo ji pomalu pohlcovalo.
„Běž!“ vykřikla Eva.
Adam se zarazil. Všechny živly upřely svůj zrak na něj. Adam polkl a vstoupil do žlutého světla a dveře za ním se zavřely.
Byla to velmi skromná místnost. Celá zářila žlutým světlem, i když nábytek zde byl kompletně bílý. Bílé skříně, židle, stůl. A za stolem křeslo. Nebylo prázdné. Z křesla na něj hleděl pár očí. Ty oči byly velmi staré, ale muž nevypadal staře. V bílém obleku se na něj usmíval. Napravo byly dveře s nápisem Smrt, dveře nalevo měly nápis Život.
Muž se v křesle narovnal a ukázal na židli na druhé straně stolu. Adam pochopil a došel k židli. Velmi neochotně si na ni sedl.
„Tam si sednou jednou všichni. A se všemi tady mluvím.“
„Kdo jste?“ zeptal se Adam, ale muž jen zvedl ruku, aby zastavil jeho slova.
„Se všemi tady mluvím a oni si pak musí vybrat. Buď odejdou na věčný život, nebo se vrátí zpět.“
„A o tom rozhodujete vy? Kdo vám dal právo?“
„Ne. O tom nerozhoduji já. O tom rozhodují oni sami.“
Adam se zarazil. Čekal Soud a někoho, kdo rozhodne. Ta představa se mu za celou dobu nelíbila. Proč by někdo měl rozhodovat o cizím životě nebo smrti? Ale teď zjistil, že o tom nikdo nerozhoduje.
„Já nerozhoduji za nikoho. Já jen rozhoduji o tom, kdo sem má přijít nebo ne. A pak s nimi mluvím.“
„Vy ty lidi zabíjíte?“
„Ne. Jen pozoruji svět a vnuknu myšlenku svým spolupracovníkům v Práhu. Ti pak mohou vnuknout myšlenku lidem. Ale každý má volbu. Může tu myšlenku přijmout, nebo se rozhodne sám. Stejně jako vy, když jsem vám ukázal tyto dveře.“
„Byla to pozvánka.“
„Nebo jen obrázek dveří. To vy jste se rozhodl s vaší společnicí, že je to pozvánka.“
Adam vytušil, že přišla správná chvíle. „Kdo jste?“
„Říkám si Architekt. Ne snad proto, že bych stvořil svět nebo Práh. Chycený mezi životem a smrtí jsem vytvořil tuto místnost.“
„Ale proč?“
„Copak ti to neřekli. Byl jsem jeden z těch, kteří se snažili pomoct lidem nás pochopit. Myslel jsem, že jsou lidé připraveni.“
Adam si vzpomněl na slova Evy a Rickyho. „Vy jste byl vyhnán.“
„Za to, že jsem se lidem přiblížil až moc.“
„Vyhnali vás sem?“
„Ano. Do prostoru mezi život a smrt. A chodili sem další. A já pochopil, proč jsem tady. Nemohl jsem projít zpět, ale viděl jsem tu celý svět.“ Architekt si ukázal prstem na spánek. „Dokázal jsem vkládat myšlenky a rozhodl jsem se. Možná mohu udělat posmrtný život lepším. Pustit tam jenom ty, kteří jsou toho hodni. Na tomto místě se dříve duše samy rozhodovaly. Já jim mohl pomoct.“
„Ale rozhodnout se musely opět samy.“ Adam to začal chápat. Myslel si, že stane tváří v tvář bohu, který rozhoduje o životě každého.
„Já tady nic nerozhoduji. Ale zároveň dál nemohu projít. Zůstal jsem tady.“
„Ale vy jste byl jedním z nich. A oni sem nemohou projít.“
„Mysleli si, že když mě sem vyženou, tak mě zabijí za moji zradu.“
„Vy jste se ale stal jejich nadřízeným.“
Architekt se začal smát. „Ne. Jsem jim nápomocen jako oni jsou nápomocni mně. Spíše taková symbióza.“
Adam čekal, že se jim Architekt začne mstít a začne je ovládat, ale on místo toho s nimi spolupracoval víc než dřív.
„Pochopil jsem, že lidé nebyli připraveni. Ale teď už jsou.“
„Na co připraveni?“
„Víš. Tady, kde čekám na duše a mluvím s nimi, mám možnost přemýšlet o celém čase a prostoru. O dvou prvcích, které nás stvořili.“ Architekt vstal a rozmáchl se kolem sebe. „Dveře nalevo vedou zpět do světa, který stvořil čas a prostor.“ Architekt ukázal na dveře s nápisem Život. „Druhé dveře vedou zpět do Práhu. Tam existuje veškerý čas i prostor najednou. Práh není ohraničen časem a je tak velký, jak jen velký může být.“
Adam se ohlédl na dveře za sebou.
„A pak jsou tu třetí dveře.“ Architekt došel až k nim a pobídl Adama, aby šel k němu. „Tyhle dveře nejsou jen tak ledajaké.“ Architekt ukázal na práh dveří. „Vidíš to. Tady to je.“
Adam se sklonil, ale neviděl nic. „Co tam je?“
„Tady to končí. Čas i prostor. Za těmi dveřmi neexistuje žádný čas ani žádný prostor. Neexistují tam živly. Je to smrt. Ale ne smrt člověka nebo duše. Je to smrt času a prostoru.“
„A co tam je?“
Architekt se podíval na Adama, usmál se a položil mu ruce na ramena. „To jsem nemohl zjistit. Tam mohou jen duše.“
„Takže vy to nevíte?“
„Nevěděl jsem. Ale teď už to budu vědět. Protože jsi tu ty.“
Adam vytřeštil oči. „Já?“
„Ano. Ty si vůbec neuvědomuješ, jak významný jsi. Teď všechno závisí jen na tobě. Ty jediný můžeš projít těmi dveřmi.“
„Ne, ne, ne… To rozhodně ne. Vždyť já… já jsem jen člověk.“
Architekt pustil Adama, ale nepřestal se usmívat. „Mýlíš se. Ty nejsi jen člověk.“
„A co bych byl víc?“
„To snad víš už sám. Vidíš jejich auru, vidíš jejich myšlenky. Můžeš projít Dveřmi.“
„Jsem smrt?“
Architekt se rozesmál. „Tak to zase ne.“ Postavil se přede dveře a ukázal na kliku. „Jsi jediný, kdo může ty dveře otevřít. A to jen z jediného důvodu. Protože jsi kompletní rovnováha všech živlů.“
„Ale to jsou snad oni taky. Myslím Ricky… a Eva.“ Vzpomínka na Evu ho zabolela.
„Ne. Oni jsou rovnováha čtyř živlů, ale snad sám víš dobře, kolik jich je.“
Adam se zadíval na své ruce. „Pět.“
„Ano. Jsi rovnováha všech pěti živlů, která se budovala celé roky. V celém mém pokolení.“
Adam se zadíval na Architekta, který se na něj pousmál. „Takže?“
„Takže jsi můj potomek. Jsou v tobě všechny živly, a proto můžeš být pánem času a prostoru. Teď už chápu, proč jsi přišel.“
Architekt mrkl na Adama. A pak na kliku. „Poslední dveře.“
Adam vzal kliku do ruky a otevřel dveře.
Adam stál vedle Architekta a díval se kolem sebe. Podíval se na schody. Pak na turnikety. Až po chvíli mu to došlo. Strávil tu mnoho chvil. Stál přímo přede dveřmi, kterými poprvé vešel do Práhu. Bruselské metro by poznal kdekoliv. Věděl, že po těch schodech nahoru se dostane k budově Evropy.
Architektův úsměv byl pryč. Rozhlížel se kolem jako Adam, ale na rozdíl od něj byl zmatený. Adam ale zmatený nebyl. V tu chvíli to pochopil.
Ze dveří, které vedly do Práhu, vyšly čtyři osoby. Jejich zářivé aury osvětlily celé metro, ale ani jeden člověk si toho nevšiml.
„Ti jsou poslední,“ zařval Oheň a vyrazil k Architektovi a Adamovi.
Všichni čtyři se postavili kolem Adama a Architekta.
Adam napřáhl ruce k Architektovi a mrkl na něj. „Věř mi. Nepotřebujeme už strážce. Stačí rovnováha.“
Architekt se usmál a vzal Adama za ruce. Adam zavřel oči. Oheň a Voda položili ruce na Adamova ramena, Země a Vzduch dali ruce na ramena Architektovi. Celou zastávku bruselského metra zalilo pronikavé světlo a rozprchlo se do všech koutů světa. Celý svět kolem se v tu chvíli zastavil. Adam cítil, jak ho Architekt stiskl pevněji. Ale ani jeden z nich necítil bolest. Světlo bylo všude kolem a úplně je pohltilo.
Adam otevřel oči. Podíval se napravo a bylo to přesně tak, jak si myslel. Dříve byly vedle automatu na jízdenky zářivé dveře vedoucí do Práhu. Ty dveře ale byly pryč. Před ním stál Architekt. Stále měl svůj bílý oblek, ale žlutá aura kolem něj byla pryč.
Adam se rozhlédl po celém metru. Kolem nich stáli další lidé. Ty obličeje poznával. Byli to andělé, strážci, průvodci. Ale jejich aura byla pryč. Všichni zde stáli v bílém. Na krku měli všichni stejný přívěšek. Kruh rozdělený na čtyři části a uprostřed menší kruh – symbol rovnováhy všech pěti živlů. Adam se rozhlédl po všech přihlížejících. Všichni v metru si prohlíželi podivnou skupinku oblečenou v bílém. Adam však hledal jednu konkrétní osobu.
Ty rudé vlasy poznal hned. Zůstaly jí i oči hluboké jako studny. V bílých šatech vypadala nádherně.
„Adame!“ rozkřikla se po metru a rozeběhla se k němu.
Adam rychle běžel k ní a sevřel ji v náručí, jak nejsilněji si dovolil. „Myslel jsem, že jsem tě ztratil, Evo.“
Eva se usmála. „Tak co bylo za posledními dveřmi?“
Adam se na ni zadíval. „Na tom nezáleží.“
Eva se zamračila. „Tak na čem tedy?“
Adam se rozhlédl kolem sebe. Na lidi, na Architekta a nakonec znovu na Evu.
„Na tom, že jsme konečně tam, kde jsme měli být.“