Do Srbska za 595

Do prdele. Ještě čtyři hodiny, to nedám! Co na mě ta tlustá kráva zírá? Co jsem zas udělala blbě? Dala jsem razítko nakřivo? Vedoucí významně zvedá ty srandovní linky, co má nakreslený místo obočí. Ahá, to jako že zákazníci čekaj, tak snad se to tady za tu chvilku neposere. Jsem nevěděla, že na poště jde o vteřiny. Každej spěchá, jako by ho těch pár minut čekání mělo zabít. Ani jeden se neusmívá, jenom hypnotizujou očima světelnou tabuli a vrhají na mě vyčítavý pohledy, když si dovolím třeba jen kousnout do jabka, než to zatracený tlačítko znova zmáčknu.
Ta kráva vedoucí furt zírá, ale já se buzerovat nenechám. Natruc pomalu vytahuju z tašky minerálku, ještě pomaleji odšroubovávám víčko a dlouze piju. Dávám si záležet, abych flašku důkladně zašroubovala, teprve pak stisknu tlačítko a světelná tabule se znova rozbliká.

A neděje se nic. Už to bliká i se zvukovým signálem a zrovna se chystám přeskočit na další číslo, když vtom se ze sedačky začne pomalu odlepovat babka s berlí. Ta měla už dávno ležet v eldéence, že si nedá pokoj, v tomhle vedru se vláčet na poštu. Geronti jsou fakt za trest, to zas bude domluva na půl hodiny. Beztak si to spletla a jde pro důchod, jako by si ho nemohla nechat poslat. Ale to má teda smůlu, u mojí přepážky se podávají zásilky, s velkýma penězma já zatím nedělám. Babi, já vám nic nedám, musíte vedle! Ale pak si všimnu, že má na berli pověšenou krabici. Opře ji o pult, vydýchá se a povídá: „Chci poslat balík do Srbska!“
„Do Srbska?“ Asi to říkám docela vyděšeně, plešoun Eda za vedlejší přepážkou se zachechtá a vedoucí už jde dělat důležitou. Jsem nová, tak nevynechá jedinou příležitost mě poučit. Jak se mi cpe do kukaně, přirazí mě ke stolu, navalí mi svoje špeky na záda a zkušeně hrábne do třetího šuplíku pro lejstro.
„Musí se vyplnit celní prohlášení. Srbsko není v Evropské unii. To přece už víte,“ houkne na babku. Měla by jít znova na školení, jak se chovat k zákazníkům, kráva protivná.
„Naštěstí není v unii,“ utrousí Eda a uhladí si zbytky vlasů na lebce.
„Pro nás spíš naneštěstí.“ Vedoucí se zasměje vlastnímu vtipu, vrhne na mě pohled ala: „Uč se, dítě!“ a podává okýnkem prázdné lejstro. „Musíte to vyplnit anglicky nebo srbsky,“ sdělí babce bez mrknutí oka.
Ta zalapá po dechu. „Ale já neumím srbsky! Já tam nikdy nebyla, jenom tam mám vnučku.“
„Tak anglicky.“
„Nešlo by to německy? Nebo rusky?“ zkouší to.
„Nešlo.“
Babka se hroutí na pultík a přes tlusté brýle zblízka zkoumá kolonky. Pak bere do žilnatých prstů propisku a roztřeseným rukopisem začne vyplňovat. Vedoucí netrpělivě ťuká prstem o stůl, a jak jsme natěsno, cítím její štiplavý pot.
„Prosím vás, nevíte, jak se řekne anglicky čokoláda?“
„Cho-co-la-te,“ slabikuje mi nad hlavou ta studnice moudrosti.
„A šaty, jak mám napsat šaty?“ ozve se za chvíli.
„Cloting,“ zahlaholí vedoucí a vítězoslavně se rozhlídne. Honem si zakryju pusu a Eda na mě mrkne.
„Slotink?“ stařenka cpe ucho do štěrbiny v plexiskle.
„C, L, O, T, I, N, G,“ hláskuje vedoucí důležitě a blbě. Eda se zašklebí a já zpátky na něj.
Babka to pilně zapíše a špitne: „Pak tam jsou ještě ponožky.“
Vedoucí neví a rozpačitě si upraví drdol. „Socks,“ hlesne Eda na půl huby a vedoucí se zamračí. „To už tam být nemusí. Ukažte.“ Kouká do papíru a s učitelskou přísností pronese: „To Bücher si škrtněte. Říkala jsem vám, že to musí být anglicky.“ Babka najednou vypadá ještě shrbenější a jenom hlasitě dejchá, ale nemluví a nedělá vůbec nic.
Chvilku čekáme, spolu s náma pošta plná lidí, a pak to vedoucí ukončí: „Tak víte co? Přijďte si, až to budete mít pořádně vyplněný.“ Nekompromisně zmáčkne tlačítko a je pryč, zůstal tu po ní akorát smrad.

K okýnku se mi už cpe další číslo, ale babka tam pořád nechápavě kouká do papíru. „S dovolením,“ snaží se ke mně prodrat nějakej mladej týpek, ale já ho nenechám. „Prosím, počkejte ještě chvíli. A vy paní, ukažte,“ natáhnu ruku k babce a ta mi skrz škvíru podá polovypsanej papír. Koutkem oka registruju Edův překvapený pohled, na vedoucí se radši nepodívám. Ať si ta kráva trhne, přece chudáka babku nevyhodím.
Celní prohlášení vyplňuju poprvé, ale není to zas tak složitý. „Jaký mám dát účel, dárek?“ Babka kývá prakticky na všechno, tak to spolu rychle dáme dohromady. „Podací lístek máte?“ Vytáhne z kapsy ušmudlaný papírek. „Ještě hodnota zásilky. Tak kolik dáme, třeba tisíc korun?“ navrhnu. Znova kývne a já všechno naťukám do klávesnice. „Dělá to 595 korun.“ Vyloví z tašky odřenou peněženku, ve který má jedinou bankovku, tisícovku.

Odnáším balík dozadu a je mi tak nějak hezky. Očekávám uznalé pohledy kolegů a Eda s vedoucí na mě fakt upřeně koukají. Ale uznání v jejich pohledu není, spíš divnej smutek.
„Důchod bere až za deset dní, tak do tý doby máme pokoj,“ říká vedoucí Edovi. Ten se ke mně nakloní a sykne: „Mrkni pak do tý šedý skříně vzadu.“
Jdu tam samozřejmě hned a je nacpaná úplně stejnými balíky, jako mám zrovna v ruce. Akorát plnými razítek a samolepek, mezi kterými svítí hlavně Nedoručeno a Chybná adresa.