|
Den první sevřela Elohima strašlivá vnitřní bitva světla a temna. Jeho vědomí pak pod tíhou puklo a tři světy stvořilo. Prvním světem stala se Naraka. Tam jeden z jeho synů poslán byl a zde, v ohni věčném, armády Daevů stvořil. Dalším světem stala se Svarga. Tam druhý syn přebývá a zde, v záři jeho vlastní, Caelos povstali. Poslední zrodila se Samsara. Bez vládců a pravidel.
Den druhý Elohimovo místo Aksaya převzala. Knihu Věčnosti sešila, bezedný kalamář mlékem prvních hvězd naplnila a tři světy spojila do nekonečného cyklu zrození a smrti.
Dne třetí se tyto světy domovem duší staly. Fragmenty Elohimova vědomí povstaly a schránky k přežití hledat začaly.
Elezear, kronikář knihy Věčnosti.
 15.04.2026 0 7(1) 0 |
Kronika Madhyavanu.
Dávno je tomu, kdy obyvatelé naší osady nalezli u kašny odhozené tělo starého Kluse. Oči měl zakalené a ústa znetvořená podivným šklebem.
Klusova chalupa stála na vršku, bokem od ostatních domů. Sbitá z pevných kmenů, s doškovou střechou a plotem ze svázaných bukových větví. Vedla k němu prašná cesta, kterou přicházeli a odcházeli tajemní cizinci. Nemluvili a tváře skrývali v kápích s hrubými stehy či pod klobouky se širokými okraji. Přijížděli na koních a mnoho vesničanů přísahalo, že viděli šlehat oheň z jejich nozder. Jiní tvrdili, že jim hořely hřívy, ale někteří se jim smáli; prý jací koně – vždyť jsou to zablácení osli. Lidé z vesnice nechodili k domu starého Kluse blíže, než na tři hody kamenem. Pak jim těžkly kroky a skličující chmury zatemňovaly mysl.
Po smrti Kluse zarostlo jeho obydlí vysokou trávou, mladý strom se prodral doškovou střechou, plot ulehl k zemi a cesta splynula s okolím. Změnilo se v rozpadlou ruinu, a přesto se tam nikdo neodvážil. Prý všelijaké hrůzy tam od cizinců stále bdí.
Kapitola první
„Blíží se,“ pronesl Kiran. Seděl na zemi, oči měl zavřené a dlaněmi se dotýkal hlíny.
„Kolik?“ zamumlal Arin a dál se dloubal třískou v zubech. Mihotavé plameny venkovního ohniště osvětlovaly hliněný plácek, trávu za ním a okraje políček s cibulí, česnekem a kukuřicí. Srub s verandou, na které se Arin ledabyle rozvaloval, už mizel v přítmí.
„Víc než tucet.“
„Nesnáším je,“ vyplivl Arin kousky dřeva. „V poslední době je toho moc.“ Postavil se a protáhl záda. „O co jim jde?“
Kiran se mírně předklonil a více přitlačil dlaně. Zavřená víčka se mu rozkmitala. „O krev.“
Sebral dřevěnou palici, sešel z terasy a hleděl do tmy. Natočil hlavu a zaposlouchal se. „Já nic neslyším,“ odfrkl. „Porvěte se mezi sebou! Krve bude dost!“ zahulákal k lesu.
„O naši krev,“ doplnil Kiran.
„Tak to je nové,“ uznale pokýval Arin. „Ovce hlídat nemusíme. Kde je Meira?“
„Necítím ji.“
„Meiro!!“ zařval. Ticho se po pár ozvěnách vrátilo. „Žába jedna praštěná,“ udeřil do země. Udusaná hlína praskla.
„Bude v pořádku,“ uklidňoval ho bratr.
Arin se postavil před Kirana a upřeně ho pozoroval. „Jak to vydržíš?“
„Copak?“
„Sedět tak dlouho bez hnutí,“ zakroutil hlavou. „Možná ani nejsme bratři,“ otočil se a hodil si palici přes rameno. „Vede tu bandu někdo?“
„Běží v čele. Má jistý krok.“
„Jak mu říkají?“
Kiran sevřel víčka, zachrochtal a po chvíli odpověděl. „Bahňák. V jejich řeči.“
Arin vyprskl. „Vůdce smečky Bahňák…,“ chechtal se, ale rychle zvážněl „Nelíbí se mi to. Co tobě?“
„Není to náhoda,“ potvrdil Kiran obavy.
Arin se opatrně přiblížil ke kukuřici, rozhrnul ji a nahlížel dovnitř.
„Ještě tu nejsou.“
„Vidím!“ narovnal se a vrátil do světla. „Co ta Meira?“
„Pořád nikde.“
„Hmm,“ zamručel. „Můžeš je nějak zastavit? Vyřiď jim, že si jejich mozky dáme dnes na večeři,“ vztekle zahrozil pěstí.
Kiran zavrtěl hlavou a otevřel oči. Plameny ohně vystřelily vysoko. Zaslechli lámání stvolů a trhání kořenů.
„A je to tady,“ okomentoval to Arin lakonicky. Rozkročil se a napřáhl palici. Zem pod nohama se zachvěla.
Ze tmy se vyřítili tři divočáci. Z otevřených tlam jim tekly sliny a jejich dupot zněl jak bojové bubny. Arin se přikrčil, zapřel do nohou a rozmáchlým obloukem trefil toho nejrychlejšího. Divočák odletěl a cestou smetl i zbývající dva. Bolestí zakvičeli a zdechli.
Dalšímu zarazil tlamu do země. Lebka zapraskala a červená krev se rozlila po zemi. Páchla jako shnilé listí. Znechuceně si odplivl. Nečekaný náraz ho poslal na kolena a vyrazil zbraň z ruky. Převalil se na záda a snažil se odkopnout dotírající zvíře. Konečně nahmatal palici. Vrazil mu ji do otevřené mordy a prorazil páteř.
Zvedl se, lehce zavrávoral a otřel si zpocené čelo. Ze strany zaslechl tupé zvuky. Prasata se bila mezi sebou. Rychle se ohlédl po bratrovi. Ten už neseděl rovně, ale záda prohnul do oblouku, ramena se mu třásla rychlými nádechy a hlavu skláněl níž. Zmatení vepři ztráceli zájem o sebe a začínali se obracet na bezbranného Kirana.
Rozběhl se mu na pomoc.
Na místě, kde světlo z ohně potkávalo večerní tmu, se vynořily kly velikosti lidských rukou, zažloutlé věkem a na špici černé. Z nozder vycházelo hlasité funění a tmavé oči odrážely mihotání plamenů. Tělo měl pokryté vrstvou bahna, tvrdou jak brnění. Bahňák hrabal kopytem a klonil hlavu do útoku.
Nedaleký les prosvítilo slabé světlo, přelétávalo ze strany na stranu a blížilo se. Vzduchem zasvištěl šíp a jeden z kanců padl k zemi. Záře sílila a další divočák se skácel v divokých kotrmelcích. Cedrová střela v jeho krku vibrovala. „To je dost,“ vydechl Arin.
Přeběhla udusaný plácek a postavila se před Kirana. Napnula tětivu a zaječela jak divoká bosorka. Zbývající prasata se zastavila a v dalším okamžiku rozutekla jako slepice. Bahňák vyzývavě pohazoval hlavou a vztekle chrochtal. Zůstal sám. Rozběhl se proti nim, ale zahnul a prchl do noci. Meira se za ním otočila.
„Sejmi ho,“ ozvalo se z boku.
Zavřela oči a zklidnila dech. Namířila do tmy a povolila prsty. Bahňák utíkal, slabé stromy přerážel hlavou, velkým se vyhýbal, ale střela si ho nakonec našla. Zřítil se k zemi, hrnul před sebou hlínu, listy a jehličí, až se konečně zastavil. Brázda, kterou vyryl, byla dlouhá a hluboká.
Sklonila luk, utáhla si cop, z vlasů vyndala zářící sponu a strčila ji do kapsy. Okamžitě zhasla a popelavé stíny kolem jejích očí zmizely.
„Kde ses flákala?“ zeptal se Arin.
„Koupala se v řece,“ pohodila hlavou.
„Tak to je výborné. Hlavně, že jsi umytá.“
„Alespoň někdo.“
Zarazil se a přičichl si k podpaží. „Ty! Neštvi mě,“ okomentoval její úsměv.
Meira se přitočila ke Kiranovi. „Jsi v pořádku?“ chytla mu hlavu do dlaní. Byl celý bledý.
„Je mi to líto,“ třásl se.
„Není to tvoje chyba.“
Nedokázal odtrhnout oči od masakru kolem. „Strašně to tu smrdí.“
„Vyčerpal ses. Půjdeme bokem,“ podepřela ho.
„Ne!,“ vytrhl se. „Musím za ním,“ dodal už klidněji a podíval se k lesu.
„Za tím velkým prasetem? Tak dobře,“ pohladila ho po rameni. „Arine,“ zavolala na druhého bratra. „Doprovodíme Kirana.“
„To zvládnete beze mne,“ zabručel a shodil mrtvé zvíře na společnou hromadu. Kiran se jemně dotkl Meiry a zavrtěl hlavou.
„Počkej moment,“ šeptla mu a přešla k Arinovi. Počkala, až dovleče dalšího divočáka, a pak se rozhodně postavila před něj. „Kdo nás bude chránit?“
„Chránit tebe?“ rozchechtal se, rozkašlal a nakonec vyplivl plnou pusu hlenu. Meira znechuceně obrátila oči. „Kiran má síly dost,“ mávl nad tím rukou a pokusil se obejít sestru. Ta se mu znovu postavila do cesty. Zkusil to z druhé strany, ale byla neodbytná. Naštvaně se nadechl. „A mě se nezeptáš? Jak mi je?“
„Jak ti je bratříčku můj?“ objala ho v pase.
„Zeptej se zítra, až polezu po čtyřech.“
„Takže můžeme jít,“ zaradovala se. „Kirane! Arin jde s náma!“
„Ty malá potvoro,“ zatahal ji za cop.
Arin zajistil dveře od srubu, do ohně přihodil pár polen a ohlédl se po Meiře, která si opět vetkala svítící sponu do vlasů. „Okamžitě to schovej,“ ukázal na ni. „Stačí mi vyčerpaný Kiran.“
„Ne. Jsem v pohodě,“ odmítla.
„Já jsem viděl ty kruhy pod očima,“ zahrozil a odešel za srub. Vrátil se s loučemi. Dvě zapálil a další dvě si strčil za opasek. „Na,“ podal jednu z nich sestře. „A schovej to,“ ukázal jí na hlavu. „Tahle věc tě ničí.“ Neochotně poslechla. „Půjdu první, za mnou Kiran a pak ty. Doufám, že zdechl blízko.“ Zvedl louč, přes rameno hodil palici a vykročili.
V lese byl klid a podezřelé ticho. Nikým nerušeni putovali hodnou chvíli, až konečně uviděli hlubokou rýhu v zemi. Arin se zastavil a naslouchal.
„Stejně by nás viděli,“ šeptla Meira zezadu a zamávala loučí. Stíny kolem nich se roztančily.
„Vím,“ odsekl. Kiran se zasmál.
„Na něco narážíš, Kirane?“ zeptal se. „Jsem rád, že se ti vrací nálada. Fajn. Jdeme.“
Kiran se vrhl dopředu. „Pomalu!“ sykl Arin.
K překvapení Arina a Meiry nebyl Bahňák mrtvý. Z jeho těla trčelo torzo šípu a z otevřené rány pomalu vytékala hustá krev. Sípal a chrčel. Očima sledoval každý jejich pohyb. Meira se zachvěla a ustoupila za bratra. „Dívá se jako člověk,“ otřásla se.
Kiran přistoupil k nejbližšímu stromu a opřel se o něj. Po chvíli se kolem nich začaly snášet listy. Jeden přistál Arinovi na hlavě. Vzal ho do ruky, několikrát obrátil a podal sestře. Byl seschlý, plný tmavých skvrn.
„Promiň,“ řekl Kiran tiše a pohladil vrásčitou kůru. Stál vzpřímeně a jistým krokem přešel k Bahňákovi. Dřepl si k němu a přiložil ruku na místo, kde se rypák spojoval s lebkou.
„Řekni mi, komu sloužíš,“ přikázal nahlas a sklonil hlavu, jakoby se zaposlouchal. Zvíře se začalo zmítat v křeči. Kopyty hrabalo v zemi a snažilo se postavit. Nohy se mu několikrát rozběhly na prázdno, cválaly v divokém rytmu a znovu zemdlívaly. Meira chytila Arina za ruku.
„Řekni mi,“ zvolal naléhavě Kiran a z okolních stromů se za mohutného tlukotu křídel vznesla hejna ptáků. „Kdo tě poslal?“
Zvíře se zmítalo ve smrtelné křeči, ale Kiran držel svoji ruku pevně. „Kdo tě poslal!“ zakřičel. Oči kance se zakalily, krev mu vytryskla z uší a nozder, až mu nakonec jazyk bezvládně vypadl z tlamy. Mrtvolně bledý Kiran se otočil na své sourozence. Zorničky měl jako dvě obrovská kola. „Nemáme čas,“ řekl. Udělal krok, zakolísal, rukama sáhl do prázdna a skácel se k zemi.
„Kirane!“ vrhla se k němu Meira. Bahňákova mrtvá tlama se podivně šklebila. Vztekle ho kopla do čelisti. Zakřupalo v ní, ale škleb zůstal. Chytla Kirana pod rameny a táhla ho za sebou, dokud nezakopla o vyčnívající kořen. Spadla na záda, prohnula se a zasténala.
Les začal podivně šeptat.
„Tohle není dobrý,“ rozhlédl se Arin s napřaženou palicí.
„Musíme pryč, Arine!“ křikla. Konečně se vyprostila zpod bratrova těla. Vytrhla zapíchnutou louč a zmateně se otáčela kolem.
Šepot lesa sílil.
„To bychom měli,“ procedil přes zaťaté zuby a pomalu k nim couval. Zvedl Kirana a přehodil si ho přes rameno jako pytel brambor. Ruce mu bezvládně visely dolů. Meira se vrátila k Bahňákovi. Vyřízla mu jazyk a odhodila stranou. „Ty už nepromluvíš,“ zasyčela.
Arin zavrtěl hlavou. „Můžeme jít? Hlavně zhasni ty louče.“
Běžel, co mu Kiranova váha dovolila. Občas zakolísal, když se před ním nečekaně zvedla zem a občas zamotal do popínavých stonků. Přeskakoval pařezy a rukou tlumil nárazy do stromů, které se před ním vynořily.
Meira byla pár kroků za ním. Vzdala snahu uhýbat napruženým větvím, které se za Arinem švihem vracely zpět. Ohnutý loket držela před očima a snažila se neupadnout.
Šepot lesa je dostihl a změnil se v temné dunění.
„Arine!“
„Slyším to!“
Proběhli kolem ohrady bečících ovcí, přeběhli hliněný plac, až konečně Arin rozrazil dveře. Shodil Kirana z ramen, položil ho na lavici a zapřel se rukou o sloup. Se skloněnou hlavou oddychoval.
„Meiro?“ zpozorněl po chvíli. „Meiro?“ vykřikl vyděšeně a vyběhl ven. Dřepěla přede dveřmi, hlavou schovanou v dlaních a komíhala se ze strany na stranu. Zvedla k němu oči plné slz. „Oni se mi smějí,“ štkala a chvějící se rukou ukazovala na mrtvá prasata před srubem. Arin se rozhlédl. Dunění přešlo v šepot a pomalu se vzdalovalo. Také ovce se uklidnily. Popadl Meiru, vtáhl ji dovnitř a dveře zavřel na petlici.
Dávno je tomu, kdy obyvatelé naší osady nalezli u kašny odhozené tělo starého Kluse. Oči měl zakalené a ústa znetvořená podivným šklebem.
Klusova chalupa stála na vršku, bokem od ostatních domů. Sbitá z pevných kmenů, s doškovou střechou a plotem ze svázaných bukových větví. Vedla k němu prašná cesta, kterou přicházeli a odcházeli tajemní cizinci. Nemluvili a tváře skrývali v kápích s hrubými stehy či pod klobouky se širokými okraji. Přijížděli na koních a mnoho vesničanů přísahalo, že viděli šlehat oheň z jejich nozder. Jiní tvrdili, že jim hořely hřívy, ale někteří se jim smáli; prý jací koně – vždyť jsou to zablácení osli. Lidé z vesnice nechodili k domu starého Kluse blíže, než na tři hody kamenem. Pak jim těžkly kroky a skličující chmury zatemňovaly mysl.
Po smrti Kluse zarostlo jeho obydlí vysokou trávou, mladý strom se prodral doškovou střechou, plot ulehl k zemi a cesta splynula s okolím. Změnilo se v rozpadlou ruinu, a přesto se tam nikdo neodvážil. Prý všelijaké hrůzy tam od cizinců stále bdí.
Kapitola první
„Blíží se,“ pronesl Kiran. Seděl na zemi, oči měl zavřené a dlaněmi se dotýkal hlíny.
„Kolik?“ zamumlal Arin a dál se dloubal třískou v zubech. Mihotavé plameny venkovního ohniště osvětlovaly hliněný plácek, trávu za ním a okraje políček s cibulí, česnekem a kukuřicí. Srub s verandou, na které se Arin ledabyle rozvaloval, už mizel v přítmí.
„Víc než tucet.“
„Nesnáším je,“ vyplivl Arin kousky dřeva. „V poslední době je toho moc.“ Postavil se a protáhl záda. „O co jim jde?“
Kiran se mírně předklonil a více přitlačil dlaně. Zavřená víčka se mu rozkmitala. „O krev.“
Sebral dřevěnou palici, sešel z terasy a hleděl do tmy. Natočil hlavu a zaposlouchal se. „Já nic neslyším,“ odfrkl. „Porvěte se mezi sebou! Krve bude dost!“ zahulákal k lesu.
„O naši krev,“ doplnil Kiran.
„Tak to je nové,“ uznale pokýval Arin. „Ovce hlídat nemusíme. Kde je Meira?“
„Necítím ji.“
„Meiro!!“ zařval. Ticho se po pár ozvěnách vrátilo. „Žába jedna praštěná,“ udeřil do země. Udusaná hlína praskla.
„Bude v pořádku,“ uklidňoval ho bratr.
Arin se postavil před Kirana a upřeně ho pozoroval. „Jak to vydržíš?“
„Copak?“
„Sedět tak dlouho bez hnutí,“ zakroutil hlavou. „Možná ani nejsme bratři,“ otočil se a hodil si palici přes rameno. „Vede tu bandu někdo?“
„Běží v čele. Má jistý krok.“
„Jak mu říkají?“
Kiran sevřel víčka, zachrochtal a po chvíli odpověděl. „Bahňák. V jejich řeči.“
Arin vyprskl. „Vůdce smečky Bahňák…,“ chechtal se, ale rychle zvážněl „Nelíbí se mi to. Co tobě?“
„Není to náhoda,“ potvrdil Kiran obavy.
Arin se opatrně přiblížil ke kukuřici, rozhrnul ji a nahlížel dovnitř.
„Ještě tu nejsou.“
„Vidím!“ narovnal se a vrátil do světla. „Co ta Meira?“
„Pořád nikde.“
„Hmm,“ zamručel. „Můžeš je nějak zastavit? Vyřiď jim, že si jejich mozky dáme dnes na večeři,“ vztekle zahrozil pěstí.
Kiran zavrtěl hlavou a otevřel oči. Plameny ohně vystřelily vysoko. Zaslechli lámání stvolů a trhání kořenů.
„A je to tady,“ okomentoval to Arin lakonicky. Rozkročil se a napřáhl palici. Zem pod nohama se zachvěla.
Ze tmy se vyřítili tři divočáci. Z otevřených tlam jim tekly sliny a jejich dupot zněl jak bojové bubny. Arin se přikrčil, zapřel do nohou a rozmáchlým obloukem trefil toho nejrychlejšího. Divočák odletěl a cestou smetl i zbývající dva. Bolestí zakvičeli a zdechli.
Dalšímu zarazil tlamu do země. Lebka zapraskala a červená krev se rozlila po zemi. Páchla jako shnilé listí. Znechuceně si odplivl. Nečekaný náraz ho poslal na kolena a vyrazil zbraň z ruky. Převalil se na záda a snažil se odkopnout dotírající zvíře. Konečně nahmatal palici. Vrazil mu ji do otevřené mordy a prorazil páteř.
Zvedl se, lehce zavrávoral a otřel si zpocené čelo. Ze strany zaslechl tupé zvuky. Prasata se bila mezi sebou. Rychle se ohlédl po bratrovi. Ten už neseděl rovně, ale záda prohnul do oblouku, ramena se mu třásla rychlými nádechy a hlavu skláněl níž. Zmatení vepři ztráceli zájem o sebe a začínali se obracet na bezbranného Kirana.
Rozběhl se mu na pomoc.
Na místě, kde světlo z ohně potkávalo večerní tmu, se vynořily kly velikosti lidských rukou, zažloutlé věkem a na špici černé. Z nozder vycházelo hlasité funění a tmavé oči odrážely mihotání plamenů. Tělo měl pokryté vrstvou bahna, tvrdou jak brnění. Bahňák hrabal kopytem a klonil hlavu do útoku.
Nedaleký les prosvítilo slabé světlo, přelétávalo ze strany na stranu a blížilo se. Vzduchem zasvištěl šíp a jeden z kanců padl k zemi. Záře sílila a další divočák se skácel v divokých kotrmelcích. Cedrová střela v jeho krku vibrovala. „To je dost,“ vydechl Arin.
Přeběhla udusaný plácek a postavila se před Kirana. Napnula tětivu a zaječela jak divoká bosorka. Zbývající prasata se zastavila a v dalším okamžiku rozutekla jako slepice. Bahňák vyzývavě pohazoval hlavou a vztekle chrochtal. Zůstal sám. Rozběhl se proti nim, ale zahnul a prchl do noci. Meira se za ním otočila.
„Sejmi ho,“ ozvalo se z boku.
Zavřela oči a zklidnila dech. Namířila do tmy a povolila prsty. Bahňák utíkal, slabé stromy přerážel hlavou, velkým se vyhýbal, ale střela si ho nakonec našla. Zřítil se k zemi, hrnul před sebou hlínu, listy a jehličí, až se konečně zastavil. Brázda, kterou vyryl, byla dlouhá a hluboká.
Sklonila luk, utáhla si cop, z vlasů vyndala zářící sponu a strčila ji do kapsy. Okamžitě zhasla a popelavé stíny kolem jejích očí zmizely.
„Kde ses flákala?“ zeptal se Arin.
„Koupala se v řece,“ pohodila hlavou.
„Tak to je výborné. Hlavně, že jsi umytá.“
„Alespoň někdo.“
Zarazil se a přičichl si k podpaží. „Ty! Neštvi mě,“ okomentoval její úsměv.
Meira se přitočila ke Kiranovi. „Jsi v pořádku?“ chytla mu hlavu do dlaní. Byl celý bledý.
„Je mi to líto,“ třásl se.
„Není to tvoje chyba.“
Nedokázal odtrhnout oči od masakru kolem. „Strašně to tu smrdí.“
„Vyčerpal ses. Půjdeme bokem,“ podepřela ho.
„Ne!,“ vytrhl se. „Musím za ním,“ dodal už klidněji a podíval se k lesu.
„Za tím velkým prasetem? Tak dobře,“ pohladila ho po rameni. „Arine,“ zavolala na druhého bratra. „Doprovodíme Kirana.“
„To zvládnete beze mne,“ zabručel a shodil mrtvé zvíře na společnou hromadu. Kiran se jemně dotkl Meiry a zavrtěl hlavou.
„Počkej moment,“ šeptla mu a přešla k Arinovi. Počkala, až dovleče dalšího divočáka, a pak se rozhodně postavila před něj. „Kdo nás bude chránit?“
„Chránit tebe?“ rozchechtal se, rozkašlal a nakonec vyplivl plnou pusu hlenu. Meira znechuceně obrátila oči. „Kiran má síly dost,“ mávl nad tím rukou a pokusil se obejít sestru. Ta se mu znovu postavila do cesty. Zkusil to z druhé strany, ale byla neodbytná. Naštvaně se nadechl. „A mě se nezeptáš? Jak mi je?“
„Jak ti je bratříčku můj?“ objala ho v pase.
„Zeptej se zítra, až polezu po čtyřech.“
„Takže můžeme jít,“ zaradovala se. „Kirane! Arin jde s náma!“
„Ty malá potvoro,“ zatahal ji za cop.
Arin zajistil dveře od srubu, do ohně přihodil pár polen a ohlédl se po Meiře, která si opět vetkala svítící sponu do vlasů. „Okamžitě to schovej,“ ukázal na ni. „Stačí mi vyčerpaný Kiran.“
„Ne. Jsem v pohodě,“ odmítla.
„Já jsem viděl ty kruhy pod očima,“ zahrozil a odešel za srub. Vrátil se s loučemi. Dvě zapálil a další dvě si strčil za opasek. „Na,“ podal jednu z nich sestře. „A schovej to,“ ukázal jí na hlavu. „Tahle věc tě ničí.“ Neochotně poslechla. „Půjdu první, za mnou Kiran a pak ty. Doufám, že zdechl blízko.“ Zvedl louč, přes rameno hodil palici a vykročili.
V lese byl klid a podezřelé ticho. Nikým nerušeni putovali hodnou chvíli, až konečně uviděli hlubokou rýhu v zemi. Arin se zastavil a naslouchal.
„Stejně by nás viděli,“ šeptla Meira zezadu a zamávala loučí. Stíny kolem nich se roztančily.
„Vím,“ odsekl. Kiran se zasmál.
„Na něco narážíš, Kirane?“ zeptal se. „Jsem rád, že se ti vrací nálada. Fajn. Jdeme.“
Kiran se vrhl dopředu. „Pomalu!“ sykl Arin.
K překvapení Arina a Meiry nebyl Bahňák mrtvý. Z jeho těla trčelo torzo šípu a z otevřené rány pomalu vytékala hustá krev. Sípal a chrčel. Očima sledoval každý jejich pohyb. Meira se zachvěla a ustoupila za bratra. „Dívá se jako člověk,“ otřásla se.
Kiran přistoupil k nejbližšímu stromu a opřel se o něj. Po chvíli se kolem nich začaly snášet listy. Jeden přistál Arinovi na hlavě. Vzal ho do ruky, několikrát obrátil a podal sestře. Byl seschlý, plný tmavých skvrn.
„Promiň,“ řekl Kiran tiše a pohladil vrásčitou kůru. Stál vzpřímeně a jistým krokem přešel k Bahňákovi. Dřepl si k němu a přiložil ruku na místo, kde se rypák spojoval s lebkou.
„Řekni mi, komu sloužíš,“ přikázal nahlas a sklonil hlavu, jakoby se zaposlouchal. Zvíře se začalo zmítat v křeči. Kopyty hrabalo v zemi a snažilo se postavit. Nohy se mu několikrát rozběhly na prázdno, cválaly v divokém rytmu a znovu zemdlívaly. Meira chytila Arina za ruku.
„Řekni mi,“ zvolal naléhavě Kiran a z okolních stromů se za mohutného tlukotu křídel vznesla hejna ptáků. „Kdo tě poslal?“
Zvíře se zmítalo ve smrtelné křeči, ale Kiran držel svoji ruku pevně. „Kdo tě poslal!“ zakřičel. Oči kance se zakalily, krev mu vytryskla z uší a nozder, až mu nakonec jazyk bezvládně vypadl z tlamy. Mrtvolně bledý Kiran se otočil na své sourozence. Zorničky měl jako dvě obrovská kola. „Nemáme čas,“ řekl. Udělal krok, zakolísal, rukama sáhl do prázdna a skácel se k zemi.
„Kirane!“ vrhla se k němu Meira. Bahňákova mrtvá tlama se podivně šklebila. Vztekle ho kopla do čelisti. Zakřupalo v ní, ale škleb zůstal. Chytla Kirana pod rameny a táhla ho za sebou, dokud nezakopla o vyčnívající kořen. Spadla na záda, prohnula se a zasténala.
Les začal podivně šeptat.
„Tohle není dobrý,“ rozhlédl se Arin s napřaženou palicí.
„Musíme pryč, Arine!“ křikla. Konečně se vyprostila zpod bratrova těla. Vytrhla zapíchnutou louč a zmateně se otáčela kolem.
Šepot lesa sílil.
„To bychom měli,“ procedil přes zaťaté zuby a pomalu k nim couval. Zvedl Kirana a přehodil si ho přes rameno jako pytel brambor. Ruce mu bezvládně visely dolů. Meira se vrátila k Bahňákovi. Vyřízla mu jazyk a odhodila stranou. „Ty už nepromluvíš,“ zasyčela.
Arin zavrtěl hlavou. „Můžeme jít? Hlavně zhasni ty louče.“
Běžel, co mu Kiranova váha dovolila. Občas zakolísal, když se před ním nečekaně zvedla zem a občas zamotal do popínavých stonků. Přeskakoval pařezy a rukou tlumil nárazy do stromů, které se před ním vynořily.
Meira byla pár kroků za ním. Vzdala snahu uhýbat napruženým větvím, které se za Arinem švihem vracely zpět. Ohnutý loket držela před očima a snažila se neupadnout.
Šepot lesa je dostihl a změnil se v temné dunění.
„Arine!“
„Slyším to!“
Proběhli kolem ohrady bečících ovcí, přeběhli hliněný plac, až konečně Arin rozrazil dveře. Shodil Kirana z ramen, položil ho na lavici a zapřel se rukou o sloup. Se skloněnou hlavou oddychoval.
„Meiro?“ zpozorněl po chvíli. „Meiro?“ vykřikl vyděšeně a vyběhl ven. Dřepěla přede dveřmi, hlavou schovanou v dlaních a komíhala se ze strany na stranu. Zvedla k němu oči plné slz. „Oni se mi smějí,“ štkala a chvějící se rukou ukazovala na mrtvá prasata před srubem. Arin se rozhlédl. Dunění přešlo v šepot a pomalu se vzdalovalo. Také ovce se uklidnily. Popadl Meiru, vtáhl ji dovnitř a dveře zavřel na petlici.
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 1+1 skrytých» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» nováčci
Gabriel» narozeniny
kryndy [18], Poetick [18], Mjú [14], GertrudaPanzerfaust [12], Ehm.:) [11], D3kr28 [11]» řekli o sobě
mannaz řekla o BorůvkaB :Básnířka i prozaička, které umí chytit za srdce, ale nezůstává bez rozumu. S dílky propracovanými, s duší i humorem. Nosí v sobě velký talent a kupu přátelské laskavosti.
