Čte se to dobře a začíná to být zajímavé.

Líbí se mi, že je zmíněno použití lokalizace zařízení ke sledování lidí. Připadne mi, že lidem tato možnost u těch zařízení málo vadí.

Formátování podnadpisů je přehlednější než u první části.

Je to napsané poměrně dobře a zajímavě, jen je tam celá řada překlepů (ale nic zásadního, všechny by šlo snadno opravit). Trochu mi vrtá hlavou, jak vypadá Klářin telefon, protože se zaklapávacími telefony nemám zkušenosti. Také mi vrtá hlavou, proč je v kapitole 2 dvakrát „Očima Kláry“? Nestačilo by to tam jen jednou?

Doporučuji ty mezinadpisy „Očima Kláry“ zvýraznit tučným písmem nebo kurzívou, aby se nepletly s okolním textem.

Ještě jeden detail: „Z úst se jí vnímavě vznášela pára.“ — Jak se může pára vznášet vnímavě? To mi nedává smysl...

A tady jsou ty překlepy:

„jeho hlas projely ranní ticho jako ostří nože“ — „projel“

„osmatileté děti“ — „osmileté“

„v vybíjené“ — „ve vybíjené“, „v“ by se tam nedalo vyslovit

„Usamál se“ — „Usmál se“

„když přišla bližší“ — „když přišla blíž“

„Klára se trhla“ — „Klára sebou trhla“

„Zničehonic se ze chodby“ — „z chodby“

„Dralo se tam něco nového – nebezpečné, krásné a absolutně nepředvídatelné.“ — Ta ostatní přídavná jména musejí také dodržet stejný pád, takže „nebezpečného, krásného a absolutně nepředvídatelného“.

Queen Lylith: Co myslíš tím, že román na pokračování zde nemá šanci? Já zde vydávám román Vamesa a Vanesa a dnes jsem vydal/a kapitolu 30. Možná nemá šanci se udržet v přehledu nových děl, ale to je v pořádku, psaní není závod; stačí zaujmout čtenáře, kteří se budou vracet z vlastního zájmu a ne proto, že by jim to někdo nabídnul. Já myslím, že to omezení má smysl, jinak by tu bylo tolik děl, že by je lidé ani nestíhali sledovat.

Jinak, vydávat víc kapitol najednou je podle mě dobré řešení.

Ta ilustrace je surrealistická a úžasná! :-)

Ginnare: Ano, všechny ty záměny jsou záměrné — nejen červený/krásný, ale třeba i postel/kravata, obchod/časopis nebo zeleninová polévka/ovocný sup (tahle je obzvášť absurdní). To dílo je blbůstka pro pobavení a to pobavení má vycházet z toho, že to, co v ruštině dává smysl, zní českému uchu (pokud to neprojde řádným překladem) naprosto absurdně.

To, že s výkladem tápeš, chápu. Já podobně tápu u spousty děl ostatních tvůrců, hlavně u básní. Nejlépe chápu scénáře, škoda, že je nepíše víc lidí...

Děkuji za návštěvu! :-)

Neu: Tohle asi většina lidí nechápe, ale pro mě je srozumitelné vyjadřování obtížné, proto je pro mě velmi bolestivé psaní první verze čehokoliv (i třeba těchto komentářů), naopak přetváření a editování mi jde dobře a užívám si ho. Jen kvůli autorskému právu mě to omezuje na přetváření hodně starých a neaktuálních věcí (viz např. moje báseň Plechovka, která tak vznikla). Umělá inteligence je konečně něco, co mi může dát k přetváření text, který srozumitelně říká právě to, co chci říci, a tak mohu věnovat tvůrčí úsilí jeho přetváření a vylepšování, tedy tomu, co mi jde, a přinést tak na svět víc hodnoty s menším množstvím utrpení a ještě si toho víc užít.

Jinak, konkrétně u tohoto díla je důvodem, proč jsem ho nenapsal/a sám/a (a už dávno, protože jsem ho už dávno opravdu napsat chtěl/a), hlavně to, že bych to vůbec nezvládl/a. Seznam falešných přátel jsem nikde nenašel/a, musel/a bych si ho sestavit a to by znamanalo projít prakticky celý slovník. To je něco, co prostě nechci dělat (a asi ani nikdo jiný, když jsem žádné takové dílo nenašel/a).

Umělá inteligence je pro mě odlehčením, které mi umožní věnovat se víc těm částem tvorby díla, na kterých mi záleží, které mi jdou, které mě baví a které přispívají víc k mému tvůrčímu záměru. A hlavně také prostředkem k překonávání svých nedostatků a neschopností, které mě u řady děl zabrání v jejich dokončení, což je pak někdy k vzteku.

Ale děkuji za to, že jsi mi dal příležitost k obhajobě. Je to lepší než mlčet.

Neu: Říkat tomu tvorba lidská a tvorba počítačová se mi celkem líbí, i když vidím trochu problém, jak to rozlišit, když počítač vezme a přetváří, co mu napsal člověk, a vzápětí člověk vezme a přetváří, co mu vygeneroval počítač. Taková tvorba přece není jen lidská ani jen počítačová, spíš tvorba kombinovaná, ale pro tuto chvíli tento rozpor zanedbejme.

Rád/a bych se zaměřil/a na tvoje kritérium „přemýšlení o každém slovu“ a řekl/a k němu dvě věci:

Jednak mám zkušenost s používáním modelů s reasoningem a ty někdy opravdu „přemýšlejí“ nad každým slovem; třeba když jim zadám za úkol složit báseň, mohou opravdu pracovat způsobem, že si rozvrhnou rytmus, pak si vygenerují několik slov, které se hodí do kontextu věty a zkoušejí, které z nich se tam nejlépe hodí. Celý ten proces, i když je ve skutečnosti jen produktem statistických dat, vypadá dost podobně jako lidské tvůrčí přemýšlení.

Druhý argument je specifický pro toto dílo (a pravděpodobně i budoucí díla, která budu tvořit podobným způsobem): poté, co jsem dostal/a vygenerovaný výstup, jsem ho pečlivě procházel/a a já jsem nad každým slovem opravdu poctivě přemýšlel/a, a kde jsem dokázal/a dílo vylepšit, udělal/a jsem to — třeba v originále se to jmenovalo „Rocckaz dlja papy“ a já jsem to změnil/a na „Rocckaz dla mamy“, protože „papa“ nemá v češtině zvukový ekvivalent, zatímco „mama“ ano. Takových detailních změn a vylepšení jsem tam udělal/a víc, i když ne příliš mnoho. To, že by tedy nebylo přemýšleno detailně o každém slově, mi vytýkat nemůžeš — v tom právě spočívala moje práce na tomto díle. (A také ta třetí část je mnou „přeložená“ ručně, převodu z rusky psané varianty do česky psané varianty se počítač ani nedotkl.)

Neu: Moje díla (přinejmenším ta novější) nepovažuji za umění. Označovat je za umění bych mohl/a považovat za jejich dehonestaci já. Umění je definováno jako něco neužitečného, tedy něco, co postrádá všední účel. Moje díla (zvlášť ta novější) svůj účel mají, i když třeba nemusí být dobře patrný nebo pochopitelný.

„Neresim obsah, ale potencialni hodnotu takoveho dila.“ — Co máš na mysli potenciální hodnotou? Pro mě to má hodnotu a ne potenciální, ale skutečnou, ba přímo citovou. Pro mě je naopak naprosto bezcenná většina umění. Umělci nejsou cílovou skupinou mé tvorby.

Navíc „neřeším obsah“ mi zní jako pohrdání prací, kterou jsem si s tím dal/a a kterou si s tím dal počítač.

Poznámka: ten název povídky se mi do komentáře nepodařilo vložit, protože server maže z textu komentářů azbuku.

Neu: Je to splnění mé dávné touhy. Před mnoha lety jsem se učil/a ruštinu na gymnáziu a v jedné hodině nám vyučující slíbil/a, že nám na další hodinu přinese vtipnou povídku ... (věřím, že ten název si pamatuji dobře), která měla právě ilustrovat fenomén falešných přátel. Jenže nepřinesl/a a já jsem si na to vzpomněl/a až po maturitě, což mě mrzelo, protože jsem toužil/a si takový text přečíst. Hledal/a jsem ho podle názvu na internetu, ale nenašel/a. Sám/a bych ho napsat nezvládl/a, protože by to obnášelo projít prakticky celý slovník ruštiny, vypsat si z něj falešné přátele, nějak z nich sestavit povídku/dopis (což vzhledem k tomu, že ruštinu aktivně nepoužívám, by bylo také dost obtížné) a tu pak „přeložit“ do češtiny. To by bylo zoufale moc práce vzhledem k míře mé touhy si takový text přečíst.

Jinak, jako dílo to rozhodně má smysl — pro pobavení nad absurditou vět vznikajících díky falešným přátelům; principálně je to velice podobné mé sérii blbůstek Nedobrý angličtin, která vyvolala spíš mírně pozitivní reakce — viz třeba https://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=42056-nedobry-anglictin-1
6 . Nicméně ani tak u tohoto díla tak pozitivní reakce nečekám, protože ruština je u nás dnes méně známá než angličtina. Toto dílo je však důležité pro mě osobně a pokud někdo zná jiná podobná, budu rád/a, když mi je doporučí.

Tato báseň mě oslovuje a asociuje mi témata dnešní doby, hlavně reklamu, která lidem „vymývá mozky“ a instaluje do nich svoje podloudná sdělení, a myšlenka nahrazování lidského myšlení strojovou automatizací nebo externími službami vůbec. Jenže problém je v tom, že když nebude člověk myslet, přestane to umět, a je úplně jedno, zda nebude myslet proto, že to za něj udělá stroj, nebo proto, že to za něj udělá jiný člověk.

Nedaří se mi v tom vidět nic konkrétního, spíš z toho jen cítím jakousi rezignaci a touhu po útěše.

Velice zajímavé téma a poutavě napsané. Těším se na další kapitolu.

Text má nedostatky v pravopisu (hlavně čárky) a místy se trochu opakují slova. Je tam hodně málo uvozujících vět; zatím, když jsou tam jen dvě jasně rozlišitelné postavy, to není až tak vážný problém, ale pokud bude v dalších kapitolách skupina lidí, bude problém, když všechny promluvy splynou dohromady, protože nebude jasné, kdo co řekl. Doporučuji tedy začít raději uvozující věty používat co nejvíc. Nadbytečná uvozující věta je podle mě menší problém než chybějící.

„dostává svého jména“ — „dostává svému jménu“
„Nashledanou“ — „Na shledanou“

Ale oceňuji použití správných českých uvozovek. Líbí se mi myšlenka rozpoznávat náladu podle čaje, ale nemyslím, že by dobře fungovala u většiny lidí; hodně lidí volí čaj podle chuti, ne podle nálady.

Ze začátku by to chtělo trochu víc dělit odstavce. Když jsou příliš dlouhé, obtížně se to čte. Také mi text připadne trochu rozvláčný, má děj, ale ten je dost pomalý. Hlavně v první části příběhu se dost opakují slova a mimo přímé řeči to docela vadí. Ale pak to začne být zajímavější a jsou tam dva momenty, které mě příjemně pobavily („Jste svítící šílenci, kteří se mě bojí.“ a „Pořád bych se hádal.“).

Některé myšlenky jsou tam trochu divné, třeba: čtyři původní živly daly vzniknout pátému živlu, životu, a ten pak dával vzniknout... dalšímu životu? Nebo pak: andělé, kteří se zoufale bojí neznáma a bojí se, že přijdou o svůj svět, chystají rituál, který nikdy nikdo nezkusil a který rozbije jejich svět na čtyři živly, aby se toho neznáma zbavili?

Celkově bych opravdu doporučil/a to zkrátit tak na polovinu, hlavně úvodní část a rychleji vtáhnout čtenáře do děje. A v úvodu důkladněji dělit odstavce, aby byl text přehlednější. Sice jsem si z toho příběhu neodnesl/a žádné ponaučení, ale funguje a má několik momentů, na které budu vzpomínat, třeba na tu kupoli a na to, že o životě a smrti si každý rozhoduje sám.

Kristína Melegová: Ano, přesně tak. V povídce to vychází ze skutečnosti, že provoz květinářství byl v té době povolený.

Dovedu si tu situaci živě představit, je v básni ztvárněna velmi dobře. Jen mi vrtá hlavou tato část: „Rozum mi odpustiť nedá, / vraví, že zabudnúť treba.“ Připadne mi, že je to trochu protimluv — odpuštění obvykle funguje jako předpoklad zapomnění, tedy člověk musí nejdřív někomu odpustit a teprve pak mu půjde zapomenout na to, co mu ten člověk udělal. Ale nevím, zda není moje úvaha úplně mimo...

Ta myšlenka mi připadne docela zásadní, zvlášť v kontextu dnešní doby, kdy vzniká silná tendence zákazů, zakazovat věci, které se obecně soudí, že lidem škodí, a lidem, kteří ty zákazy prosazují, nedochází, že tím také připraví lidi o spoustu příležitostí a formujících faktorů, které by z těch „špatných věcí“ vzešly.

Současně ale cítím potřebu dodat, že to funguje i naopak - nejen, že všední a negativní věci v životě mohou přinést v důsledku také pozitivní a celoživotní přínosy, ale rovněž to, co se považuje za pro člověka pozitivní, ho může svést na zcestí a nechat ho promrhat roky svého života něčím, co mu nakonec přinese víc špatného než dobrého. Je to vlastně docela smutné, že snaha plnit si život tím pozitivním v praxi často nefunguje tak, jak by lidé chtěli a jak očekávají... Asi to chce moudrost a zkušenosti, aby to fungovalo lépe.

A pokud jde o otázku, zda mám v životě nějaký okamžik, který vypadal obyčejně, ale bez něj by můj život vypadal úplně jinak, ano, myslím, že takových okamžiků má asi v životě každý člověk spoustu, ale typicky jsou nashromážděné v dětství, pubertě a adolescenci; okamžiky, jako kdy se člověk učí chodit a mluvit, když dostane očkování nebo když si uvědomí svoji sexuální orientaci. Tyto okamžiky se nijak zvlášť neslaví, ale bez nich by život člověka vypadal naprosto jinak.

Krásné. Zjištění, které je dnes potřeba lidem zdůrazňovat víc než kdy dříve, obzvlášť těm, kdo si dopisovali s četbotem, jako by to byl člověk. Navíc podané velice působivým způsobem.

Působí to na mě smutným dojmem a kontrast dětství a ticha tomu dodává jakousi nedořečenost. A ta ilustrace obrázkem je působivá. Velmi povedené dílo.

Slovo „diner“ v tomto významu neznám, takže mi během skoro celého čtení vrtalo hlavou, kdo nebo co to je. Nakonec jsem dospěl/a k závěru, že je to něco jako bar. Čte se do snadno, nikde to nedrhne. Na můj vkus je to dost rozvláčné, ale to většina románů, takže to asi není problém.