Vamesa a Vanesa 12: Cesta do Pekyeku

Toto dílo je vytvářeno člověkem, s podporou generativní umělé inteligence.

Kapitola 12: Cesta do Pekyeku

Následujícího rána Vamesa seděla v obývacím pokoji Dvojčatiště a prsty se dotýkala okraje dřevěného stolu. Čekala. O chvíli později přišla Vanesa; její výraz byl klidný, ale zvědavý.

Vamesa vstala. Společně vyšli ven. Ovanul je čerstvý ranní vzduch, který je konečně pořádně probudil. Na svahu kopce stálu Eira bez hnutí. Ježí postoj byl uvolněný, ale soustředěně pozorovalu les. Ježí oblečení bylo čisté, ale boty slabě zaprášené. Když si všimlu dvojčat, sklonilu hlavu v tichém pozdravu. Les kolem vydával tiché zvuky ranního života.

„Dobré ráno,“ řeklu Eira obvyklým androgynním hlasem.

Vamesa se usmála. „Dobrý den. Připojíte se k nám na snídani?“

Eiřivy rty se lehce zkřivily. „Snídaně je nejdůležitější jídlo dne,“ řeklu, jako by recitovalu mantru. „Chtěli byste, abych se připojilu?“

„Rádi bychom,“ řekla Vamesa.

„V tom případě půjdu s vámi,“ řeklu Eira a následovalu dvojčata do chaty. Tam Vanesa přinesla na stůl jednoduché jídlo: čerstvý chléb, máslo, sýr a hrnec vařeného čaje.

Eira si sedlu a nalilu šálek čaje. Jak jedli, střídavě pokukovalu na Vamesu a na Vanesu.

Vamesa si toho všimla jako první. „Na co se díváte?“ zeptala se.

Eira mrklu, jako by se leklu. „Snažilu jsem se rozpoznat, kdo z vás je ta, kdo se chce stát turistickým průvodcem. Ale nedaří se mi to. Je to jako snažit se rozlišit dvě řeky, když se spojí.“

Vanesa řekla teplým, útěšlivým tónem: „Nemusíte se stydět za to, že jste zmatenau. Je to přirozené.“

Eira vydechlu a uvolnilu se. „Děkuji. Jen jsem se bálu, že selžu v něčem tak jednoduchém.“

Vamesa přikývla. „Neselháváte, jen nás vidíte takové, jací jsme. Dvě poloviny jednoho celku.“

Eira se zamyslelu. „To je pravda, ale pořád potřebuji vědět, kdo je kdo.“

Vamesa se usmála. „Já, Vamesa, se chci stát průvodcem,“ řekla. „Vždy jsem chtěla les ukazovat, nejen chránit.“

Vanesa přikývla a Eira také.

„Mimochodem, kde jste sehnali ten chleba a sýr?“ zeptalu se Eira.

„To by nás také zajímalo,“ řekla Vanesa. „Něco jsme měli v zásobách, ale ten chléb je nějak podezřele čerstvý a na sýr si vůbec nevzpomínám, odkud ho máme.“

„Je to záhada,“ poznamenala Vamesa.

Dál už o tom nemluvili a pokračovali v jídle.

Po chvíli Eira řeklu: „Na to, aby ses stala turistickým průvodcem, Vameso, budeš potřebovat pomoc. Jedna mapa ti stačit nebude.“

„Už mám dvě,“ pochlubila se Vamesa. „Jednu nám dal léčitel Talo a jednu kouzelník Magnus.“

„Mohu je vidět?“ řeklu Eira.

„Jistě,“ řekla Vamesa, odložila jídlo a šla přinést mapy. Když se vrátila, Eira si je prohlédlu.

„Ta první je jen náčrtek tužkou na kus papíru,“ poznamenalu Eira. „Druhá je lepší, ale stejně nestačí. Průvodce potřebuje znát památky, nebezpečí, skrytá místa. Nic z toho tu není.“

Vamesa pokrčila rameny. „Já vím. Ale nevím, kde začít.“

Eira vstalu od stolu. „Pak začneme spolu,“ řeklu. „Budeš potřebovat knihy, více map, znalosti historie lesa a jeho obyvatel. Mohu ti s tím pomoci.“

„To byste pro mě udělalu?“ řekla Vamesa.

Eiřiv úsměv byl tichý, ale odhodlaný. „Samozřejmě. Věřím, že nebudeš lidi jen provázet, ale budeš jim ukazovat les takový, jaký je. Nejen jeho vlídnou tvář, ale i tu nemilosrdnou. A to za to stojí.“

„Za to bych vám byla velmi vděčná,“ řekla Vamesa.

„Jediné blízké místo, kde najdeš knihy, mapy a znalosti, které potřebuješ, je lidské město Pekyek,“ řeklu Eira klidným, ale sebevědomým hlasem. „Je tam knihkupectví, které vede moje známá Lirien. Ona ti pomůže.“

Vamesiny oči se rozzářily směsí naděje a váhání. „Ale to je přece strašně daleko,“ řekla. „A já ani neznám přesnou cestu, je to mimo dosah mých stávajících map.“

Eira naklonilu hlavu. „Já znám cestu,“ řeklu. „Povedu tě.“

Vanesa, která dosud mlčela, vstala od stolu a zadívala se na ně. Její pohled byl nečitelný a dál mlčela. To byl vrchol jejích komunikačních dovedností v té chvíli.

„Ty chceš jít také, že?“ řekla Vamesa. „Necítíš se celá, když spolu dlouho nejsme. Chápu to.“

Vanesa váhala, prsty si sevřela kousek šatů a jako by zadržela dech. Pak pomalu přikývla. „Ano,“ připustila s náznakem studu. „Nelíbí se mi být od tebe. A už vůbec ne tak daleko.“

„Pak pojďme všichni,“ navrhla Vamesa.

„Dobře,“ řekla Vanesa a usmála se.

Nabalili si víc zásob a zamkli za sebou dveře chaty. Eira zručně sbalilu stan. Skládalu látku s přesností někoho, kdo to udělal už snad tisíckrát. Vamesa a Vanesa hy sledovaly v tichosti a s úžasem a úplně přitom zapomněly si vzít svůj vlastní stan.

Když vykročili na cestu, zdálo se jim, že zatímco kráčí, les kolem nich se pohybuje. Stromy se mírně nakláněly, jako by poslouchaly.

Vamesa jako první prolomila mlčení. „Eiro?“ řekla něžně. „Jak jste se naučilu stavět a balit stan? Je to, jako by to pro vás bylo přirozené.“

„Umím to už od mala,“ řeklu Eira. „Je to pro mě tak snadné jako mluvit.“

Vamesa už se dál nevyptávala. Věděla, že Eiřivo dětství je citlivé téma, kterému je potřeba se vyhnout.

Cesta před nimi se táhla do neznáma (ačkoliv Eira to neznámo zjevně znalu).

Po celodenní túře dvojčat a Eiry slunce klesalo k obzoru a uvrhávalo les do odstínů jantarové a fialové. Cesta za nimi byla pokryta drobným kamením a zamotanými kořeny a hranice Začarovaného lesa, k níž mířili, ležela ještě míle před nimi. Zastavili se a Vamesa botou rozhrnula kamínky na okraji cesty.

„Šli jsme celý den,“ řekla Vamesa vyčerpaně. „A nedošli jsme ani do blízkosti Pekyeku.“

Eira, kterau bylu po většinu cesty zticha, se k nim obrátilu. Ježí výraz byl klidný, ale autoritativní a prozrazoval zkušenost mnohem větší, než by odpovídalo u člověka Eiřiva věku. „Do Pekyeku dorazíme zítra, teď tu přespíme,“ řeklu.

Vamesa se podívala na stromy pomalu pohlcované rozmáhající se temnotou a pak zpátky na Eiru. „Jste si jistau?“

Eira přikývlu. „Tady je to bezpečné.“

Vamesa zaváhala. „Ale svůj stan jsme nechali v Dvojčatišti.“

Vanesa se zasmála. „Na to jsi měla myslet dřív.“

Eiřivy rty se lehce zkřivily. „Můj stan je dost velký pro nás všechny,“ řeklu a již rozepínalu brašnu, v níž byl stan složený.

Zatímco Eira pracovalu a ježí ruce se pohybovaly se zručnou jednoduchostí, Vamesa a Vanesa si sedly na kládu a seděly s rameny shrbenými po namáhavém dni.

„Nelíbí se mi to,“ mumlala Vamesa nespokojeně. „Spát ve stanu s někým, kdo je... onu.“

Vanesa byla klidná. „Eira je v pohodě, necítím z niho žádné nebezpečí,“ řeklu Vanesa tiše. „A zažili jsme horší věci. Vzpomeň na tu vražednou panenku.“

Vamesa se mračila.

Vanesiny oči se mírně zúžily. Sáhla do své brašny a vytáhla malou plechovku sušenek. Když ji otevřela, zjistila, že se po cestě rozpadly. „Nemůžeme nechat strach rozhodovat, co děláme,“ řekla Vanesa a nabídla kousek sušenky Vamese. „Jsme spolu. Na tom záleží.“

Vamesa váhala, ale věděla, že na Vanesin úsudek se může spolehnout. Vzala si tedy úlomek sušenky. Zakousla se do ní a sladká medová chuť spláchla část jejích obav.

V době, kdy Eira dokončilu stan, byla obloha téměř černá, až na hvězdy a dorůstající měsíc.

Uvnitř si všichni tři sedli do uvolněného kruhu a jejich tváře ozařovala svítící houba od víly Solary, kterou Vamesa vytáhla ze svého batohu.

„Pekyek je město příběhů,“ řeklu Eira tajuplně.

Vamesa bezmyšlenkovitě přikývla. „Ehm... Co to znamená?“ zeptala se.

Eira se zamyslelu. „No... To znamená, že se o něm vypráví příběhy.“

Vamesa se zvědavostí naklonila kupředu. „Jaké příběhy?“

„Příběhy, které nám pomohou najít cestu do toho města,“ řeklu Eira.

Vanesa zívla. „Nikdo z nás není gana, tak hádám, že všichni budeme potřebovat hodně spánku,“ řekla.

„Máš pravdu,“ řekla Vamesa a sbalila svítící houbu do batohu.

Řekli si dobrou noc a ulehli. Vanesa spala uprostřed, Vamesa na jedné straně a Eira na druhé. Jeden po druhém zavřeli oči. A třebaže listí okolních stromů slabě šustilo, spali beze strachu.

* * *

Když se Vanesa probudila, venku už bylo světlo. Jak otevřela oči a rozhlédla se, vydala slabý, zděšený výkřik. Její dech byl mělký a přerývaný a mysl závodila s možností, že se něco stalo. Stan byl prázdný. Kromě Vanesy v něm nebyl nikdo další.

Prudce vyskočila a puls jí bušil do ušních bubínků. Vzduch uvnitř stanu byl chladný a temný. Hledala stopy po Vamese a Eiřevi a pak, se zatajeným dechem v očekávání nebezpečí, rozhrnula vchod stanu a vyšla ven.

Venku bylo ticho, bezvětří, les osvětlovalo ranní slunce. A tam, kousek od stanu, Vamesa a Eira seděly u malého ohně. Vamesa míchala hrnec vařící kaše a Eira ji sledovalu. Eiřiv postoj byl uvolněný, jedna ruka spočívala na rukojeti hrnce a v druhé drželu dřevěnou misku, kterou podávalu Vamese, aby mí nabrala kaši.

Vanesa se zhluboka nadechla a uklidnila. Zaplavila ji úleva, která umenšila a jako by obrousila její strach.

„Dobré ráno,“ řekla tiše, když se přiblížila.

Vamesa vzhlédla a usmála se. „Probudila ses brzy,“ poznamenala ironicky.

Eira se podívalu na Vanesu. „Všichni potřebujeme odpočívat, ale cíl cesty na nás nepočká.“

Snídaně byla jednoduchá: kaše, sušené ovoce ze zásob a poslední sušenkové drobky. Ale byla teplá a chutnala stejně jako doma. Jak jedli, připadalo jim, že nabývají sil a cestování se jim najednou zdálo lehčí. Sdílené jídlo pak zmírnilo napěti mezi nimi, zvlášť mezi Vamesou a Eirou.

O hodinu později byl oheň uhašený a stan sbalený v Eiřivě brašně. Vyrazili. Cesta pod jejich nohama pokračovala. Začarovaný les se rozléhal kolem nich a jeho starověké stromy šustily tajemství, kterým rozuměl jen vítr. Horizont před nimi se třpytil příslibem dalšího kousku lesa, které dvojčata ještě neznala.

Konečně dosáhli hranice Začarovaného lesa. Řídnoucí stromy byly vystřídány loukami a kopci. Vzduch voněl zeminou a Vamesa se se zájmem rozhlížela po krajině. „Podívejte se tamhle,“ řekla a ukázala na shluk budov uhnízděný v údolí před nimi. Nepodobaly se ničemu, co znali z lesa — byly to vysoké věže z bledého kamene a jejich povrchy leptané spletitými vzory, které se zdály měnit ve slunečním světle.

Eira se však nepodívalu. „Teď ne,“ řeklu pevně, ale ne nezdvořile. „Už jsme blízko, chci tam dorazit co nejdřív.“

Vamesa se zamračila, ale nic neřekla a pokračovala v chůzi.

Leželo před nimi město Pekyek. Jeho ulice se točily jako žíly. Obytné domy se střídaly s výkladními skříněmi obchodů. Chodníky byly dlážděné, ale ne vždy dobře udržované. Vzduch byl plný vůně koření a něčeho sladkého, možná medu či zralého ovoce.

Vamesina zvědavost se znovu rozzářila. „Můžeme zastavit tady?“ zeptala se s pohledem přeskakujícím z budovy na budovu.

„Ještě ne,“ řeklu Eira. „Spěcháme.“

Došli ke skromnému obchodu s dřevěným nápisem nad dveřmi: „Oranžové knihy“. Dřevo bylo opotřebované a barva vybledlá, ale písmena byla jasná, jejich barva byla spálená oranžová, která jako by v právě nastávajícím soumraku zářila.

„Počkejte tady,“ pokynulu jim Eira na prahu obchodu. „Bude to chvilka.“

Vamesa a Vanesa si vyměnily pohled.

„Co myslíš, že Eira udělá?“ ptala se Vamesa hlubokým tónem.

Vanesa jen sledovala, jak Eira vstupuje dovnitř. „Hledá svou známou, to je jasné,“ řekla Vanesa.

Vamesa přikývla. „A co bude pak?“

Vanesa neodpověděla. Místo toho se obrátila, aby si odsud prohlédla město, kterým ve spěchu tak proběhli.

Někde v knihkupectví zatím Eiřiv hlas hledal jedinou osobu, která mohla jejich situaci změnit.

(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International
﹤https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/﹥