Zástrčka a Kolík

Bloudím ve stínu smrčků,
tam narazím na zástrčku.
Zástrčka má štěstí tolik,
že poblíž nachází se volný kolík.


Zástrčka s kolíkem si hladí bříška,
z křoví na ně hledí liška.
Z borovice padá šiška,
zástrčka je tichá ….............
jako myška?


Omyl, je dosti hlasitá,
užít si chce dosyta,
kolík jí chce pomoci,
tak nechá průchod emocím.


Přece není žádný vůl,
a tak stává se z něj tvrdý kůl.
Zástrčka jen kulí očka,
ráda si na tvrdý kůl počká.


Potutelně se na něj culí,
své rtíky přitom šibalsky špulí,
jistě a bez skrupulí,
nasaje ho a pomalu hulí.


Vzrušením vyvolané pnutí,
Kolíka lízat Zástrčku nutí,
pustí se do toho s velkou chutí,
myšlenky má na zasunutí.


I zástrčkou vzápětí,
proběhne vysoké napětí.
Kolík si všimne a zbystří,
že její dírka najednou jiskří.


Zástrčka je pohotová,
a tak rychle beze slova,
odhodí vlasů pramínek
a na kolík navlékne prstýnek.


Navlíkne a rychle uhne,
kolík ještě více ztuhne,
ona si v tom libuje,
zážitky od toho si slibuje.


Kolík hledá pravou, levou hroudu
v tu ránu dostane silnou dávku proudu,
jak hromosvod se vztyčí
a než se naděje, hluboko je v …..... p...?


Kolík je pěkný nezbeda,
Zástrčka na něj nasedá.
Už neovládá své emoce,
řádí na jeho kůlu divoce.


A než se jízdy nabaží,
ruce své do prostoru rozpaží,
ňadra svá před kolíkem obnaží,
a ten … v rozkoši se usmaží.


V mžiku není úniku,
zabránit velkému výstřiku,
a po jejím slastném křiku,
následují slova sladká.....


„Ty můj nažhavený kolíku,
máme my to ale kliku.“