Meruňky

Rozkrojím pecku večera
a začne vyzvánět oranžový tón.
Zní to jako výkřiky tisíců
vrabců klovoucích se do boků
už nejmíň dvanáct měsíců
a jako barokní pětizvon.
V kapsách mi chrastí konfety dětství,
já je nedokážu zamést do dospělosti
a tak sedím u Labe sám
a soumrak přerůstá mi přes břečťan.

Nad řekou roste bílý úplněk
a západ má příchuť meruněk,
zatímco večer uklízí oranžové nádobí.
Ať se na mě nikdo nezlobí,
že mám takové nápady,
že si do kapes schovávám západy,
že si občas pletu kalendáře
a že si do herbáře dávám tváře
a občas, jen tak při úplňku,
že vzpomenu si na meruňku...

Tak rozkrojím další pecku večera.
Uvnitř sedí chlapec v oranžových šatech,
počítá vrabce na telegrafních drátech
a dochází mu slova.
Čeká, až se nebe zbarví do meruňkova
a plave v prázdné zátoce.
Nad vodou se vznáší první hvězdy,
jsou to bílé pecky nočního ovoce
a Labe je hned odnáší do svých jeskyněk.
Jenže západ,
ten má pořád příchuť meruněk...

A ať se na mě tedy nikdo nezlobí,
nemusí to každý chápat,
že v noci ve spaní si vracím západ
a že občas ten svůj kalendář
raději vyměním si za herbář
a že pořád, nejen při úplňku,
myslím na dětství
a na meruňku...