pravda

Hezké. Stručné a jasné.

Severak: Mitóza? :)

Tom Cortés: tak jsem namnožil tečky

NoWiš: Líbí! Ten posun: obecná rovina -> osobní rovina -> obecná rovina je na tak malém dílku skvěle fungující. Připomínkou by bylo jen to samé, co u jiné básně. Ujasnit si, jestli tam má interpunkce být, nebo ne. Tady bych osobně volil tu druhou možnost. (A pozor na "vidí".) Mimochodem, proč se to jmenuje Liška? Je dáma ryšavá?

Tyhle civilní věci mě baví. Na první pohled to působí jednoduše, až naivně, ale myšlenka je vlastně velmi pěkná! :)
Jen pozor na interpunkci. Když už tam je, asi by měla být všude a v tom případě bych dal tečku i na konec prvního řádku a další začal velkým písmenem. A opravit "dvojtečku".

Dobrý. Má to čitelnou myšlenku a asi to i hezky zní.

Lenča: to mě těší... Díky

Orionka: skvěle řečeno. Co tím chtěl autor říct je otázka k ničemu. Správa otázka je - co cítil čtenář kdZ to četl

NoWiš: To zas ne, ty prostě umíš psát verše. Ale řekla bych, že ty ze smutku působí opravdověji, aspoň na mě.
Já předtím asi nerozuměla, že jsi mluvil jen o sobě, ne o čtenáři... Ono to pochopení básně podle mě vůbec není o tom "cítit zrovna to samé", "trefit se do noty", ale naopak, když to autor napíše dobře, přenese svoje pocity na čtenáře.

Orionka: spíš, že smutek není něco o co bych stál, ale verše umím psát jen z něj. ..

NoWiš: Tím chceš říct, že čtenář musí být ve stejném rozpoložení jako autor, aby ho pochopil a ocenil?

slnečnica: Orionka: když na tebe žádné srdce nečeká, věz, že nejlepší verše jsou vždy zlomeného člověka.

Dokonalé :)

Krásná, souzním :)

Moc pěkný výlev, líbí se mi, že jdeš až na dřeň, takové to lehké naznačování nemá potřebnou sílu a neosloví.
Vlastně mi to připomnělo jedno moje starší dílko, asi sem hodím, dík za inspiraci :).

Super! Smutek ti sluší.

"A za každú svoju ranu,
odmenu hojnú máva prichystanú. /Básnik/
Veď vtedy, v čase smútku, tvorí
najcennejšie piesne, viete..."

Ján Smrek: Básnik a Žena

... je mi to ľúto, Honzo! :(

Orionka: ano, na tom něco je.

Hezké je to. Zamyslela jsem se nad obyčejností, není to tak, že ji oceníme až ve chvíli, kdy nás zklame to neobyčejné?