Je mi z toho líbivě smutno. Nevím, jak jinak to říct...:)

Krásnå květinka, moc se mi líbí. :-)

DDD: Máš úplnou pravdu. Rým je pro mě svazující, má snaha asi nepadla na nejúrodnější půdu:)

Singularis: Promiň, ale musím nesouhlasit s Tvou tezí, že různé situace vyvolají různý projev emocí.

Empatie odhalí vraha.

Vedle toho, že vidíš, jak se ten týpek usmívá, je tu ještě jakési fluidum, něco o čem se říká, že to vnímají psi (když vycítí strach..apod). Takové oběti transhumanismu (kterými jsme vlastně všichni, už tím, že teď třeba neprohodíme noťas oknem..) mají toto vnímání potlačené.

PS: Ohýbat sílu řeči těla ve prospěch "ega" je těžko osvojitelná schopnost a je pravda, že ti, co to dovedou vy*ebají s kýmkoli. :-))

shane: děkuji za krásný komentář :-)

Nikytu: A než se pustíš do mileneckého či přímo manželského džuda, musíš zvládnout školu pádů...
Ovšem někdy je bažina života tak hluboká, že než narazíš na dno, často tě to bahno zadusí...
Ano, neproklínejme temnotu a zapalme raději byť malou svíčku! A pak si vezměme příklad ze světla a odražme se taky...:-)

Nikytu: Strach ze selhání v očích milované osoby je ten největší brzdič našeho rozvoje, ale naše touha po tom druhém nás zase nutí, abychom hodili za hlavu důstojnost a tropili i blázniviny...:-P

Amadeo´´: Díky za zastávku. A čteš to mezi řádky dobře. Ona je teda už trochu starší, ale něco takového za ní bylo.

Nikytu: Jenže někdy člověk až příliš váhá, zda má či nemá škrtnout sirkou, vlastně fosforkou...(Sirky už se nedělají, jejich slabinou bylo časté samovznícení třením...):-)
Zrovna jsem to řešil u vanovaso...:-P

shane: Ano, je to především o našem rozhodnutí. Jen je někdy nutné spadnout nejprve "na dno". Koneckonců, nejlépe se odrazíš od tvrdé země (pokud ti pod nohy nikdo zrovna nešoupne trampolínu :-))

Máš pravdu! Život se někdy podobá nonstop přehlídce promarněných příležitostí. Člověk občas má velkou potřebu a touhu pohladit, políbit, sevřít pevně v náruči, zvednout a zatočit se se svým sladkým břemenem dokola...Jenže až moc řeší otázku, co bude dál a nechá si proklouznout mezi prsty kouzlo okamžiku i šanci na něco krásného...o_O

shane: Myslím, že svým způsobem každý z nás má v sobě něco víc. Je jen na nás a i na vlivu okolí, kolik z toho ze sebe vydáme. ;-)

shane: Oheň se taky vždy nerozhoří sám od sebe. Někdy je potřeba, aby někdo škrtnul sirkou nebo přihodil polýnko a odměnou je světlo a teplo. :-)

shane: no právě, o tom to je, přestat váhat a udělat to, co cítíme, a nemusí to být mnohdy správné... skoro nikdy není nic co uděláme, dokonalé, ale pokud to vnitřně cítíme... Je to hlavně o tom, že se čas , kdy jsme měli říct miluju tě nebo odpusť,nevrací ... Je to tak jednoduché... A přitom těžké, jak píšeš ty...díky za zastavení ...

Tvá dnešní báseň mě dovedla až k této, která se mi velmi líbí. Něco mi říká, že vznikla na základě ne moc příjemného pocitu. Aspoň tedy já to tak cítím a čtu mezi řádky...

Jen jestli si to jen nenamlouváš!
Nu, přeji ti správného potapěče...:-P

Ano, mohu se cítit tam uvnitř raněn a s tím pocitem sotva něco udělám, ale mohu se také svobodně rozhodnout, jak tu bolest budu vnímat, jak se k ní postavím a zda jí dovolím, aby ovlivnila celý zbytek mého života, nebo ji z něj jaksi vytěsním...:-)

mechanická okurka: No nevím, někdy se zase tak moc nesměju. A čtenář - ten už musí sám posoudit...

Jo, to je výstižné, pravdivé. Zaujalo.

Mám pocit, že Tvoje poezie je něco jako soubor instantních úsměvů - stačí přidat čtenáře :)