Miňko: Dík :-)

snad to krásné potrvá věčně
třeba v očích potomků...

líbí

Miňko: Děkuji moc.

Moc hezká, kolikrát ještě zabloudíme? kolikrát budeme mít pocit znovuzrození? kolikrát se budeme ztrácet a nacházet...

Ta atmosféra hospody je nadčasová, témata aktuální a ten hostinskej vlastně znuděnej, ale trochu šťastnej je, ráda tě čtu tady!

puero: jooo, mám neskutečnou radost, přesně tak měl tenhle pokus zapůsobit, dvouřádkový verš který nás přes své neradostné sdělení zlehka dovede k radosti ze života, popravdě sama sebe v závěru vidím se sepnutýma rukama se smíchem vystavují tvář slunci, zářím, a opravdu mě těší že ses k tomu závěru nechal dovést a hlavně ho pochopil jak byl zamýšlen

Další lehce odevzdaná yaničina. Líbilo se mi to. Smutné téma, ale jaxi na pozadí.

Wau, to je pecka. Mám-li se k něčemu přiznat pak ten dvouřádkový verš byl od chvíle, co jsem ho u Nizámího objevil moje láska na první pohled. Čte se i píše lehce, je takový větrný, jakby na hladině nesený. A k lyrickým báničkám a básním o lásce a zklamání se dokonale hodí. A tady na mě navíc dýchla dovolená. Slunce rozpouštějící se v horizontu šumivého moře, kam kráčí Yana jen tak v trepkách...

Jarda468: možn jen bez nich by zanikl i smích a radost, vše je tak jak má být, děkuji za čtení a reakci

Miňko. Mám to podobně. Také jsem se v Budějcích s pár dal do řeci. Nakonec mi tří téměř rok pomáhali v práci - podlahářství. Byli z Ukrajiny a velmi šikovní chlapíci. Mohl jsem se na ně kdykoliv spolehnout. V té době jsem opravdu nahlédnul pod pokličku. Dva se možná i s mou pomocí z těch sraček dostali a jeden tam spadl zpět. Moc děkuji za tvůj a vlastně všech za váš pozitivní přístup k tomuto negativnímu. Hezký den. Miras.

Miras2250 : je dobře, že tu taková diskuse je, a že se zamyslíme nad tímto tématem. Také děkuji a přeji hezké červencové dny !

Hanulka. Moc děkuji za tak upřímnou a lidskou reakci. Netušil jsem, že mé zamyšlení spustí diskusi. Jsem moc rád, že to vidíme ze stejného úhlu. Přeji hezký den. Miras.

Miras2250 : Miňko : já si dovolím napsat komentář pro vás oba, tedy takovou malou reakci.
Miras2250: je to syrové, drásavé a bolavě krásné. Má to sílu výpovědi, která jde pod kůži. Nezakrývá se tu ošklivost ani beznaděj, ale zároveň mezi řádky cítím pokus o pochopení – i když skrze zklamání, frustraci a možná i rezignaci. Já nejsem určitě puritánka, ale takový ten hrubší až vulgárníí jazyk nemusím.
Miňko : soucit možná není vždy ten správný termín. Někdy je to jen tiché pozorování, jindy zvláštní druh solidarity beze slov. Přítomnost, která s námi zůstane, i když odejdeme dál. A čekání na nádražích… to je zvláštní mezisvět — nic není úplně začátek ani konec, jen přechod, kde často zahlédneme víc, než bychom chtěli.
To Miňkovo přesvědčení je silné a krásné, a mně blízké -takoví lidé jako ty jsou často tím křehkým světlem v temnotě, které zůstává svítit i tehdy, když to skoro nikdo jiný nedokáže. Věřit, že cesta existuje, že pomoc je možná, že člověk není definován jen svými pády… to je hluboce lidské. Ve své podstatě s tebou naprosto souhlasím.
Oběma díky za pochopení k mému vyjádření.

Krátké, vtipné, výstižné, líbí...jenom pozor na požární hlásiče, planý výjezd hasičského sboru za účelem hašení srdcí v loži hořících může přijít draho...

Ano, mívám takové stavy... díky bohům... a hlavně díky dobrému vínu...
Líbí se mi, dobře napsaná...

Nevím zda je soucit to pravé a vystihující. Určitý čas jsem přišel do kontaktu, ani ne tak ze zájmu, z důvodu empatie ale prostě z nutnosti trávit určitý čas na rakouských a švýcarských nádražích při dlouhém, dlouhém čekání na noční spoj. Nedobrovolně, z nutnosti. Přesto, nebo proto, jsem si v té společnosti našel "kamarády", pravda ne úplně nezištně, ale za pár koupených piv. Když už jsme spolu museli strávit pár hodin na nějakém opuštěném nočním nádraží. Životní příběhy které jsem vyslechnul byly zajímavé. Od skutečných životních lúzrů kteří v životě nezvládli nic až po mega úspěšnou političku která nezvládla korupci, nebo mega úspěšného chirurga který nezvládnul že ho manželka s jiným frajerem oškubala o všechno a vyhodila z vlastního domu. Mám asi od přírody dar se bezprostředně spřátelit a povídat si o čemkoli s kýmkoli. Byly to nezapomenutelné hodiny a zážitky a poučení pro celý život. Mnohé jsem začal chápat jinak. Přesto všechno ve mně zůstává přesvědčení - nikdo nemusí dojít tak daleko. Možností najít jinou cestu je spousta, záleží jen a pouze na tom jak se člověk rozhodne. Zda chce sám sebe zahodit, litovat, zatratit a nebo si sám sobě říct: dobrý, stal se průser, jsem na dně ale nějak bylo, nějak bude, možná už nebudu co jsem byl ale zase se z toho vyhrabu, mám svoji důstojnost a na ulici skončit nemusím. To nemusí nikdo... Možná že mnohé "rozervané" básnické duše se mnou souhlasit nebudou, právě proto že si ve své rozervanosti, utrpení a ublíženosti poeticky libují. Přesto sám za sebe trvám na svém přesvědčení...

Dodatek...V mém komentáři to tak nevyznělo ale chtěl bych zdůraznit že velmi souzním s obsahem a sdělením.

Neu: Generace Z a zvládne to :DDD

Jop, ty střípky ... Doufáme, že nám je Alzheimer neveme