Přemýšlí, jestli by poslednímu verši více neslušelo, kdyby se rozdělil na dva. Ano, narušila by se struktura, ale tím by ona otázka vynikla, čtenář by byl donucen u ní zůstat déle a dát na ní větší důraz. Jinak se mi báseň líbí, takový hezký odkaz devatenáctého století.

Vítězství je ve vzdoru, odmítnutí podlehnout, v tom zůstat člověkem přes všechno. Má to manifestační nádech, to se mi líbí. Podobné deklarace v poezii mám rád.

Líbí se mi forma, rozložení a práce s verši, přičemž první je určitě nejlepší. Vázání duše je hezký a originální obrat.

Přihlížeti tam nějak nesedí. Přihlížet by více podpořilo tu civilní atmosféru. Takhle to působí jako zbytečná snaha o archaičnost a vznešenost. Jinak se mi miniatura líbí.

Není to špatné, ale poslední dva verše balancují na hraně klišé. Podobné prohlášení jsem už několikrát četl.

Není to náhodou citát Charlese Bukowski?

Brigita: Děkuji :)

Dandy: Čím víc se o to člověk snaží, tím hlouběji se propadá

Leslie: Moc děkuji :)) *

Brigita: Děkuji

Terri42: Děkuji.

puero: Jenže tady se netruchlí minulost, ale verze budoucnosti (a asi i přítomnosti), které (už) nejsou možné. Přišlo to nečekaně, právě během té snahy hledět dopředu...ono někdy bolí, když hledáš, hledíš dopředu a v tom ti prostě dojde, co tam nebude... na co není prostor. Protože máš omezený počet úderů - nejen časově, ale i kapacitně. (Nikdy jsem si nesnila o tom, že budu sama s dítětem, kdo by o tom snil, že.)

Ale jsem ráda, že sis v tom našel svoje, od toho to je...

Psavec: Brigita: Díky za čtení.

iluze: To mě těší...

LadyLoba: Psavec: oslov radek: ofroad: Děkuju!

POCÍTĚNO. Uffff... řečeno moc hezky.

Usínám vedle tebe
a cítím nervozitu
takovou tu tichou,
co není strach,
spíš vědomí,
že se něco láme
Jako když stojíš na kraji vody
a víš,
že už do ní stejně vejdeš

kekebreke: Dandy: Díky za komentáře.

Moc pěkné, užívej.

Jako bych tam byla..

Dokud to bolí, víme že žijeme,
Proč se, ale vlastně nad něčím trápíme...