BEZOBRATLOVCI

Miluju to, jak umím prožívat, jak cítím každý emoční tok ve svém těle.

Jak i v tom nejhnusnějším kousku lidského odpadu najdu nějakou krásu a na ní postavím celý lidský charakter – i přesto, že se ve valné většině jedná o bezpáteřního plaza.

A takhle přicházím k láskám, k přátelům, k nejbližším lidem.

Hledám jejich obratle a snažím se z nich udělat lidské bytosti aspoň průměrné jakosti.
.
.
A pak se divím.

Divím se, že poskládám před svými zraky pro mě dokonalou osobu, nechám ji zničit vše dobré, co jsem, a stanu se opakem.

Najednou jsem bezpáteřním tvorem já.
Zoufalcem, obyčejným odpadem, co by neměl mít právo na názor.

Role se vymění a já najednou nejsem sebou, nedokážu vydržet ve vlastní hlavě a pociťuju, že je všechno špatně.

Jsem tebou, mou kámoškou, láskou, mým známým.

Tak moc jsem vložila do tebe, až ztratila jsem zase sebe.

Jak pošetilé – věřit, že z bezobratlovce dokážu poskládat člověka.


– neponaučitelná –