Drobky pod stolem

Každý člověk je člověkem, ale ne každý má lidskost, k níž vede absolutní upřímnost vůči sobě, neboť teprve tehdy najdeme vlastní vědomí dobrá a budeme schopní prožít emoce, které jsou základem bytí. Uvidíme svůj niterný strach a tím odhalíme morálku ducha, která vychází z naší hrůzy vůči vině či bolesti při pohledu na cizí bolest, čímž se liší oproti pokrytectví děsu vedeného vnější společností a dogmatickým bohem a právem, jenž předstírá morálku v kulisách spořádanosti a odhazují ji tam, kde niterný strach zůstává a připomíná spravedlnost. Morálka je hrůza a spravedlnost její naplnění. Zrůdy odmítají niternou pravdu a uhýbají vině, jenž by spálila monstrózní a nechala v plamenech člověka, a tak utíkají spravedlnosti, kterou se soudy snaží nahradit trestem, vězením a smrtí, ale vždy cítí nedokonalost svého pokusu. Jedinou spravedlností je pokání upřímné bytosti. Nejedná se o upřímnost faktickou, jelikož fakta světa jsou nám předávána skrz nekonečnou subjektivitu podobající se zrcadlovému bludišti, kde se obrazy natahují a kroutí, a je nemožné poznat jejich původní zdroj. Jedná se o upřímnost k vlastním citům a přesvědčením, na něž nahlížíme nahé zbavené oblečení ušitého z iluzí, které omlouvají duši před tribunálem světa i jí samotné. Tehdy přestaneme vysvětlovat nenávist ideologií a vysvětlíme ji nenávisti, tehdy přestaneme vysvětlovat lásku názorem a vysvětlíme ji láskou. A skrze to objevíme své vědomí dobrá. Dobra, které se vzpírá jasné definici, a tak jej můžeme pouze procítit. Zlo nemůže vydržet upřímnost, ve které zmizí stíny ulehčující svědomí svým šepotem o chybě světa a spravedlivé krutosti. Zlo se rozpadne v nekonečnou vinu. Jenže i vina může být iluzí, když rozdírá duši bezdůvodně a kreslí černé šmouhy po bílém pozadí. Flagelanti táhnoucí ulicemi s krvavými zády nesou ideologii bez pravdy. K dosažení lidskosti je třeba využít rozum, ale ne rozum logický, který by chtěl zastínit emoce, nýbrž rozum sloužící citům stejně jako cesta tmou slouží pohledu na hvězdy. A při prvním kroku do noční tmy nás svíravě drží jemné dlaně víry v existenci dobra a transcendence, pro něž hrdě projdeme trnitými keři škubajícími hladivé povlaky sebeklamu, zatímco pochybnosti létají vzduchem a křičí do uší, pochybnosti nad onou vírou zpívají všude kolem a oddělují věřící od fanatiků, jenž si přestali klást otázky. Nejbližším projevem víry je láska, v jejímž zajetí jsme ochotní šlápnout do černé propasti nekonečné subjektivity jednotlivce a jeho osamělosti, aniž bychom ztratili důvěru ve vzdálené světlo dobra druhého člověka. Proč tolik důvěřovat emocím a proč nezůstat věrný vytříbené logice inteligentní mysli? Co nám může absolutní emocionální upřímnost vedoucí k jakémusi vědomí dobra nabídnout? Rozum přináší řad, který drží dohromady civilizace a dává lidstvu pocit klidu, jenže nenese smysl zoufale chybějící některým duším. Až skrze chaos citů můžeme objevit drobný a osobní smysl, jelikož není ničím víc než opakem emoční prázdnoty, třebaže nosí na kabátě ozdobné šperky filosofických úvah, jež můžou být pravdivé, ale stejně tak jsou i třpytem táhnoucím pozornost očí od podstaty. Prostá přímost emoce nehledá problémy. Složité kličky rozumu nevěří jednoduchosti. Naše činy se stanou čirými, jelikož v lidskosti svlékáme šaty ukrývající bělostné tělo prapůvodního soucitu a empatie. Had zla plazící se po její pokožce už nebude skryt látkou a lesklé šupiny vyvolají provinilý hnus uvnitř nás. Není to snadné. I po získání zůstává lidskost stavem, o nějž se musí bojovat a může kdykoliv zmizet, ale boj za ní má cenu, protože dává srdci možnost postavit se bolestné absurditě vesmíru a vysmát se jí.

Dovětek o kráse
Krása je divokou přítelkyní dobra, jelikož dokáže přetvářet neskonalé utrpení do nádherné formy a tím mu dát smysl, jenže takovou krásu nemůžeme vnímat jen jako cosi libého a příjemného, ale musíme přijmout celou její šíři, kdy nacházíme estetiku v hnilobě a mrtvém koni u cesty. Stejně jako dobro nemá definici, neboť nejvyšší ideje lze pouze procítit a vnímat hluboko pod kůží, nechat se estetikou zasáhnout při pohledu na tragické vlny narážející do skalnatého pobřeží. Člověk může přežít obrovskou bolest, pokud v ní najde melodii a obraz a píseň, čímž se zbaví strašlivé tíhy bezdůvodnosti tlačící tělo i duši k zemi a drtící kosti. Umění je aplikovanou krásou, ke které nás vede pomocí emocí, a tím bojuje s krutostí života. V tom se podobá drogám, které taktéž vedou uživatele k prožitku krásy a tasí meč před rytířem agonie, ale dosahují toho násilím, hrubě nás donutí prožít krásu a meč neurvale vrazí do ruky. V tom spočívá jejich nízkost. Emoce vedou k estetice, a intenzivní emoce vedou k intenzivní estetice, jenže každý cit je ve své síle ničivý, kdy i láska pálí a štěstí se mění v manické vytržení bortící stabilitu klidu. Skuteční básnicí mají lebky ožehlé zevnitř žárem prožitku. A přesto jen díky nim můžeme hledat skutečně velkolepé. Velkolepost je tragická!