Eliška Vobrubová: 1) zajímavý je, že ostatní tu báseň pochopili....jenom ty ne. Na tom taky něco bude. 2) fajn gramatický chyby..nejsem neomylná. 3) ta básnička neni o mě takže na muj věk neber ohled.

Tak to mě dostalo. Hlavně ty přechody mezi dřívějškem a nynějškem. A při tom konci z pohledu Daniela mi až přeběhl mráz po zádech. Hodně pěkné. :)

Super nápad, horší forma.... I když konec se Ti povedl :-)

Hmm....

Úžasný začátek.... rozbíhá se to v nekontrolovatelných akordech přímo do duší... Za první 3/4 se hluboce klaním a smekám zároveň... Je to výborné! Poslední sloka trochu pokulhává a konec už lehce stojí... Vím, že je schválně napsán tak do odlehčení, ale....není to škoda?

dlouhé, ale dočet jsem v pohodě až do konce...i když první půlka byla zábavnější, asi kvůli známým jménům :) ale dobře sis to tu dal...

horší je, že čím víc se snažím nemakat, odmítat práci, tak tím víc to přichází samo, ale mám teď jednu málomakající inspiraci, tak se ze mě třeba stane flákač...nevěřím tomu, už jsem si zvyk na nějaký standard. chce to všeho s mírou...žádného míru teď neznám...

jo a ...snídaně sní daně...boží!

puero: děkuji moc. jsem poctěna..

- Pohoda a klid, nikde žádný splín.... nikoli Pohoda a klid nikde žádný splín;
- Před vším zlým nás toto chrání... nikoli Před vším zlím nás toto chrání;
- Je to to nejmenší, co si můžem dát... nikoli Je to to nejmenší co si můžem dát;
- si takovou věc přát.... nikoli si takovou věc přat;
- proto jsou lidé smutní, i když... nikoli proto jsou lidé smutní i když ...
Jinak text má podobného ducha, jako texty, které jsem od tebe četla - nesou se v obecném tónu.

- když jsem tě potkal ve vlasech jsi měla růži ... nikoli když sem tě potkal ve vlasech si měla růži (není to žádný gramatický purismus, ale jde o to, že existuje slovo sem, tj. příslovce místa, jakož i slovo si, tj. zvratné zájmeno; kromě toho výslovnost tvarů slovesa být s j /tzn. Jsem, Jsi atd./ je pokládána za hyperkorektní /až na výjimky, kdy toto sloveso vyjadřuje nějaký existencionální stav - např. jsem král a vládce/, tedy nesprávnou stejně jako nedbalá výslovnost v jiných připadech, takže vlastně není důvod jej psát bez onoho počátečního j);
- já z tvé krásy měl po těle husí kůži.... nikoli já s tvé krásy měl po těle husí kůži;
- když jsi v tom parku na lavičce seděla... nikoli když si v tom parku na lavičce seděla;
- a na mě svýma krásnýma očima hleděla.... nikoli a na mě svímy krásnými očmi hleděla (rozhodně tedy svými, kdybych přijala jako básnický novotvar očmi, jenomže je problém i s krásnými, protože tahle koncovka ukazuje na neživotnost těch očí, a tak to jistě nebylo míněno - možná kdyby bylo krásnými okami, bylo by to v řádu, ale pořád jsou neživotná, tedy neživá oka, takže nee);
- Ty jsi mé krásné zářící sluníčko.... nikoli Ty si mé krásné zářící sluníčko;
- nejraděj bych tě políbil na líčko.... nikoli nejraděj b ch tě políbil na líčko;
- když nejsem s tebou mám o tebe strach/ z našich společných fotek stírám prach... nikoli když nejsem stebou mám o tebe strach z našich/ společných fotek stírám prach;
- když jsem v té místnosti bez tebe stál.... nikoli když sem v té místnosti bez tebe stál;
- měl jsem špatný pocit o tebe moc sem se bál.... nikoli měl sem špatný pocit o tebe moc sem se bál;
- smutné songy bez tebe všude si zpívám... nikoli smutné songi bez tebe všude si zpívám;
- všude kde jsi byla já na ta místa se díval.... nikoli všude kde si byla já na ta místa se díval.
(...prostě seš pro mě nejkrásnější ... je přijatelné, je to hovorový mluvní tvar, nehrozí záměna s jiným slovem jiného významu a psáno s j by bylo podivně hybridní)
- Příliš mnoho chyb, chtělo by to po sobě si text přečíst a opravit.
Text připomíná kalendářové zamilované veršování; v jaké místnosti sám bez ní stál, není jasno - najednou z ničehonic nový motiv, ještě k tomu na konci a bez vysvětlení. Takže přečíst s odstupem, jako by to psal někdo jiný, a posoudit nezaujatým pohledem, jestli ta báseň není zralá spíš na dodělání (předělání) než na uveřejnění.

Možná je to jen otázka názoru nebo schopnosti vidět s přivřenýma očima lépe než s otevřenýma. Mně to jde líp s otevřenýma, a tak mám trochu pochybnosti, nejsou-li přivřené oči taková dobrá rekvizita ke snům, a ještě když se k tomu podává ovocný čaj a borůvkové koláče, máme tady úžasné "poetično".

cechinoskaros: Ano, obě z vlastní hlavy. Trochu zvláštní otázka:-)

cechinoskaros: Napsané z mojí hlavy.

LUKiO: lukio, možná je to náladou, možná je to konstalací hvězd, ale v každém slovu téhle básně měl být jemný nádech naděje, bez naděje ani nejde utíkat, bez naděje totiž jenom stojíš na místě.:)

...

slnečnica: A já zas vůbec nevím, jakou cestou text došel od jedné v lásku nevěřící paní až k "Ale celý svět nevěří." Nevyplývá mi jasně (vlastně nijak), čemu ten svět nevěří. Lásce? Nebo se té paní vlečené do sanitky dostalo mediální publicity celosvětové?

Básnický subjekt v úvodu pochybuje o existenci lásky, patrně je nešťastně zamilován nebo dosud žádný protějšek hodný lásky nepotkal (vzhledem k věku to není taková tragédie). Poté báseň pojednává o paní, která evidentně žije sama, a nejen že nemá muže, nemá ani děti. Praví dále o té paní, že nevěřila v lásku. Pak následuje věta: Vyhla se jí. Z logiky textu není ale zcela jasné kdo se komu vyhl - zda žena lásce či naopak. Dále autorka tvrdí, že ta paní si myslela, že ji láska zničí, ale že opak byl pravdou. Za nedlouho se však na scéně objevuje sanitka, do které tři muži v bílých pláštích tu paní vlečou, dokonce paní na rukou pouta má (zbláznila se a museli ji znehybnit, aby jim nebo sobě neublížila?). Paní nevěřila (čemu?), "silně ji teď do srdce uděřila" (kdo? láska? čím?) - a nebyla ta obava dotyčné paní nakonec oprávněná (jestliže tu ránu do srdce dostala od lásky), když tu nebohou osobu teď vlečou(!) do sanitky?
Úhrnem: Experiment nespočívá v tom, že text je napsaný tak, že se v něm nedá zorientovat. Kontextové členění výpovědi v této básni je nejasné, to znamená, že není (zejména v druhé půlce textu, i když problémy jsou i v první), kde a co je východiskem (tématem) a co jádrem výpovědi (jádro výpovědi je nová část, která vychází z toho, co už z předchozího kontextu známe, a je to to hlavní, co chceme sdělit). Experiment nespočívá ani v tom, že věty řazené za sebou nevykazují dosti zjevnou souvislost. Výsledkem tohoto stavu je pouze to, že téma i dějová linka jsou těžko zbadatelné (s dějovou linkou jsem to zkusila, ale bloudila jsem, až jsem se ztratila, což vyplývá ze shora uvedeného pokusu o převyprávění děje) a poselství textu nejasné. Obraznost, osobitost a nápaditost jazyka (zatím) dosti chudá.
Krom toho jsou v textu také gramatické chyby:
Nikdy jsem ji neviděla - nikoli Nikdy jsem jí neviděla;
Už ji cítí. - nikoli Už jí cítí.
(V obou případech se jedná o 4. pád: koho co ji - jako tu.)

Báseň v próze? Proč ne.
Ale jakkoli je báseň v próze charakterizována rezignací na formální zákonitosti poesie (báseň v próze jako žánr vznikla ve Francii v 19. století mezi hnutím dekadentů a symbolistů jako forma odporu proti extrémní přísnosti francouzské metriky), přecejen nějaké zákonitosti nebo lépe charakteristické znaky by měly být rozeznatelné. Přestože je báseň v próze psána bez veršového členění a neužívá obvyklých znaků poesie jako je rytmus nebo rým, nepostrádá zvukomalebnost řeči a je psána básnickým způsobem vyjadřování, neobvyklým, metaforickým a symbolickým jazykem, a vůbec s důrazem na jazyk básně, který je mimo jiné více obrazný a budí větší citový efekt.

Bohužel nic takového v textu neshledávám, a to přes úpornou snahu se dobrat smyslu, obraznosti, souvislosti. Připadá mi to, s prominutím, jako když kočička s pejskem pekli dort: Vezmi dvě hrstě slov, přidej hrst trojteček, smíchej a zapiš na papír.
Výsledek: Vítr slov.

možná je to jen mou náladou (co všechno neudělá jeden telefonát), ale zdá se mi v tom i pozitivní nádech...utíkej forreste...a...všechno bude :)
líbí se mi to o tom slunci co se vysmívá měsíci.

nevím co napsat víc než jen výtečně!...literárně funguješ :)

Přísně vzato nejde o volné verše, neb text postrádá tu nejcharakterističtější vlastnost volného verše, totiž enjambement, neboli veršový přesah, což znamená, že věta jednoho verše přesahuje do verše dalšího. Tato malá nepravidelnost zabraňuje rytmickému mechanismu verše pohltit větu.
Ve volném nebo uvolněném verši je enjambement přímo důkazem jeho nezávislosti na syntaktickém členění věty.
Takto se s veršovým přesahem vypořádal například básník Josef Hora:
Též z vnitřku hnije strom. I praví
list k listu: Tebou vniká jed.
Já však jsem zítřek, já jsem zdraví.
Shoř v ohni, vyvržen a klet.